Za předlistopadového režimu jsem vyrůstal, vystudoval a také většinu své profesionální kariéry a produktivního života odžil. Sám pro sebe jsem neviděl cestu ze sovětského protektorátu ani v emigraci, ani v disidentství. Ale první i druhé jsem pokládal vždy za legitimní.

Není určitě mým celoživotním záměrem démonizovat předlistopadový režim a jeho mocenské praktiky. Nebyl jsem ale určitě jediný, kdo měl v onom režimu strach. Strach o seberealizaci, o možnost klidně a svobodně žít a občas dokonce říct nahlas, co si myslím. Měl jsem strach z oné StB, jejíž důstojníky jsem poznal poprvé, když mi nebylo ještě 18 let. Měl jsem strach z funkcionářů oné KSČ, kteří na mne řvali, že si nezasloužím nic jiného, než jít k lopatě. Co měli společného s levicovostí a socialismem? Zhola nic! Zato zdatně uměli s frazeologií sovětského poručnictví ničit osudy lidí! Do statků a někdy i hrdel!

A Václav Havel byl v této době statečný člověk!

Snad k tomu byl disponován nějakým zvláštním povahovým rysem, že dokázal vzdorovat normální touze člověka klidně žít. Byl nepochybně mravním zrcadlem - tedy pro mne ano. Kdykoli jsem slyšel o jeho zatčení, vyslýchání a nakonec odsouzení (nemýlím-li se, strávil ve vězení celkem 4 a půl roku - to je z mého pohledu tehdejšího i dnešního nekonečně mnoho dnů), kladl jsem si otázku, zda jeho postoj není správnější, než můj.

Pokud jde o čistě abstraktní mravnost, pak tato byla zcela jistě na straně Václava Havla. Já mám na mysli správnost v kontextu vlastní osobnosti, včetně toho, že mně nikdy nebyl vlastní mesianismmus a nechtěl jsem se za nikoho, tím méně za jakoukoli myšlenku, obětovat.

Mohl bych z článku Štěpána Kotrby vyjmout citáty a poukázat na to, co se mne na textu dotýká, ale myslím, že je to zřejmé. Pro onen čas, který Petr Uhl, Rudolf Battěk, Václav Benda i Václav Havel (a mnozí jiní) strávili ve vyšetřovnách StB a věznicích (aniž mohli kdy tušit, že se guberniální předlistopadový režim zhroutí) jim náleží stejná úcta jako vězňům Protektorátu, pilotům RAF, vojákům Svobodovy armády, či Aloisu Rašínovi a Karlu Kramářovi. Úctou jsou chráněni před hrubostí a nabubřelými výrazy; bez ohledu na to, zda s jejich myšlenkami, či některými činy souhlasíme, či nikoli.

Respekt ke statečným lidem patří k základním vlastnostem národa, který si zaslouží přežít.

Autor je filmový režisér, bývalý předseda KSČM, dnes pedagog na FAMU