Zato právě reakce pana Urbana je aktuálnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Můj dřívější názor, že větší atak dnešních pětatřicátníků na všeobecnou solidaritu a příklon k liberalismu není nějakým historicky nahodile vzniklým morálním defektem dravě nastupujících po roce 1989 čerstvě plnoletých mladých lidí do technologického boomu a liberalizujícího se moderního trhu, podtrhuje právě postřeh z článku pana Urbana a podle mě jasně dokazuje, že celý problém má svoje hluboké kořeny v konci a morálce reálsocialismu 80.let či spíše už dříve v období normalizace let sedmdesátých.

Pan Urban to dokladuje svoji zkušeností nad polemikou a reakcemi lidí v roce 1991, kteří byli tehdy ve věku ne o moc mladším než byly tehdy nejmladší ročníky našich vlastních rodičů, tedy nás, co je jim dnes okolo té pětatřicítky. Mě v této souvislosti napadl taktéž velice výstižný příklad, že je farizejské vydávat někdejší socialistický režim za empatický k větší solidaritě a obětavosti či snad všeobecně ne tak rozšířené lhostejnosti a netečnosti k osudům druhých.

Tím připomenutím je všem jistě velice dobře známá česká filmová komedie Ecce homo Homolka režiséra Jaroslava Papouška, který začíná líčením poklidné idylky v lese, kde každý z návštěvníků hledá svůj osobní klid a své vlastní povyražení, jenž je narušeno neznámým voláním o pomoc. Člověk by čekal, že socialistickou morálku denodenně v pracovním kolektivu inhalující člověk by se okamžitě vrhl hledat potenciální oběť nějaké té lesní katastrofy, a ejhle, z obrazovek nás musí konsternovat doslova úprk všech návštěvníků z lesa, jako by ten o pomoc volající nebožák měl snad lepru anebo jinou podobně nebezpečnou nemoc.

Jistě je ten film především nadsázkou a spíše než dobu líčí mentalitu lidí, kteří život vždy a za všech okolností dokážou sobě i ostatním znepříjemnit a to jen proto, že svoji prostinkou duší se snaží prosadit si svůj individuální zájem a jsou podobně jako tehdejší většinová společnost méně tolerantní podřídit se druhým a nehledět jen na svůj vlastní zájem.

Nechci si hrát na sociologa, ale když jsme jako mladí studenti řešili, řekněme otázku formou úvahy na téma -- "Co dnes činí lidi lhostejnými k osudu druhých", pak se mnoho mých vrstevníků, ale i lidí ve věku našich rodičů vyslovilo ve smyslu, že každý bere od státu stejně, o každého se stát má tedy i stejným dílem i v ostatních věcech postarat, tak co bych se měl starat já, když jsem poctivý pracující a mám sám svých starostí dost?!

Myslím, že ačkoli to bude dost lidí odmítat, protože oni sami se takto dnes ani dříve nechovali, že je to vcelku očekávaná reakce od lidí dlouhodobě žijících v prostředí uměle udržované rovnostářské společnosti, kde osobní iniciativa či větší než nezbytně nutná osobní angažovanost jednotlivce bývávaly spíše než odměněny, pak spíše "po zásluze potrestány". Proto také "starostlivé manželky" tlumily případnou rozhodnost svých mužů jít na pomoc slabšímu při nějaké rvačce na veřejnosti slovy: " Ještě se, táto, do něčeho připleteš a nikdo na tvoji obhajobu stejně pak neřekne ani slovo a budeš z toho mít stejně jen samý voplítačky".

Pan Urban velice výstižně komentuje situaci, že bezdomovci pomůže daleko více egoista bezohledně vydělávající peníze pro sebe, ale platící daně více než člověk, jenž ho bude v jeho bídě solidárně následovat tím, že si k němu přisedne na chodník a vedle jeho dlaně prosící o almužnu nastaví ještě tu svoji anebo na "amorálnost" individuální odpovědnosti a snahy o své co nejlepší hmotné zabezpečení usilujících jedinců neustále upozorňující filosofové a mravokárci jenž pro svoji zaměstnanost a starosti o osudy světa vezdejšího zapomněli (anebo naopak nikdy neuměli?) vydělávat peníze, které by nasytili ty zástupy hladovějících jež jejich pero každodenně sice mistrně obhajuje, ale nasytit přesto nedokáže.

To se jako druhotný efekt právě v podobě daní ( a dlužno podotknout v československém prostoru silně zakořeněném pocitu, že čím více jsi úspěšný a máš více peněz tak bys měl i více platit daně ) pak právě vrací těm takzvaně "potřebným". Otázkou pak je, kde začíná a končí pravý a nedeformovaný smysl slova "solidarita" a kde už začíná sociální parazitismus. Nemám rád askezi všech těch levicových filosofů, kteří se chovají jako poblouzněný věřící ortodoxní vírou ve slast Království nebeského, jenž se coby poustevník za doby trvání svého pozemského života vydal trpět do nehostinných končin a jal se věnovat toliko modlitbám, aby tím dal náležitě najevo své zásluhy odměněné posléze na Věčnosti. Tito lidé bývají totiž paradoxně těmi největšími egoisty jak je patrné z postavy "Otce scholastika" z klasické pohádky J. Drdy "Hrátky s čertem".

Aby nenastala mýlka, co mi na nich vadí, tak určitě ne jejich přesvědčení ani víra, že tím skutečně někomu pomohou, ale ona askeze spojená obvykle s vlastní neschopností jít sám příkladem a "sám svého odříkaného krajíce dáti potřebným", protože ono volání po solidaritě se ponejvíce ozývá od těch, jenž sami nic neprodukují a tudíž to nebudou oni, z jejichž peněženek to bude placeno a zde jsou jimi voláni "egoisté" ke své míře odpovědnosti (podle mě v míře nespravedlivě vysoké).

Tito mnohdy workoholičtí vysoce kvalifikovaní "námezdně pracující" či svobodně podnikající "egoisté" dosahují své úrovně finančního zajištění ponejvíce i proto, že se nevěnují v takové míře glosování a zahlcování různých diskusních fór svými častými filosofujícími odsudky liberalismu a všech privátních nepravostí kapitalistického světa jako oni páni asketičtí filosofové, neb se intenzivně věnují vytváření hodnot, jejímž přerozdělením se pak částečně daří podpořit i ty početně stále narůstající řady těch takzvaně "potřebných". Tímto samozřejmě vzdávám čest všem výjimkám vysoce výdělečně činných a zároveň neegoistických filosofů amatérů i profesionálů, počítám že se rádi sami zde na Britských listech časem o své slovo přihlásí..-:).