Podle Václava Klause se v případě těchto soudů jedná o posuzování vnějších atributů určitého politického světonázoru. Že to vypovídá hlavně o něm a jeho způsobu uvažování si při svém hlubokém sebepřesvědčení asi ani neuvědomuje.

Čekal jsem, že se toho ujme někdo fundovanější, ale nenašel se kupodivu nikdo, kdo by se chtěl zabývat zkoumáním prezidentské duše. Pravda, není to nic, co by mohlo mít -- z hlediska prezidentského majestátu -- nějaký kladný závěr. Určitá pozitivní zjištění v tomto směru učiněna jsou, ale jejich hodnocení z hlediska veřejného mínění (pokud se je někdo nepokusí vyvrátit), by mělo být z obecného posouzení spíše negativní. Jak je vidět, prezident a jazyk dokážou dát dohromady poměrně roztomilé paradoxy.

Jak asi všichni vědí, podle prezidenta Klause vypovídají některé zdánlivě nesouvisející činnosti z oblasti osobních preferencí v běžném (nepolitickém) životě o politické orientaci člověka. Václav Klaus se specializuje na atributy levicovosti, ačkoli atributy pravicovosti by také dokázal vyjmenovat, jako když bičem mrská.

Těch atributů, které nemilosrdně usvědčují člověka z jeho politických sklonů, je prý více, ale z jejich (jistě dlouhého) výčtu se na veřejnost dosud dostaly tyto: pití vody z plastové lahve (zda i její výroba, prodej, skladování a nákup není známo), nošení baťohu a ježdění na snowboardu (v obou případech platí totéž, co u předchozího).

Přít se o to, zda tomu tak skutečně je, nemá smysl. Hlavním a dokazatelným motivem k používání plastových lahví je jejich praktičnost při manipulaci (ať už výrobce nebo zákazníka) a náklady na výrobu. Motiv nošení baťohů je z hlediska podstaty také praktičnost. Nosili je například vojáci. Z druhé strany k tomu přistupuje neustálá recyklace módních trendů, které jsou vytvářeny na základě určitého vzoru (idea životního stylu, subkultura, jiná příslušnost). Na snowboardu nejezdil ani Marx, ani Lenin, dokonce ani Che Guevara ne.

Nějakého toho revolucionáře (nebo třeba Boba Marleyho:)) mohou snad mít někteří pubertální snowboardisté - "volnomyšlenkáři" na tričku, ale usuzovat z toho na jejich politickou orientaci je naivní jako málo co. Vznik tohoto zimního sportu úzce souvisí se snahou přenést princip klasického "surfu" na sníh. Toť vše. Nám ale samozřejmě nejde o to, abychom Václava Klause usvědčili z omylu, ale o to, abychom se snažili přijít na kloub kořenům jeho výroků.

Není možné se spokojit s tím, že je to jen hloupost. Je třeba hledat nějaké stopy příčin, které vedou Václava Klause k podobným snahám stále něco nálepkovat. U Václava Klause můžeme rozlišovat dvě úzce provázané kategorie, do kterých odsouvá odmítnuté části světa, kterého je Václav Klaus nejen bedlivým pozorovatelem, ale jehož chce být zároveň také aktivně účasten a byt.

Na jedné straně je kategorie levicovosti, do níž patří už výše uvedená tabu, která musí každý slušný pravičák dodržovat. Levicovost Václav Klaus odmítá a priori. Další kategorie obsahuje skutečnosti Václavem Klausem pozorované reality, které jsou tzv. "falešné a prázdné". Ty se zdají být na jednu stranu alespoň formálně bližší tomu, co je schopen Václav Klasu přijmout za své, ale zároveň představují tu očišťující část rituálu. Falešnost a prázdnota je nános, který je třeba oddělit od skutečné pravdy, podle které je třeba tento svět "budovat".

Je to podivná směsice liberální tržní ekonomiky, konzervativních postojů, nacionalismu, autoritářství, snobismu, maloměšťáctví a individualistického anarchismu. Téměř neuvěřitelné. Ve světě podle Václava Klause je však tento podezřelý ideologický guláš konzistentní a jeho stvořitel má naprosto jasnou představu o tom, které ingredience do něj patří. Zároveň spolehlivě rozpozná náplavy falešnosti a prázdnoty a nálepkuje je. Patří sem třeba džínová bunda, z politického hlediska např. multikulturalismus (ten je navíc i levicový), Evropská unie (je navíc také levicová) Mirek Topolánek (není ani levicový).

Kategorie levicovosti na jedné straně a falešnosti a prázdnoty na straně druhé, jsou v podstatě dvěma stupni toho, jak se vytváří xenofobní vidění světa. Na prvním stupni je od přijatelného světa odděleno a priori nepřijatelné a ideální verzi světa je následně a posteriori nutno udržovat v "čistém" stavu tak, aby co možná nejvíce odolávala postupující historii. Pokud tento proces velmi zjednodušíme, zjistíme, že se vlastně jedná o vytváření jednoznačné hranice toho, co je globálně a za všech okolností přijatelné a co je oproti tomu nepřijatelné právě tak. Je to opozice "vlastní (přijatelné) -- cizí (nepřijatelné)", což je xenofobie.

Jak je vidět, dělení na lyžaře a snowboardisty nebo podobná jiná by měla být brána vážně.

Jejich podstatou není samotné škatulkování, ale pohnutky, kvůli kterým k nim dochází. Za lyžaře a snowboardisty je možné dosadit si v podstatě jakékoliv dvě jiné skupiny lidí, které bude mít Václav Klaus někdy potřebu oddělit. Prezident přitom jednu z nich akceptuje (fandí jí, podporuje, aktivně se do ní řadí) a druhou odmítá, kritizuje a nesmyslně zařazuje. Snaží se skutečně poctivě určovat hranice mezi "my" a "oni" a udržovat jejich časem plovoucí kurz. Mezi tyto dvě skupiny je tak položeno jakési kvalitativní měřítko s jasným výsledkem.

Pokud přesto takový člověk uznává někoho ze skupiny lidí, které si vymezil jako "oni", dělá tak jen tehdy, vidí-li v něm rovnocenného soupeře (viz Miloš Zeman a infantilní dokazování toho, kdo toho druhého přesvědčivěji porazil, jakoby se od toho snad odvíjela nějaká historická pravda ). Taková "rytířskost" je ale dost pochybný respekt.

Václavu Klausovi v tomto patří jistě exkluzivita, pokud s tím nepřišel dříve někdo jiný z dobrovolného spolku antietatistů a nevzdal se tak významné myšlenky ve prospěch velkého antietatistického guru. Byl bych velmi rád, kdyby mi někdo z širokého okruhu příznivců Václava Klause (nejlépe on sám) vysvětlil, že se mýlím. Už jen kvůli tomu, že se mi příčí představa prezidenta xenofoba.