Komentátor deníku Právo Pavel Verner v komentáři ,,Čas mynicmuzikantů" píše:

"V neděli stěžoval si v televizi mladý organizátor protestů kvůli zakázané demonstraci proti radarům. Což o to, povolit to těm mladým ne-základnám město mělo. Možná s podmínkou, aby si nejdřív kvůli objektivitě odprotestovali hodinku taky před ambasádou Na Zátorce proti jaderným hlavicím a raketám vyvíjeným v Íránu. Když ale mladík začal srovnávat nepovolení té demonstrace s poměry před rokem 1989, měl jsem chuť odepnout pásek a přehnout si hrdinu přes koleno. Se mnou možná každý z pamětníků, kdo osobně zažil v srpnu 1969, jak se tehdy potlačovaly demonstrace."

Komentátor má těžko lepší informace o ,,íránských jaderných hlavicích" než světový tisk, tzn. žádné.

Dokonce i inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) přímé důkazy o porušení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) nepřinesli. Jaderné hlavice Íránu jsou přesně stejně virtuální, jako ty Saddámovy. A pohádku o tom, jakou hrozbou pro Evropu je Irák a co z toho vzešlo, známe všichni. A teď prosím tu o Červené Karkulce, pane Vernere!

Komentátor píše o povolování demonstrací. Tím se usvědčil, že nezná paralelu mezi dobou před rokem 1989 a dnešními zákazy, o níž jsem mluvil. Mezi organizátory našich protestů proti americké základně jsou totiž také ti, kteří organizovali studentské protesty v letech 1968 a 1969. Mají dobrou paměť a tak vědí, že princip shromažďovacího práva, jednoho ze základních lidských práv byl už tenkrát tentýž jako dnes. Nic se nemuselo povolovat, stačilo demonstraci ohlásit. Ovšemže jen na papíře. Úřad ji vždycky zakázal, a to z jediného přípustného důvodu, vlastně záminky: že by mohlo dojít k narušení dopravy. A to je přesně ta záminka, kterou magistrát už dvakrát proti nám použil.

Nesrovnával jsem nic jiného než zakazování demonstrací. Nemluvil jsem o následcích jejich pořádání. Ano, v roce 1969 (naštěstí šlo po roce 1968 o první a poslední případ) se do demonstrantů střílelo ostrými. Kdo má však dobrou paměť, vzpomene si, že totéž opatření proti svým vrstevníkům navrhl v roce 2000 i mladičký sociálně demokratický ministr vnitra Gross po protestech proti výročnímu zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Naštěstí měli ostatní politici víc rozumu. Přesto policie zadržela 925 lidí, většinou čumilů z Václavského náměstí, a několik desítek z nich (z toho čtyři případy prokázala Inspekce ministerstva vnitra) ve svých služebnách brutálně zmlátila - dost na nelichotivé zmínky ve výročních zprávách Amnesty International, Human Rights Watch i Výboru proti mučení a nelidskému zacházení při OSN.

V článku "Rath přirovnal ODS ke straně bolševického typu" jsem se dočetl, že podle primátora Béma "byli organizátoři vyzváni ke změně času a trasy, což odmítli". Pan primátor byl svými podřízenými nejspíš mylně informován. Odbor občanskosprávních agend (podepsána ředitelka ing. Ivana Odarčenková) veřejné shromáždění nejprve zakázal, aniž by vešel se svolavatelem ve styk a nabídl mu změnu místa konání. Neměli jsme tudíž co odmítnout, zato jsme o zrušení zákazu požádali soud. Teprve pět minut před začátkem shromáždění, za přítomnosti mnoha set účastníků, mne velitel policejního opatření vyzval k rozhovoru s úředníkem zmíněného odboru magistrátu. Ten nám v přítomnosti svědků navrhl změnu trasy (připravenou na počítači), kterou jsme ihned akceptovali. Tím se však sám usvědčil z porušení zákona o právu shromažďovacím.

Každý, kdo se některé z našich protestních akcí zúčastnil, dobře ví, že je vždy prostor na diskusi a argumentaci fakty. Tedy, pokud na nás druhá strana místo argumentů neodepíná pásek.

Autor je mluvčím Iniciativy Ne základnám a svolavatelem pondělního protestu "Ani rakety, ani radary"