Ano, možná právě na vás, paní Müllerová! Bojíte se? To je dobře, moc dobře!

Časopis milovníků domácích mazlíčků ještě pro úplnost uvede, že první výskyt byl zaznamenán v jihovýchodní Asii již v roce 1994 a naposledy se chřipajzna objevila v Kazachstánu a v Rusku v polovině srpna 2005.

"Jeden si myslí, že je nesmrtelnej...a tu máš", utrousil Švejk stoicky, vida děs v očích své bytné, "znal jsem jistýho lajtnanta Lukáše, moc hodnej člověk, choval harckýho kanára, a už je taky na pravdě boží".

"Tak, a teď šla a přinesla mi to kuřecí stehýnko od včerejška."

Josef Švejk si byl jist, stejně jako většina českých jedlíků, která zatím na nebezpečí ptačí hrozby nereagovala, že takové dobře propečené kuřecí stehýnko nemůže uškodit. Zajedno je s nimi i Státní veterinární správa, která tvrdí, že v případě aviární influenzy, při konzumaci drůbežího masa, které se dostává na náš trh, o zdravotním riziku nelze mluvit.

Podobného mínění jsou i jinde v Evropě. Francouzský Libération míní, že v současném globalizovaném světě virus může jen stěží překvapit. Spojuje se zde globalizace a preventivní péče. To by snad, podle citovaného listu, mohlo zabránit realizaci sci-fi scénářů.

Zvláště, tvrdí-li odborníci, že mutace chřipkové variety, která by byla přenosná z člověka na člověka, je vysoce nepravděpodobná.

Zdá se, že aby česká média z ptačího fenoménu alespoň něco vytěžila, budou muset přitvrdit.

Česká televize ostatně na věci už popracovala. V Událostech, komentářích nás již před časem varovala, že kdyby došlo k nejhoršímu, mohlo by, podle citovaného experta, na následky chřipky zemřít až 150 miliónů lidí. Klobouk dolů, tady už přestávají žerty! Ať si paní Müllerová za zvýšené poplatky trochu užije.

Zvláště trudno musí té dobré duši být, když na obrazovce svého televizoru vidí, kterak zřízenci v plastikových oděvech cpou do připravovaných kontejnerů tisíce utracených opeřenců. Možná si při pohledu do nehybného kuřecího oka vzpomene na tesklivé oči skotu, jehož stáda byla po tisících vybíjena při jiné zabíjačce, zvané Nemoc šílených krav. I tyto masakry byly mocně mediálně živeny, bůh ví, proč a komu ku prospěchu.

Možná, když tenkrát paní Müllerová hleděla na obrazovku, plakala. Ale říkala si, že to tak musí být, když jde lidstvu o život. Pro jistotu přestala jíst hovězí, aniž by se ptala, zda v pozadí nemůže být válka o trhy se zemědělskými komoditami.

A až se vypláče podruhé, tentokrát nad ubitým ptactvem, nad hejny vytlučenými do posledního virtuálně virulentního pérečka, nebude se ptát, kolik na ptačí chřipce vydělá farmaceutická firma, která pro záchranu lidstva vrhne na trh to správné sérum, na které již pomalu končí licence, zatímco sklady přetékají tunami neprodaných zásob...

Ani Josef Švejk se nebude ptát, maje onačí starosti - "tak co bude s tím stehýnkem, paní Müllerová?!"

Nakonec jen mávne rukou a povzdechne si: "Že už se, baba, zase kouká na televizi!"