23. 5. 2024 / Matěj Metelec
Český „battle royale“ se ovšem dotýká nejen dětí, ale také jejich rodičů a v důsledku i budoucnosti celého státu. O tom, že ušetřené náklady na zajištění dostatečně kvalitního vzdělání dostupného co největšímu počtu dětí, musí stát mnohonásobně vydat později, dnes už pochybuje málokdo. Přesto se nezdá, že by změna byla v dohledu. Není jasné, co je vlastně cílem dlouhodobě „ležérního“ přístupu českých vlád k vzdělávací politice. Občas to skoro vypadá, jako by byla česká politická třída přesvědčena, že když se bude dostatečně dlouho řídit heslem „laissez faire, laissez passer“, určitě to nakonec dobře dopadne.
Psychická kondice dětí a dospívajících je rok od roku horší, což se po covidu začalo přinejmenším stávat součástí společenské diskuze. Sotva jí ale může pomoci skutečnost, že jsou školáci vystaveni představě, že o celé jejich další budoucnost rozhoduje, jak se dokážou vytáhnout u testů na střední. Namísto toho, aby se stát snažil vytvořit podmínky, které by umožnili zajistit co aspoň teoreticky všem dětem šanci na co nejsvětlejší budoucnost (a tím zmírnil i množství stresu, které aktuálně zažívají), spíše jen podporuje stávající negativní trend – a přitom si tvoří problémy, s nimiž se bude muset sám v budoucnosti vypořádávat.
Představa o fiskální zodpovědnost, coby univerzální zaklínadlo současné vlády, jejíž obětí je školství na všech stupních, paradoxně v lecčem připomíná výrok Johna Maynarda Keynese, že „v dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví“. Ten bývá často dezinterpretován v tom smyslu, že Keynes hájil bezbřehé státní výdaje bez ohledu na budoucnost. Ve skutečnosti mu šlo o něco zcela jiného – kritizoval tehdejší mainstreamové ekonomy, že i bez státních zásahů dosáhne ekonomika sama od sebe („v dlouhodobém horizontu“) rovnováhy. Současná vláda však jako by chtěl vykládat Keynese doslovně, a problémy školství odkazovala budoucnosti, v níž budeme všichni beztak mrtví.
Konfrontace se selháváním institucí je dnes už známá a dobře popsaná cesta k antisystémovým postojům. V našem v podstatě stále ještě relativně dobře fungujícím státě se s ní v minulosti setkávali zejména ti, kteří postrádali ekonomický a sociální kapitál, který by občasné výpadky státu dokázal bez problémů zaplnit. Typickým příkladem jsou exekuce, o jejichž bujení, které umožnila laxní legislativa, dnes už jen málokdo (snad krom exekutorů z povolání) pochybuje, že představují obrovskou a zbytečnou zátěž pro celou společnost. V případě „battle royale“ o místa na středních školách se se selhávajícími institucemi konfrontuje už i střední třída. A sotva lze očekávat, že frustrace, kterou toto setkání vyvolává, bude mít jakkoli pozitivní společenský dopad.
Diskuse