Státní daňové asignace aneb tma na konci tunelu?

10. 8. 2010 / Jiří Šteg

Kreativita současné vlády nezná mezí. Ti, kteří si kladou otázku, z jakých ideových zdrojů tato kreativita vyplývá, se však odpovědi na ní pravděpodobně brzy, možná nikdy, nedočkají. Počáteční očekávání alespoň trochu koherentního pravicového diskursu, jehož nositelem či garantem mohla být ODS, se rozplynula v záplavě svěžích a signifikantních impulsů, kterými členové vítězných stran a vlády přispívají k diskusím o politické kultuře a praktikám při budování a správě státu.

Od kalendářových blondýnek, přes moudrá a kvalifikovaná vystoupení designovaného i jmenovaného ministra vnitra až po systémově brilantní vyjádření nového ministra životního prostředí se nám dostává záplavy netradičních řešení tradičních problémů. Poté, co do vlády nezasedla ani jedna žena, ministři jako jeden muž uchopili kormidlo státu a bez zbytečných oklik plují k jeho další demontáži a delegitimizaci.

Implementace nových, netradičních přístupů, postupů a nástrojů je, zdá se, jedním ze základních kamenů její taktiky. Posledním výstřelkem, který však bude pravděpodobně bohužel brzy překonán, je navržený institut povodňové daně neboli daně solidarity suchých s mokrými. Vláda nabízí unikátní implementaci principu subsidiarity.

Touto daňovou, či správněji nákladově-rezervní zkratkou se vypořádala v horizontální linii mezi občany s jedním z problémů, před kterými stát stojí. Protože však občané nejsou dostatečně kompetentní k tomu, aby tyto prostředky správně spravovali, musí pochopitelně projít odbornou institucí -- ministerstvem financí.

Naštěstí v jeho čele stojí Miroslav "Fénix" Kalousek, autor jednoho z nejpozoruhodnějších rozpočtů ČR, kterým se pokusil vnutit světu svou představu o ekonomické nedotknutelnosti ČR.

Světová praxe jeho postoje nepochopila a s důsledky tohoto nepochopení se potýkáme dodnes.

Neúnavný ministr se ovšem nevzdává a frontální útok na světovou ekonomiku a zdravý rozum nahradil, inspirován guerillovou válkou, drobnými útoky, jichž jsou státní daňové asignace nedílnou součástí.

V logice věci pak budou následovat další státní daňové asignace až do doby, kdy všechny prostředky občanů budou na základě principu subsidiarity příslušně vybrány v řádné výši, jejímž horním limitem je souhrn veškerých příjmů obyvatelstva.

Závazek rozpočtové odpovědnosti vládě nedovolí tyto prostředky promrhat a bude se proto muset soustředit na nejnaléhavější úkoly, jejichž objem a strukturu určí trh. Snad bude mít tento přístup i další stránku.

V logice státních asignací by měla být zavedena občanská dividendová asignace, vyplácená ze zisku státních a polostátních společností. Ze zisku ČEZu to bude jen za loňský rok cca 5 200 Kč na občana.

Tyto dva kroky pak zřejmě odstartují celou plejádu dalších opatření, na jejichž konci bude redukce státu na nezbytné minimum. Toto nezbytné minimum bude kontrolovat zbytkové finanční toky, zajišťovat vhodné prostředí pro podnikání, pečovat o trh a nebude rušeno zbytečnou péčí o vzdělání, zdravotnictví a důchody.

Úřadovat bude pravděpodobně z Republiky Kongo nebo státu podobného typu. Před přesunem by však ministerstvo zahraničí ještě mělo diplomatickou cestou informovat presidenta Obamu o objevném institutu státních daňových asignací, jehož aplikace mu pomůže rychle, efektivně a definitivně vyřešit vnitropolitický problém s ropnou havárií BP.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 10.8. 2010