A denně dopouštíme, aby tekla krev -- protože jsme podle potřeby (nebo naše vlády na celém světě) tu kolaboranti, tu cyničtí pragmatici, tu oportunisti a chceme své kariéry.

Neboť je to dobré pro obchod a tím pádem pro naši životní úroveň.

Jsem s autorem asi stejně stár.

21.srpna 1968 jsem se po měsíci (mimo republiku) vracel s matkou z Itálie. Celníci v Břeclavi nám řekli, ať zůstaneme v Rakousku, anebo ať rovnou emigrujeme.

Matka bez mého otce nemohla rozhodnout a tak jsme s nemnohými dojeli v noci do Přerova.

Tam nám můj otec sdělil, že již druhá okupace jej zastihla v Přerově na nádraží.

Přerovské nádraží budiž prokleto.

Taxikář volal "všichni bojeschopní muži do zbraně", ale neopomněl se zeptat, jestli nám nezbyly šilinky.

Jako čtrnáctiletý kluk jsem měl radost z "riflí", které se jmenovaly LEIBA a pistole na kapsle, jinak jsem moc nevnímal CO se vlastně děje.

Měli jsme celý den puštěné rádio a rétorika zpráv se podstatně lišila od té, kterou jsem znal před měsícem.

Byly prázdniny, kamarády ze ZDŠ jsem ztratil, protože už byli jinde a ty, se kterými jsem měl chodit na SVVŠ jsem ještě neznal, tak jsem šel do města -- ČEKAT NA RUSY.

Sedl jsem si na kašnu a čekal.

23. (nebo 24.)8. jsem se dočkal.

Na náměstí vjely tři tanky.

Jeden projel, jeden se postavil k radnici a třetí před poštu.

Obklopili je lidé -- a to tak těsně, že jsem stál půl metru od výfuků.

Tanky se nemohly v podstatě pohnout. Z poklopu jednoho vylezl voják a něco chtěl říct. Lidi i já jsme skandovali "Dubček, Svoboda" a bušili čím co bylo po ruce do tanku a voják zalezl. Aniž by nám cokoli sdělil.

Za pár minut se poklop otevřel a vylezl důstojník s pistolí v ruce, vzápětí dostal něčím buď do těla, nebo poklopu a stáhl se taky.

Dav cítil převahu i já cítil převahu nad tankem.

Pak se poklop otevřel, vysunuly se z něj jen ruce -- a z namontovaného protiletadlového kulometu vyletěly plameny a za strašného rachotu začaly mezi lidi odletovat horké nábojnice.

Byl to šok -- sebevědomí davu šlo ze 100 bodů k nule - ta dávka šla kolmo k obloze, ale vibracemi v ústí úzké ulice začaly padat ze střechy tašky -- nebo mě to alespoň tak připadalo.

Lidi začali utíkat pryč, já jsem měl hrozný strach, neboť v tu chvíli se začal tank uvolňovat z "obklíčení" davu. Začal se POMALOUČKU točit dokola, a z výfuků se mu valil hustý kouř, který mě dusil a naprosto dezorientoval.

Nakonec jsem našel cestu a utekl -- utekl jsem -- DÁL NEŽ JSEM MUSEL, protože jsem neměl zkušenost jak daleko se držet od tanku -- a už se tam nevrátil.

Zpětně si myslím, že ti v tanku i ti na náměstí měli STEJNÝ STRACH.

Zpětně, když si to promítnu, si myslím, že ti v tanku NECHTĚLI nikomu ublížit (jejich velice citlivý manévr budu mít před očima do smrti), a ti lidé na náměstí NEMOHLI nikomu ublížit -- neboť měli v kapse jen kapesníky.

Ruská střelba do vzduchu nebyla aktem převahy, ale úzkosti.

Všichni -- v oceli i mimo -- co byli na náměstí, byli ZMATENI, DEZORIENTOVÁNI a v podstatě zoufalí.

Doposud všem dávala orientaci jen ideologie a noviny.

Teď ideologie selhala a noviny nevyšly -- zbyla jen hesla proti frázím.

Cestou domů jsem u parku viděl před bankou protiletadlové dělo -- hlídal ho voják. Měl mongolské rysy -- tak jsem si ho zapamatoval. Denně jsem okolo něho chodil nakupovat a byl to pořád ten samý, strážný u lafety.

Asi třetí den mě ten voják oslovil a chtěl něco k jídlu a k pití -- MOC PROSIL.

Měl jsem v tašce nákup, on ho viděl a mohl na něm oči nechat.

Mohl jsem mu dát co chtěl -- ALE JÁ MU NIC NEDAL.

Heslem doby bylo "Ani špejli okupantům" -- a ač mě ho bylo opravdu líto, tak nic nedostal.

Čtvrtý den jsem ho viděl jak pije z kaluže -- klečel tam s hlavou u země a samopal mu padal přes hlavu -- nabíral vodu z louže a ruce měl strašně špinavé, červené a opuchlé.

Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na píseň K.Kryla, která měla v závěru slova : "ne nejsme na kolenou -- ryjeme držkou v zemi".

Na koho z nás dvou se 30.8.1968 ty verše hodily víc ?

Vzpomněl jsem si taky na Krista, když mu na kříži vojáci na yzopu podávali houbu nasáklou octem -- pak už jen "Dokonáno jest", a metali los o jeho šat, protože ho nemohli rozpárat a podělit se, neboť byl z jednoho kusu a roztrhat ho nikdo nechtěl -- stejně tak, jak tehdy SSSR a USA hráli kostky o nás.

Další dny jsem chodil raději jinou cestou -- částečně ze strachu z něho -- zoufalého a hladového Asiata, zapomenutého vlastními u laufu v té obrovské operaci, který se strašně bál opustit mu svěřenou zbraň a částečně jsem se mu už nemohl podívat do šikmých očí.

Svlačec, aby mohl existovat a růst (se domnívám), potřebuje oporu a tu lidé jaksi tenkrát ztratili. Proto potom byli, jací byli.

V údajích Research Institute of Ornamental Gardening Pruhonice se o svlačci píše : SKLENÍKOVÉ VEGETACE NEMOŽNÉ.

Pražské jaro v kontextu světového politického klimatu r. 1968 bylo sice jarem rašení a nadějí, ale -- a to jsme si neuvědomovali - stejně jako ten nádherný svlačec jak dnes vidím, i tenkrát o něm, objektivně platilo: SKLENÍKOVÉ VEGETACE NEMOŽNÉ.

Přišel čas bolševníku o němž se píše :

Kdysi velkolepá okrasa zámeckých zahrad zavlečená do našich zeměpisných šířek v minulém století z Asie knížetem Metternichem na zámek Kynžvart. Dnes je situace dosti odlišná a zařazení bolševníku mezi invazní rostliny je toho obrazem. Pro majitele pozemků ze zákona vyplývá povinnost zabezpečit nešíření této rostliny, ale praxe je absolutně nepřehledná.

Dále se píše :

Příčin nekontrolovatelného zaplevelení je mnoho a nejrozšířenějšími jsou nezodpovědnost, neznalost, lhostejnost nebo dokonce obdiv mohutnému vzrůstu ....

Dnes už zase máme nové pravdy, zase nové naděje, nové vzory a navíc nový obdiv k mohutnému vzrůstu.

Mějme však na paměti,že "kdysi velkolepá okrasa" s může změnit v "invazivní rostlinu".

Předchází tomu nezodpovědnost, neznalost a lhostejnost.

Dnes asi politicky (možná někteří sociálně) "neryjeme držkou v zemi", ale klidně můžeme recitovat s Percy (Bysshe) Shelleym :

"JAK DALEKO DO JARA, KDYŽ ZIMA PŘICHÁZÍ ?"

Prostě lidé tohoto národa jen čekali (dívajíce se tázavě jeden na druhého), až se někde nějaký Prométheus odpoutá -- toť vše.