Špatný vkus?

26. 11. 2010 / Petr Andreas

Kdo navštíví výstavu Monet -- Warhol v pražské Národní galerii, může nakrátko podlehnout přesvědčení, že se jedná o výstavu Moneta a Warhola, nikoli obrazů namalovaných zhruba od Moneta přes Warhola až do počátku 21. století. Konfrontační výstava hlavního reprezentanta generace, které ještě šlo o způsob vnímání věcí a jejich vizuální kvality, a popartisty, jehož úspěch byl vědomě založen na uměleckém programu využívajícím nepůvodnost artefaktů, by byl plodný nápad, který se však ve Veletržním paláci jen naprázdno mihne myslí díky marketingovému klamu.

Čím je daný projekt uskutečněný státní galerií významnější, tím silněji se vtírá předpoklad, že bude podložen čitelnou koncepcí. Že o celku toho, co je vystaveno, bude možné smysluplně a v souvislostech uvažovat. Je ale evidentní, že právě takováto koncepce výstavě Monet -- Warhol s podtitulem Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky chybí.

Je tu Bacon, je tu Magritte, Debuffet, něco od suprematismu, fauvismu, kubismu... Jsou tu Lichtenstein, Ernst, Klein, oko potěší svěží barvy Georga Baselitze a dalších, kteří tvoří poněkud učebnicový přehled významných (rozuměj: slavných, prodávaných) autorů, méně už stylů a ještě méně dějin umění. Takovéhle hvězdy v Praze prý ale hned tak opět nebudou, takže úkol uspořádat prestižní (bombastickou) výstavu, kterou by za první týden navštívilo na šest tisíc lidí, si lze odškrtnout. Zvlášť když se vše poměrně bezbolestně zařídilo převzetím výstavy cizí, přestože to Milan Knížák v minulosti odmítal. Je to hezké na koukání, člověk jako kdyby na přeskáčku listoval dějinami umění, ale se stejným efektem by se dala vystavit stovka nejdražších děl ze sbírek NG.

Výstava Monet -- Warhol, jejímž jádrem je soukromá kolekce manželů Batlinerových, se rozpadá na jednotlivá díla či stylové skupinky a zdá se, že nejnáročnějším výkonem kurátorů bylo ohlídat, aby se autoři nepomíchali a Monet visel na začátku a Warhol ke konci. Jakou výpověďní hodnotu má osobní vkus sběratele, jenž mohl být mecenáš, snob, kapitalista investující do umění, hledač talentů, znalec nebo diletant? Kdo jsou pan a paní Batlinerovi? Kromě nicneříkajícího sloganu, že "kolekce Rity a Herberta Batlinerových" je "jedna z nejvýznamnějších evropských sbírek", popisky nic zajímavého neuvádějí.

Herbert Batliner, narozený roku 1928 v lichtenštejnském Vaduzu, je právník, podnikatel ve finančnictví a sběratel umění, který mimo jiné věnoval 730 tisíc eur na restaurování varhan chrámu Matky Boží v Řezně, dozvídáme se z Wikipedie. Jenže za fasádou štědrého dárce, který postoupil vídeňské Albertině kolekci v hodnotě mnoha milionů eur, se skrývá osoba přinejmenším kontroverzní. Zapátráme-li ve zhruba deset let starých vydáních týdeníků Observer nebo Der Spiegel, ukazuje se, že byl zapleten do skandálu s tajným fondem, ze kterého byla financována strana CDU kancléře Helmutha Kohla, viněn z praní špinavých peněz pro mexického drogového krále Pablo Escobara a zairského diktárora Mubutua. A jak píší v české Mladé frontě, před nějakými patnácti lety skončily na účtu jeho společnosti Nalko stamiliony z vytunelovaných vítkovických hutí.

Zárukou dobrého vkusu každého člověka je jeho osobnost. Je-li jednotícím prvkem výstavy vkus pana Batlinera (což je něco jiného, než když například Viktor Kožený prostřednictvím Harvardských fondů sponzoroval edici českých klasiků Česká knižnice), může toto vědomí působit jistou morální nevolnost. Neřekl bych, že Collection Batliner je jednou z nejvýznamnějších evropských sbírek -- spíše by mohla dobře posloužit jako zdroj kvalitních obrazů pro promyšlenější výstavy.

Text je zkrácenou a upravenou verzí článku, který vyšel v Ateliéru 24/2010.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.11. 2010