Takže v pátek prvního února v podvečerních hodinách doráží desetičlenná skupinka členů výpravy, organizované členy Socialistické Solidarity (SocSol), na mnichovské nádraží.

Vzápětí se ztrácím se dvěma kamarády ve víru vzrušené ideologické diskuse ostatním. Po chvíli marného bloudění jsme neušli pozornosti policie. Vytahujeme pasy a nedokážeme odolat zdvořilé žádosti o nahlédnutí do zavazadel. Po ověření totožnosti se vracíme na nástupiště a vidíme zbytek výpravy - v té samé situaci, ve které jsme byli před okamžikem.

Prolustrovaní odjíždíme na Marienplatz, kde má již probíhat první demonstrace. Náměstí je přístupné jen částečně, jeho střed je odříznut kordóny zásahových jednotek. Zájem fotografů vyvolá fotografie bavorského ministerského předsedy umítěná na zavazadle u zadního skla policejní dodávky - takhle tedy demonstruje policie.

Všudypřítomní policisté informují nenápadné cizince s batohy na zádech, že všechny demonstrace jsou zakázány. Tváříme se chápavě a protože se celkem nic neděje, odjíždíme se ubytovat. Později se dozvídáme, že právě v pátek večer došlo k nejrozsáhlejšímu zatýkání, kdy policie sebrala 150 demonstrantů ze dvou tisícovek, což je slušné procento.

V ubytovací kanceláři (zřejmě propůjčený objekt Německé komunistické strany), kam s námi dorazila starší paní, se dozvídáme, že budeme spát v prostorách církevní organizace dotyčné aktivistky, že jsou to sice křesťané, ale je to tam "bezpečné". Zabydleli jsme se tedy v sálu Luteránsko-evangelického církevního společenství.

Ráno se vydáváme zpátky na Marienplatz, odcházíme pod vlivem nálady stanného práva (prý je zakázáno shromažďování více než tří osob) rozděleni do malých skupinek. Na místě se opakuje situace, jak jsme ji viděli včera, s tím rozdílem, že uprostřed náměstí jsou za kordóny uzavřeny stovky lidí.

Není mi jasné, jaký mají demonstranti strategický plán - přítomností na tomhle místě nic neblokují a zasedání "kriegselit" tak nijak nenarušují. Zdá se, že tohle náměstí je prostě jen takový mnichovský Václavák.

Vycházím do vyšších pater přilehlého obchodního domu a snažím se fotografovat. Za zády mám neustále nenápadného pracovníka ostrahy, který mě znervózňuje, až zapomínám správně zaostřit. Když vyjdu ven, ocitám se mezi nově vybudovanými zátarasy a řadou policistů, chci se přes ní dostat do středu náměstí, ale je dokonale nepropustná.

To trvá jen do chvíle než se rozevře, aby propustila houf lidí směrem ven. Využívám okamžiku a rychlým pohybem v protisměru dosahuji cíle. Ve středu náměstí vlají obligátní černé i rudé vlajky (jedna dokonce s předsedou Maem), nálada je ale kupodivu poklidná, jen trocha nervozity je cítit.

Fotografuji, co mi připadá zajímavé, a po chvíli vidím kordón, který jsem prve zneuctil, jak udělal čelem vzad a začíná pomalým krokem čistit obsazenou plochu. Demonstranti kladou spíše symbolický odpor, pohyb je tak pomalý, že ho většina osazenstva sotva registruje. Stavím se s fotoaparátem do první řady a s ostatnímí pomalu kopíruji policejní pohyb - jen pozpátku.

Objektiv přístroje, který držím v pravé ruce, sice míří "pánubohu do oken", přesto vyvolává pozornost proti mně vykračující policistky - zakrývá ho rukou v černé rukavici. Nijak se mi to nezamlouvá, přesto se na ni přátelsky usměji a volnou rukou zdvořile potřesu pacinkou v rukavičce. Má galantnost nijak nepůsobí a mám co dělat, abych zachytil svého zenita, který mi najednou letí z dlaně. Zároveň slyším hlášení o jakémsi muži, který dělá problémy, a tak kvapně vyklízím pozici, nechtěje se nedobrovolně octnout na druhé straně policejní řady.

Pokračuji ve fotografování, žádná dramata však nejsou k dispozici. Někteří aktivnější jednotlivci se svými těly snaží zastavit postupující kordón a vztekle nadávají, ale zatýkání nepřichází. Jediný efektivnější odpor představuje muž s berlemi, který padá před postupující řadu a krátkou dobu se mu tak daří zastavit ji. Zanedlouho je náměstí tak jako tak prázdné a já se oklikou vracím ke kamarádů na druhé straně.

Společně jsme vyrazili od vylidněného Marienplatzu hledat hlavní část demonstrace, která se mezitím přeměnila v průvod. Masy policistů však zatarasily celou trasu jeho pochodu, a tak nám chvíli trvá, než se dostaneme k jakémusi parku, ve kterém jsou vidět zástupy lidí a vlajky. Přístup na místo nepřekvapivě přehrazen a tak sledujeme, jak tajní policisté přivádějí muže středního věku. Má být zatčen, protože prý organizuje zakázané shromáždění. Dozvídám se, že je to člověk ze sesterské organizace SocSol, a sebrali ho za to, že mluvil do megafonu. Fotografuji a když ho odvádějí do přistavené dodávky, snažím se nenápadně překážet. Po střetu s dvoumetrovým hromotlukem v uniformě rezignuji na marnou snahu o solidaritu.

Když vidíme, že průvod se stáčí směrem odkud přišel, rychle se vracíme a potkáváme ho na hlavní ulici vedoucí k náměstí. Policie už nestíhá zavírat přístupové cesty a volná je i samotná trasa na Marienplatz. Jsme už hodně blízko, když nalevo uvidím klusající řadu policistů. Čelo průvodu se dává do běhu, aby policii zabránilo přehradit přístup. Řady demonstrantů se tím rozvolní a jediným efektem je to, že část protestujících se ocitne za kordónem oddělena od ostatních.

Kousek od nás stojí hubený Němec, který si to nechce nechat jen tak líbit. Snaží se projít a když se odražen zpět, nadává a strká do robocopa, který ho odrazil, když ho začínají ostatní policisté obestupovat, stavím se s několika ostatními před něj a tváříme se, že ho uklidňujeme. Situace se několikrát opakuje, policisté však zůstávají relativně klidní a neprojevují žádný zájem o odvlečení "narušitele".

Po chvíli se za našimi zády objevuje nový kordón a jsme potichu v poklidu propasírováni tím předním k hlavní mase demonstrantů. Pouští se punk rock z magnetofonů, skandují hesla proti "německým zbraním a německým penězům, které zabíjejí po celém světě".

Nalevo od nás se zanedlouho objevují snahy protrhnout kordón - policisté ustupují tlaku těl, ale vzápětí jsou vyztuženi posilami. Poměr sil nám nedovoluje ofenzívnější postup, naše strana ani nevyužije částečného přesunu policejní pozornosti opačným směrem a zůstává u vytvoření řetězů, které se však neodhodlají k akci.

Když napětí vyšumí, odcházím s dalšími Čechy na druhý konec někdejšího průvodu, ale smůla - čeká nás další kordón. Zanedlouho slyšíme policejní amplión, jak opakuje jakousi výzvu. Germanofonní soudružka rozumí jen větě: "Odpor nemá smysl!". Vypadá to na kolektivní zatčení, ale jen do doby než policie otevírá úzký prostor na rohu ulice. Spěšně odcházíme a dav se rozplývá.

Rychle se stmívá a většina z naší skupiny odchází do našeho víkendového domova. Já zůstávám se dvěma dalším sledovat vývoj situace. Vnitřek Marienplatzu je stále obšancovaný, lidé stavějí svíčky před policejní bariéry za lhostejného přihlížení ochránců pořádku. Prostranství se zaplňuje houfy protestujících, semtam je slyšet nějaké heslo, ale pak napětí rychle opadá.

Začínám si všímat zajímavého jevu: původně hustý zástup se dělí do několika hloučků, v jejichž středu postávají dvojice, trojice policistů, často žen, se kterými demonstranti vášnivě diskutují. Policisté bedlivě naslouchají hlasu lidu, jen občas pronesou nějaký argument, aby bylo vidět, že celou diskuzi berou vážně.

Zkrátka selanka, kdyby nebylo zřejmé, že jde o dovednou manipulaci. Policie vám vezme právo na shromažďování, tak si jí můžete alespoň zanaříkat, je u toho koneckonců míň rámusu, než když křičíte hesla.

S pocitem beznaděje odjíždím k sídlu mnichovských odborů, kde má probíhat debata o NATO. Po čtvrthodině bloudění uvidím v dálce modrou záři policejních majáčků - demonstrace se přesunuly právě sem! Schwanthalerstrasse, kde odbory sídlí, je přehrazena policisty. Před nimi zase houfy demonstrantů a mne zase čeká obcházení, kterého jsem si už toho dne užil dosyta. Uhýbám doleva, pak jdu kus souběžně se zmíněnou ulicí a snažím se na ni vrátit.

Malá boční ulička je přehrazena několika policisty. Jeden z nich ke mně zamíří a zdvořile se ptá, kam mířím. Vytahuji aktivistický plánek Mnichova a vysvětluji, kam se potřebuji dostat.

Policista zavadí okem o hvězdu na okraji papíru a vysvětluje mi, že mě může pustit dovnitř prostoru, kde probíhá "policejní akce", nikoli však už ven. Ptám se kam mám teda jít, pokrčí rameny s tím, že není místní a na důkaz ukáže prstem na znak Svobodného státu Sasko, který se mu vyjímá na rukávě.

Na zpáteční cestě vidím najednou proti sobě přesunovat se dlouhý zástup policistů, za kterým postupuje povykující dav demonstrantů. Ti se zanedlouho dávají na úprk s policisty v patách.

Rozhoduji se hrát nezúčastněného cizince a nepřidám se k běhu. Policejní útok se však zastavuje na kraji ulice a policisté ani teď netouží po trofejích v podobě zatčených. Mezitím jsem zjistil, že kýžená budova se nachází v opačném směru, než jsem se vydal a tak do ní zanedlouho vcházím.

Kvůli špatné jazykové výbavě se nezúčastňuji debaty, jenom procházím stoly s literaturou - převažují zástupci trockistických skupin, dostávám leták protestující proti válce v Čečensku a leták se stanoviskem Ekologické levice k politice NATO.

Poklidnou atmosféru posléze naruší aktivista s vlajkou v ruce, který si bere slovo a místo diskusního příspěvku sděluje, že budova je obklíčena a nikdo se nedostane ven ani dovnitř. Už jsem nedoufal, že ještě zažijeme nějaké vzrušení a teď jsme uvězněni v přeplněném, byť celkem pohodlném prostoru. Dozvídám se, že oficiálním důvodem blokády je podezření, že jsou tady organizovány "zakázané demonstrace".

Zanedlouho mi to nedalo a vyšel jsem na průzkum. Nějakých 50 m napravo i nalevo od našeho domu byla ulice přehrazena - už bych potřeboval slovník synonym, heslo 'kordón' - dvěma policejními špalíry. Jdu napravo a už podruhé ten den vidím legendu mezi českými fotoreportéry J. Šibíka usilovně spekulujícího, jak projít. Pak si s kolegou všiml, že kdosi se o totéž pokouší na druhé straně ulice a vyráží zkusit štěstí. Jak dopadli, nevím, koho to zajímá, nechť se přesune na diskuzní fórum na jeho stránce.

Když jsem se vrátil zpátky ke spolubojovníkům, sledoval jsem vzrušenou debatu na téma "Co teď? ", kde se střetávaly názory "čekat" a "vyjít-prorazit". Ten druhý se mi celkem zamlouval a když se závěrem výměny názorů spustila Internacionála (mým slechům nezněla v němčině nijak zprofanovaně), zamáčkl jsem slzu v oku a chystal se do pole.

Nakonec ale došlo na smlouvání: můžete odejít, ale jen v malých skupinkách - odmítnuto, uvolníme vám východ v uzávěře - odmítnuto atd. až se posléze policie stáhla docela a nás čekalo poslední vzrušení: cesta načerno mnichovským metrem.

Při celkovém hodnocení mě ovládají smíšené dojmy. Na jedné straně zklamání z poměrně málo početných a nepříliš efektivních protestů, což částečně vyvažuje dobrý pocit ze širokého zastoupení různých generací, které v Bavorsku nemůže být způsobeno vlivem stalinistického režimu na starší generace. Levicový antimilitarismus má evidentně v Německu dlouhou tradici.

Zajímavou zkušeností byl zážitek z postupu německé policie. Německý policista se obvykle chová naprosto bez emocí, zdvořile až přátelsky. Nevím, jak to probíhalo ve zmíněný pátek, ale v sobotu se policie cíleně vyhýbala střetům. Byla to jakási velkorysost silnějšího a zároveň pragmatická strategie. A úřady měly proč se snažit o co nejmenší konfrontaci. Celovíkendový zákaz shromažďování spojený se čtvrtečním preventivním zatčením mluvčího platformy organizací protestujících proti NATO sám o sobě ilustruje termím represívní tolerance zavedený do společenských věd někdy v šedesátých letech.

Prostě tak trochu Bělorusko, ale v (černých kožených) rukavičkách.