Třetí dějství frašky o Národní galerii: schizofrenie Jiřího Fajta

28. 4. 2010 / Štěpán Kotrba

Nedávný kandidát na generálního ředitele Národní galerie Jiří Fajt hodlá zažalovat současného ředitele téže instituce Milana Knížáka za výrok, že patří mezi osoby, které „dovedly galerii do naprosto dezolátního stavu.“ Fajtův advokát dokonce pro ČTK uvedl, že "Jiří Fajt nikdy nebyl generálním ředitelem Národní galerie v Praze, a proto nemůže být žádným způsobem činěn zodpovědným za hospodaření Národní galerie v Praze jako celku, v tomto směru je v souladu s jejím statutem odpovědným pouze a jen její generální ředitel."

Lidovky: Knížák urazil svého kolegu. Ten po něm chce omluvu ZDE

Přísně vzato má jeho právní zástupce pravdu. Za chod a financování Národní galerie skutečně odpovídá její generální ředitel a v jejím organizačním řádu v letech 1955-1998 nebyla funkce „zástupce generálního ředitele“ zavedena. A to je právě ten problém.

Jiří Fajt však měl od tehdejšího generálního ředitele Martina Zlatohlávka pověření k zastupování a podle pamětníků ho také hojně využíval. Hospodařením Národní galerie v letech 1995-1998 jsem se zabýval ZDE. Způsobem, jímž bylo výběrové řízení na jejího generálního ředitele 14. dubna 2010 zmanipulováno, pro změnu ZDE.

22. 04. 2010 Štěpán Kotrba: První dějství frašky o Národní galerii: výběrové řízení na generálního ředitele jako druhořadá komedie ZDE

22. 04. 2010 Štěpán Kotrba: Druhé dějství frašky o Národní galerii: jak zkušeně a profesionálně pouštět žilou národnímu kulturnímu stánku ZDE

Personální propojení členů výběrové komise a Jiřího Fajta podrobně analyzovala Jana Dědečková. Jak Jiří Fajt proti odporu odborníků starší generace prosadil instalaci sbírky českého gotického umění v záplavami ohroženém areálu Anežského kláštera v Praze Na Františku a jak jej hodlal vylepšit prokopáním protipovodňové hráze, se můžete dočíst v mém prvním článku ze zákulisí registratur o Národní galerii.

08. 04. 2010 Štěpán Kotrba: Povodňový tunel, drzost a krátká paměť Jiřího Fajta ZDE

22.04. 2010, Jana Dědečková: Národní galerie a přátelé z Palachova náměstí ZDE
21.04. 2010, Jana Dědečková: Jak dosadit ředitele Národní galerie? ZDE
15.04. 2010, Jana Dědečková: Výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie: ryze česká ostuda s lehkým německým nádechem ZDE

O praktikách Jiřího Fajta ve funkci ředitele Sbírky starého umění Národní galerie v Praze, zmocněného i k zastupování generálního ředitele celé Národní galerie, výmluvně vypovídá například dopis „Martina Zlatohlávka“ z 1. listopadu 1996, adresovaný prof. dr. Lutzi Heusingerovi z Bildarchivu v Marburgu. Na český koncept a na xerokopii odeslaného německy psaného dopisu se můžeme podívat.

      

Zdánlivě se jedná o běžný dokument, jímž Národní galerie v Praze spolu s Ústavem pro dějiny umění FFUK v Praze žádají o příspěvek na projekt EDV (Elektronische Datenverarbeitung), laicky řečeno na digitalizaci obrazových fondů. To by bylo standardní, kdyby... Kdybychom se tu v listopadu 1996 nedočetli, že „průměrné mzdové náklady na jednoho vědeckého pracovníka ročně se v České republice pohybují v průměru kolem 200 – 300.000,- Kč ročně.“ Autor konceptu mohl vycházet pouze z průměrných mezd roku 1995. Podle údajů Českého statistického úřadu činila průměrná hrubá mzda zaměstnance v České republice v roce 1995 celkem 8.307 Kč měsíčně, což představovalo roční mzdové náklady 99.684,- Kč. V oblasti vzdělávání, která je nejlépe souměřitelná s odměňováním v tehdejší Národní galerii, činila v roce 1995 průměrná měsíční hrubá mzda 7.426,- Kč, což představovalo roční mzdové náklady 89.112,- Kč. Částka, kterou uváděl autor konceptu, tedy převyšovala reálné náklady dvakrát až třikrát. Zhruba odpovídala průměrné mzdě v jediném sektoru tehdejšího národního hospodářství: v bankovnictví a finančních službách. Jinými slovy: autor konceptu zásadním způsobem mystifikoval své zahraniční partnery.

Finanční prostředky měly proudit na samostatný účet „pro přehledné vedení evidence finančního hospodaření.“ Zodpovědným vedoucím celého projektu měl podle autora dopisu být „Dr. Dipl. Ing. Jiří Fajt, ředitel Sbírek starého umění a zástupce generálního ředitele Národní galerie v Praze“ (zdůrazněno v originále). Tato titulatura má dvě chyby: jak jsem už zmínil, organizační řád Národní galerie z těch let žádného zástupce generálního ředitele neznal. Kromě toho tehdy Jiří Fajt ještě neměl žádný doktorát. Všechna tato drobná nedopatření, počínaje dvoj- až trojnásobně nadsazenými mzdovými náklady až po falešnou titulaturu, ovšem padají na vrub autora dopisu Martina Zlatohlávka. Opravdu?

Podíváme-li se pečlivěji, vidíme na kopii odeslaného německého dopisu zřetelnou a nezaměnitelnou signaturu: „v.z. Jiří Fajt.“ Je krajně neobvyklé, aby akademický pracovník podepisoval jménem svého nadřízeného doporučující dopis sám na sebe.

Je podobně neobvyklé, aby si v takto formálním úředním styku přivlastňoval akademický titul, který dosud nevlastnil, a funkci, kterou sice možná prakticky vykonával, ale která de iure neexistovala. A je také velmi sporné, zda v té době generální ředitel Národní galerie vůbec věděl, že takový dopis jeho jménem odešel, respektive zda byl seznámen s jeho textem. Možná by měli v Národní galerii ověřit, zda byl dr. Zlatohlávek 1. listopadu 1996 na služební cestě, v pracovní neschopnosti nebo na dovolené, neboť pouze tyto okolnosti opravňovaly Jiřího Fajta jeho jménem podepisovat písemnosti.

Vzhledem k tomu, že Jiří Fajt hodlá Milana Knížáka žalovat za prohlášení, o jejichž pravdivosti nepochybuje snad nikdo, kdo s Národní galerií přicházel ve druhé polovině 90. let minulého století pracovně do styku, patrně trpí vážnější poruchou paměti, než jsem se původně domníval. Asi by měl navštívit odborného lékaře. Ale mám pro něj dobrou zprávu: písemností, které mu pomohou oživit vzpomínky na léta 1995-1998, se v archivech a registraturách zachoval dostatek.

Některé, i když prozatím ne ty nejdůležitější, už si vyžádal ministr kultury...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 28.4. 2010