Rozpad politických struktur západního světa

6. 8. 2018 / Dominik Zámec

čas čtení 17 minut


Přímo před našemi zraky se odehrává jedna z největších změn zasahující celý euroatlantický prostor. Poválečné politické uspořádání se hroutí, přičemž část veřejnosti propadá panice, část sleduje změny naopak s nadějí v lepší kvalitu politického života.


Celý západní prostor se v posledních letech stává střetem populistů, antiestablishmentových hnutí či stran, a tradičních politických subjektů. Dosavadní vládnoucí aktéři na tento subverzivní vývoj nedokáží pružně reagovat, a proto se daří novým hnutím nabírat mnohé voliče, kteří se ještě před několika lety identifikovali se zakořeněnými politickými entitami. Situace se v každé zemi lehce liší kvůli svému specifickému kulturnímu a historickému vývoji, ale téměř všude je trend jasný: „Chceme změnu a zbourat dosavadní establishmentové elity“, zní nepřímo z úst nesystémových stran a jejich podporovatelů. Pro pochopení současné situace je třeba zmapovat dosavadní fungování politiky a politických stran majících kořeny v nedaleké historii.

Vznik politických stran je úzce spojen s tvarováním ideologií, které každou politickou stranu unifikují. Lidé s podobným přesvědčením a světonázorem v minulosti hledali své ideové souputníky, aby si vyměnili své nápady, vytvořili určitý politický program, se kterým později vystupovali ve veřejném prostoru, a hlavně, což je důležité, aby iniciovali vznik politické strany. Každá strana reprezentovala zvolenou ideologii, nebo, abych to řekl přesněji — katechismus. Každé hnutí prezentovalo nějakou ideologii, které zároveň mělo svou knihu a hlavního představitele myšlenkového proudu.

Liberálové mají Johna Locka či Adama Smitha. Hlavními katechismy zde byly knihy jako Bohatství národů nebo Dvě pojednání o vládě, napsané dvěma mysliteli uvedenými výše. Komunisté měli Komunistický manifest, který, což se příliš neví, se měl původně zapsat do dějin jako Katechismus komunistů, a pochopitelně své dva hrdiny — Marxe a Engelse.

Sociální demokraté, kteří od Marxe převzali část jeho myšlenek, se nakonec dali na cestu reformního a nerevolučního marxismu, který výraznou měrou zlepšil svým reformním étosem prostředí, ve kterém žijeme, a tím zachránil kapitalismus, na rozdíl od Ruska, kde žádné reformy implementovány nebyly. Také konzervativně smýšlející lidé měli svého ideového hrdinu, Edmunda Burkeho, ideového otce konzervativismu.

Souboj těchto katechismů byl charakteristický především pro svět 20. století, který byl přímo založen na myšlenkovém střetu pravice a levice a liberálního a konzervativního řádu. Katechismy měly sdružovací charakter. Dělnická třída byla sjednocena pod ideová křídla sociálně demokratických stran, které slibovaly, že zdokonalí životní podmínky dělnictva a nižší střední třídy, a také tak činily.

Podnikatelská uskupení preferovala ekonomicky liberálnější program – nižší daně, deregulace trhu či snížení práv zaměstnanců a zvelebení podmínek pro působení kapitálu, nikoliv práce. Křesťansky smýšlející lidé našli ideovou a politickou kotvu u křesťansko-demokratických stran, působících v mnoha zemích Evropy, které navíc výraznou měrou přispěly k projektu evropského společenství.

S každou ideologií zde byla silně spjata utopie, které je možno dosáhnout za uplatnění určitých mechanismů, majících společnost dovést k harmonickému a blahobytnému soužití. Komunisté věřili, že povstání dělnické třídy, která podle jejich učení nemá co ztratit, povede k svrhnutí vládnoucí třídy a nastolení diktatury proletariátu. Po provedení určitých reforem dospěje společenství do socialistického statutu a posléze, až bude zrušeno soukromé vlastnictví a uplatní se v praxi slavná věta „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, do komunistického uspořádání.

Sociální demokraté nevěřili v Marxovu revoluční teorii, naopak prostředky ke změně viděli v reformistických a nerevolučních metodách, které měly skoncovat se sociální nespravedlností. Liberálům, sociálním i ekonomickým, se stát jevil jako hrozba, která může vyvrcholit autoritářstvím či diktaturou. Zároveň liberálové stáli za ekonomickou svobodu, kdy stát je jen garantem právního státu, ale ekonomický život musí být stavěn na jedinci sledujím svůj prospěch, jak to mnohokrát napsal Adam Smith a John Locke. Nastolení volného trhu a kapitalismu povede nejen k blahobytu, ale také k morální společnosti, jak Smith naznačuje, když hovoří o „kapitalistických ctnostech“.

Konzervativci viděli vizi společnosti v tradičním hierarchickém uskupení, úctě k autoritám a předkům, ekonomickém liberalismu či křesťanských hodnotách. Pokud se, podle jejich idejí, podaří dospět do tohoto cíleného stavu, bude mít společnost vyhráno a nepropadne nemorálnímu chování, a tedy zhroucení. Jinými slovy, tyto ideologie vykládaly svět pomocí zjednodušených vizí a pravidel, nutných k nastolení nové a lepší společnosti, sjednocovaly masy a byly „velkými příběhy“, které vysvětlovaly minulost, přítomnost a nastiňovaly budoucnost.

Dalším důležitým faktorem zde byla studená válka. Ta dokázala spojit demokratické strany v mnoha zemích v rámci boje zadržování komunistické moci. Kupříkladu celý poválečný politický systém v Itálii byl založen na tom, že společnost byla rozdělená do čtyř linií. Existovalo paradigma levice a pravice, náboženské, zahraničně politické v kontextu studené války a, to ze všech nejdůležitější, parlamentní.

V italském parlamentu se totiž vytvořilo seskupení tzv. „ústavního oblouku“ v čele s křesťanskými demokraty, kteří se mimo jiné zasloužili o navrácení Itálie do demokratické Evropy, a naznačili také směr změn evropské integrace. Proti ústavnímu oblouku vystupovaly strany extremistické povahy v čele s Komunistickou stranou Itálie, jež dosahovala ve volbách kolem 30 % hlasů, ale také různými postfašistickými uskupeními, která se nedistancovala od Mussoliniho odkazu.

V ostatních zemích byla situace obdobná. Politické spektrum ovládaly dvě strany či bloky, aby společně čelily rudému nebezpečí.

Rozpadem Sovětského svazu a východního bloku se ale politická situace změnila, z důvodu porážky ideového nepřítele odešel důležitý tmel společnosti, a to společný nepřítel.

Můžeme s jistotou tvrdit, že politický systém minulého století byl navázán silnou vazbou na politické katechismy a konsenzus v kontextu studené války a určení společného nepřítele

Důvody rozpadu

S rozvojem internetu a různých informačních a investigativních serverů, jako jsou wikileaks, se protrhla přehrada držící za svou tlustou zdí všechy odpadní a diskreditující materiály o vládách po celém světě. Veřejný prostor je tím doslova zaplaven a občané nyní musí čelit kruté realitě: politické strany, které byly považovány za legitimní a konající dobro, mají k blahobytu celé společnosti značně ambivalentní postoj. To nutně vyvolalo zlom v důvěře občanů v politickou reprezentaci. Ve Spojených státech klesá důvěra v establishment od 60. let. Stále menší zlomek obyvatel je přesvědčen, že vláda koná pouze v rámci demokratické ústavy a zdržuje se nemorálních činností doma i v zahraničí.

V důsledku toho ztratilo mnoho stran své příznivce a ti ustanovili nové rozložení politických sil. Jako příklad informace, která otřásla vládnoucí třídou jsou obecně korupční skandály, činy amerických tajných služeb jako NSA, o kterých nás „informoval“ Edward Snowden, kauza Panama papers a mnohé další. Ne každý politický pád je zapříčiněn moderními technologiemi, nýbrž prostou atmosférou doby a působením sil, které tomu přispěly. Tak například v Itálii akce „čisté ruce“ odhalila obrovské korupční skandály a zapříčinila pád tzv. první republiky a rozpad mnoha politických stran, dopvázející mnoho sebevražd poslanců i průmyslníků napojených na zasažená uskupení.

To nakonec vedlo k nástupu Silvia Berlusconiho a v současné době k nástupu Hnutí pěti hvězd a Ligy. Nutno dodat, že samotné akci dala v 80. letech zelenou právě Liga severu, neboť její útoky na politickou třídu vzbudily významný hněv veřejnosti a možnost uskutečnit takto rozsáhlé akce.

Vysvětlil bych to takto: politika se odehrává na scéně a za scénou. Na scéně politik prezentuje své ideje a obhajuje zájmy „tvrdě pracujícího lidu“. Za scénou, tedy v zákulisí, se odehrává realistická politika, přičemž se mísí zájmy podnikatelské třídy a politiků.

Scéna jsou ideje, sliby, ale zákulisí je realita. Veřejnost musí prostor za scénou považovat za legitimní, jinak nemůže demokracie fungovat. Je třeba, aby mezi oběma částmi nebyl velký rozdíl, aby jedno nespadlo do kýče, a druhé do mafioznosti a klientelismu, jako se to stalo v 90. letech u nás, kdy zde vládli různí kmotři, na jejichž vrcholu stál František Mrázek.

Korupční odhalení způspbily pád mnoha politických uskupení, od Itálie po Českou republiky, kdy ODS svým jednáním a podporou kmotrů zcela ztratila politický vliv a legitimnost, kterou se nyní snaží znovu nabýt.

Druhý, mnohem závažnější, důvod zpočívá v krizi katechismů. Přední český filosof a sociolog Václav Bělohradský nedávno nazval tuto dobu dobou „postkatechistických většin“, kdy žádné uskupení není s to získat většinu ve společnosti. Ideologie, kterým jsme po desetiletí věřili, a která doprovázela politický život 20. století, se hroutí. Co ale způsobilo jejich pád?

Naše tradiční představa o legislativním procesu je zhruba taková. Podobně smýšlející jedinci vstoupí do mnohohlasného veřejného prostoru, ve kterém hlásí své ideály, které později můžou, nebo nemusí získat podporu ostatních subjektů. Ve veřejném prostoru se ustanoví určitá hegemonie a z té následně vznikají politické hnutí a strany na levé i pravé části politického spektra.

Tato představa je dnes na pokraji zhroucení, takto už společnost nefunguje. Jednoznačné vysvětlení není, ale přesto se o charakteristiku pokusím. Společnost dnes je tak složitá, postavená na takovém expertním vědění, fragmentaci, individualizovaná a apolitická, že neexistuje jazyk, který by dokázal oslovit celek.

Souvisí to také s rozpadem dělnické třídy, jež dříve svým počtem představovala majoritu, pozorovatelným v posledních třiceti letech vlivem automatizace a přesouvání výroby do zemí s levnější pracovní silou. Pracovní síla z průmyslu se následně přesunula do sektoru služeb, kde postupně vznikla nová třída, levicovými komentátory označována jako „prekariát“.

Tato nová třída ale ztratila veškeré předpoklady k emancipaci, jakými disponovala třída dělnická — jednotné spolky sdružující se do odborů. Služby jsou totiž velmi fragmentované a odbory jsou kromě Francie v úpadku už třicet let. Můžeme tedy říci, že dnes je společnost rozdělena na tolik částí, kde každá hájí pouze své zájmy, že neexistuje jazyk, jakým by se podařilo oslovit celek.

Významný vliv v rozpadu tradičních katechismů měla postmoderní filosofie, jejímž duchovním a myšlenkovým otcem je významný francouzský filosof Jean-François Lyotard, který ji zformuloval v knize O postmodernismu. Postmoderní filosofe odmítá koncept jedné pravdy, ohlašuje „konec velkých vyprávění“, jak to nazval Lyotard.

Velké vyprávění v našem kontextu znamenají celkový, všezahrnující příběh, který vysvětluje a zároveň legitimuje podobu i složky určité kultury. Jsou to hlavní příběhy, které vysvětlují historii a společnost přijímáním nějaké univerzální pravdy. Právě Lyotard definoval postmoderní stav jako příznačný koncem, nebo nedůvěrou ve velká vyprávění, které tvořily podstatnou součást moderní doby. Toto odpoutání od velkých příběhů má svůj podíl na rozpadu tradičního politického uspořádání.

Dalším znakem je nárust vlivu korporací a podnikatelské sféry na politiku. Nadnárodní korporace zaznamenávají svůj strmý vzestup od 70. a 80. let, kdy došlo k deregulaci trhu. Moc internacionálních koncernů nabobtnala do obřích rozpěrů a dnes je běžné, že korporace si kupují politický vliv stran, financují jejich volební kampaň, a tím je ve své podstatě kontrolují.

Po zrušení zákona zakazujícího vměšování korporací do volebních bojů korporace volně zapojují své téměř neomezené zdroje, aby jejich favorité ve volbách zvítězili. Tak například vliv bratří Kochů na Republikánskou stranu je v USA známý a evidentní. Snažení korporací se vyplatilo: během čtyřiceti let vytrvale klesala korporátní daň a šéfové koncernů nechutně bohatli. Mnoho komentátorů začalo používat termín postdemokracie, kde lobování („legální uplácení“), PR agentury a think tanky, financované ze zdrojů korporací, mají na volby zásadní dopad. Václav Bělohradský hovoří o určitém excesu prezentace vůči reprezentaci. Když je totiž politikovi poskytnuta suma od podnikatele na kampaň, tak tím možná prezentuje určitou vizi, ale nereprezentuje celek, nýbrž daného podnikatele.

Moc nadnárodních koncernů nabývá na velikosti a vyprazdňuje tím veřejný prostor, důležitost voleb je vzhledem k moci korporací diskutabilní. Politik totiž, i kdyby chtěl například zvýšit korporacím daně či ztížit zamořování životního prostření, bude vystaven vydírání ze strany globálních koncernů, protože disponují prostředky vysoké mobility a mohou vyhrožovat, že pokud nebudou staženy zákony ztěžující jejich činnost, přemístí výrobu do jiných zemí, třeba do Číny, která korporace nijak omezovat nebude, a země tak ztratí pracovní místa. To vede k politickému patu, kdy politik má čím dál tím menší moc než korporace. To vyvolává hněv ze strany voličů, kteří to u voleb dají zřetelně a hlasitě znát.

Poslední příčina, kterou ve své úvaze rozvinu, je selhání levice. Po konci studené války se příval nadšení z „vítězství“ rozvinul v koncept konce dějin, který znamenal, že ideologickým vítězem je americká verze kapitalismu a liberální demokracie. Všechny strany pod nátlakem Washingtonského konsenzu (nová ekonomická příručka sepsaná americkými ekonomy) tvořily nový program na základě neoliberalismu po vzoru Reagana a Thatcherové — deregulace finančních trhů, privatizace, vyrovnaný rozpočet či nízké korporátní daně, a to i strany levicové, které tím podnikly ideologickou sebevraždu. Tento posun levicových stran do ekonomicky pravicového středu je připisován Clintonovým „New Democrats“ a „New Labour“ Tonyho Blaira. V Německu tuto ideu usilovně tlačil do popředí kancléř Gerhard Schroeder.

Levice tím sice získala hlasy střední třídy, a tím dosahovala vítězství nebývalých rozměrů, ale zároveň ztratila hlasy nižších tříd, které defacto přišly o naději na zlepšení svých podmínek, když strany, údajně reprezentující jejich zájmy, zcela podlehly neoliberální iluzi a zaváděly reformy ve prospěch kapitálu, nikoliv práce. Tyto úspěchy mohly fungovat pouze za stavu ekonomického růstu nebo mírné stagnace, ale když se v roce 2008 ekonomický systém téměř zhroutil, přišly první neúspěchy. Levice na krizi reagovala ne tím, že by implementovala mechanismy podobné New Dealu, vyzkoušené Franklinem Roosveltem během hospodářské krize ve 30. letech 20. století, nýbrž s pomocí stabilizačních balíčků zachránila krizové části finanční sektoru, tedy banky. Obyčejným pracujícím se nenabídla téměř žádná pomoc, právě naopak, evropská vize napravení a zmírnění krize se spoléhala na úsporná opatření, která dramaticky zhoršila postavení nižší, ale i střední třídy, zničila výhled téměř jedné gererace, v té době vstupující na trh práce, a ekonomický propad jen podpořila. Tímto tradiční strany ztratily zbytky legitimity a postupně sledují svůj postup do propadlišť dějin.

Představil jsem zde pět důvodů, díky nimž si můžeme vysvětlovat prudký vzestup populismu a antisystémových stran. Důvodů je určitě více a některé souvislosti jsou možná hlubší, než jsem schopen pomocí svých znalostí popsat, ale přesto jde o procesy velmi důležité.

Rozpad politického systému musíme sledovat se skepsí, abychom „neskočili na špek“ jednoduché interpretaci a řešením, jež nabízejí ultrapravicoví populisté, zároveň ale tento zvrat v dosavadním politickém myšlení může přinést oživení liberální levice, která může nabídnout nový konsenzus vybudovaný na bázi sociální rovnosti, větší transparentnosti politického systému, solidaritě, ochraně životního prostředí a lepší kvalitě veřejného prostoru.

Rozpad nám známých struktur vede zatím do nebezpečného neznáma, na které musí levice nabídnout lepší alternativu, než nacionálně pravicový konzervatismus, který představují současní populisté. Levice musí nabídnout vizi solidárnější, transparentnější, a spravedlivější společnosti. Reakce na kritiku sebe sama je totiž základem naší společnosti a nejhlubší definicí modernosti a celé euroatlantické společnosti.

1
Vytisknout
14056

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2018