Jak byste charakterizoval současný stav politické scény ve Spojených státech? A v čem je dnešní situace odlišná od předchozích krizí americké demokracie? Vidíte v současném vývoji spíše paralely k 60. letům, éře McCarthyho nebo jiným historickým momentům?

Možná vás moje odpověď překvapí, ale vidím tu velkou podobnost s obdobím 20. let 20. století. Byla to éra republikánských prezidentů, kteří volali po návratu k normalitě a vyznávali ideologii volného trhu. Současně razili izolacionistickou zahraniční politiku a v oblasti obchodu zaváděli poměrně tvrdá cla. Toto všechno postupně vedlo k velké hospodářské krizi a mezinárodním válečným konfliktům. Ale protože tehdy ještě nebyla rozšířena televize a neexistovaly žádné sociální sítě, nebyla tím vším americká, natož světová, veřejnost tak silně zasažena. O některých problémech se vlastně ani nevědělo, a pokud ano, nebyla jim věnována příliš velká pozornost. Existenční ohrožení malých farem, rasová diskriminace, ilegální obchod s návykovými látkami… Nic nového pod americkým sluncem! Takže největší odlišnost tu vidím pouze v osobě samotného Donalda Trumpa. Warren Harding, Calvin Coolidge a Herbert Hoover možná prosazovali chybnou politiku, ale na rozdíl od Trumpa nerozeštvávali americkou společnost. Nevíme samozřejmě, jak se chovali v soukromí, ale na veřejnosti se chovat uměli. Coolidgea bych se dokonce zastal i ve věci politických, protože se podílel na ochraně práv původních obyvatel Ameriky. Sám se ostatně nijak netajil tím, že mu v žilách koluje indiánská krev. Takže abych to shrnul, současná situace ve Spojených státech v mnohém připomíná situaci, která tam panovala před sto lety, ovšem s tím rozdílem, že americká společnost je hluboce rozdělená a v čele země stojí prezident, který se – velmi mírně řečeno – chová jako naprostý hulvát.

Mnozí pozorovatelé varují, že polarizace ohrožuje samotné základy americké polarizace. Sdílíte tuto obavu? Jaké konkrétní prvky současného vývoje považujete za nejrizikovější pro budoucnost demokratického systému?

Určitě ano, společenská polarizace představuje pro Spojené státy obrovskou hrozbu. Na ni bylo ovšem zaděláno již v 90. letech minulého století. Poté, co demokrat Bill Clinton porazil obhajujícího republikánského prezidenta George Bushe, stal se nejvýraznější tváří opozice tehdejší předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich. Dokonce se ujal role jakéhosi morálního arbitra a neustále zpochybňoval Clintonův osobní charakter. Jistě, Clinton, jak známo, nebyl žádný svatoušek, ale u velké části veřejnosti byl oblíbený. A když vyšlo najevo, že sám Gingrich udržuje mimomanželský poměr, bylo jím vedené ultrakonzervativní křídlo uvnitř Republikánské strany výrazně oslabeno. Další hořkou porážku pak utrpělo ve chvíli, kdy se novým republikánským prezidentem stal „soucitný konzervativec“ George W. Bush. Výrazným projevem radikalizace určité části americké společnosti pak byla nominace aljašské guvernérky Sarah Palinové na úřad viceprezidentky v roce 2008. Palinová sice nakonec neuspěla, nicméně už její nominace byla předzvěstí toho, že jednou přijde někdo, jako je Donald Trump. My to ale tehdy nechtěli vidět. Osm let stál v čele Spojených států Barack Obama, který byl nejen velký sympaťák, ale také výborný politik. Sjednotit americkou společnost během osmi let však už nebylo v jeho silách. Vládu přebíral v době, kdy vypukla finanční krize, jejíž dopady na některé vrstvy amerických obyvatel byly doslova děsivé. Dnes je celá situace o to vážnější, že Donald Trump umí obratně pracovat s lidským hněvem a naučil se k tomu používat sociální sítě. Vzbudil velký zájem voličů, kteří se o politiku dříve nezajímali. Velikost jeho voličské základny a finanční prostředky, kterými disponuje, vytváří dohromady obrovskou sílu, které se bohužel zalekli i mnozí tradiční republikáni. Však jsme také viděli, jak dopadla Liz Cheneyová. Nebo bývalý Trumpův viceprezident Mike Pence. Takže ten největší problém vidím v tom, jakým způsobem dokáže Trump prostřednictvím sociálních sítí pracovat s náladami veřejnosti. Ale je tu ještě jedna věc, která mi dělá starosti, a sice snížení morální citlivosti voličů. Člověk až žasne, co všechno Trumpovi prochází! Po útoku na budovu amerického Kapitolu ze dne 6. ledna 2021 si jen málokdo z nás dovedl představit, že by se někdy do prezidentské funkce vrátil. Aféra Watergate byla proti tomu úplná „legrace“.

V USA je dnes propast mezi demokraty a republikány větší než kdy jindy. Jaké historické kořeny má tato polarizace? V čem je současný konflikt mezi stranami jiný než v minulosti, kdy se také střetávaly různé ideologické proudy?

Jak už jsem zmínil, ona propast mezi demokraty a republikány začala být kopána už během 90. let minulého století. Do té doby tu fungoval určitý status quo. Když byl v roce 1952 zvolen prezidentem Dwight D. Eisenhower, těšili se někteří republikáni, že výrazně omezí Rooseveltův New Deal. Jenže Eisenhower ho naopak ještě rozšířil! Ale ani za Clintona a Bushe mladšího nebyla ta propast tak hluboká. Když bylo třeba řešit nějaký závažný problém, jakým byla třeba imigrace nebo ochrana národní bezpečnosti, dokázali demokraté a republikáni táhnout za jeden provaz. Určitý problém dnes představuje i vámi zmíněná existence různých názorových proudů uvnitř jednotlivých stran. Tradiční republikánské křídlo bylo možná Trumpovým hnutím MAGA umlčeno jen dočasně, ale mnohé škody už byly napáchány. Pokud jde o demokraty, tam je poměrně silně zastoupeno progresivní křídlo, které reprezentují politici jako Bernie Sanders či Alexandria Ocasio-Cortezová. Jejich vidění světa mi přijde poněkud černobílé, mnohdy až nerealistické. Za posledních třicet let měla Demokratická strana tři prezidenty a všechno to byli centristé. Proto se také v roce 2020 sjednotila okolo Joea Bidena. Nikdo jiný ji tehdy k volebnímu vítězství dovést nemohl.

Jak hodnotíte přístup současné administrativy k válce na Ukrajině a jak k válce v Gaze? Vnímáte určitou dvojkolejnost v americké zahraniční politice? Jak se tato politika promítá do vnímání USA v Evropě?

Současná americká zahraniční politika je silně poznamenaná Trumpovým neumětelstvím. Dohodnout se s Vladimirem Putinem je prakticky nemožné. Pokusil se o to Bush, pokusil se o to Obama. Ani jeden z nich Putina včas neprohlédl, ale neměl bych jim to za zlé. Putin umí dobře klamat a je velmi chladnokrevný. Když ho Biden označil za „řezníka“ a „válečného zločince“, měl naprostou pravdu. Válkou proti Ukrajině se Putin definitivně demaskoval. A jestli si Trump vážně myslí, že se s ním potká někde na Aljašce a všechno s ním vyřeší, mýlí se. Rusko je teď „na koni“, protože Trump není schopen na jeho expanzivní politiku adekvátně reagovat, a ještě od sebe odhání své spojence. Pokud jde o Izrael, je to složitější. Izrael má plné právo se bránit, ale s Gazou to přece jen přehnal. Na tomto smutném příkladu jasně vidíme, že odnáší-li někdo válku nejvíc, jsou to civilisté. A totéž platí i v případě Ukrajiny. Většina Evropy si naštěstí současnou americkou zahraniční politiku spojuje primárně s Trumpem. Byť se na jeho návrat do Bílého domu dostatečně nepřipravila, dokázala se teď konečně semknout a začala řešit svoji obranyschopnost bez ohledu na postoje Spojených států. Snad jí to vydrží, protože i po Trumpovi může přijít někdo jemu podobný. Nemusí se to stát hned po dalších prezidentských volbách, ale jednou třeba ano.

Elon Musk se otevřeně hlásí k podpoře pravicových shromáždění v Evropě, naposledy v Londýně. Jak čtete tuto snahu a její možné důsledky? Jak se díváte na fenomén antivaxerského hnutí v USA a vliv osobností typu ministra Kennedyho?

V současné době to vypadá, že vliv Elona Muska spíše zeslábl. Což by bylo jedině dobře, protože Musk je podle mého názoru ještě nebezpečnější než Trump. V každém případě, do politického dění v jiných zemích nemá co mluvit. My jsme také Američanům neříkali, koho si mají do svého čela zvolit. Teprve budoucnost ukáže, jak je Musk mocný. Je ale pravda, že loňské prezidentské volby vyhrál Trump i díky jeho podpoře. A samozřejmě také díky podpoře Roberta F. Kennedyho Jr. Ten se původně profiloval jako nezávislý kandidát, přičemž jeho preference nebyly zase tak nízké. Vždyť jen ve státech, kde ho již nestihli vyřadit z volebních lístků, získal 750 tisíc hlasů. Zde nám vyvstává jeden pozoruhodný paradox. První Trumpova vláda měla jednu obrovskou zásluhu: štědře zafinancovala vývoj vakcíny proti onemocnění covid-19. A sám Trump se teď tváří, že s tím neměl nic společného? Kennedy představuje na ministerstvu zdravotnictví velké nebezpečí a někteří republikáni už na Trumpa začínají tlačit, aby ho odvolal. Což je vlastně dobrá zpráva, protože ve stejné situaci se Trump ocitl s Muskem. Skončí-li Kennedy ve vládě, bude to pro antivaxerské hnutí obrovská rána. A také se tím zachrání zdraví a životy mnoha lidí. Kennedy totiž zastavil financování výzkumu dalšího vývoje mRNA vakcín! Trápí mě ale jedna věc, o které se podle mě málo mluví. Trumpova vláda pozastavila činnost agentury USAID, kterou kdysi založil prezident John F. Kennedy. Je možné, že některé projekty, které financovala, neměly valný smysl, ale humanitární pomoc do méně rozvinutých zemí má smysl vždycky. Žijeme přece v době globalismu. George W. Bush třeba prostřednictvím agentury USAID ukončil epidemii AIDS. To je pro mě čin hodný Nobelovy ceny za mír!

V posledních měsících rezonovaly zprávy o vraždě Trumpova podporovatele Kirka. Jaký je podle vás význam této události pro další politický boj?

Pokud jde o vraždu Trumpova podporovatele Charlieho Kirka, je to smutné pokračování trendu, jehož svědky jsme od začátku roku 2021, kdy došlo na již zmíněný útok na budovu Kapitolu. V roce 2022 byl napaden manžel tehdejší šéfky Sněmovny reprezentantů Nancy Peloisové. A loni v létě byl učiněn pokus o atentát i na samotného Trumpa. V politice by se měla používat jediná zbraň: silný argument. Trump ovšem volí taková slova, která pro podobné situace představují živnou půdu. Americký prezident nemá jen velký vliv, ale také velkou zodpovědnost. To by si měl Trump uvědomit. Jenže tu reálně hrozí, že se smrti Charlieho Kirka bude snažit politicky využít. Je tu ale ještě jeden, daleko širší, aspekt celého problému. Ve Spojených státech může dodnes kdekdo nosit střelnou zbraň, to za prvé. A za druhé, ve Spojených státech se stále ještě nedostává adekvátní lékařské péče všem, kteří by ji potřebovali. Včetně osob s duševním onemocněním. Kdyby se Trump zaměřil právě na toto, udělal by daleko lépe.

V některých demokratických městech byla nasazena Národní garda. Co to vypovídá o vnitřní stabilitě USA?

Přijde mi to velice smutné. A není to poprvé, co jsme ve Spojených státech svědky násilného potlačování občanských protestů. Velký problém samozřejmě nastane ve chvíli, kdy se do davu pokojných demonstrantů vetře několik výtržníků, kteří mají snahu celý konflikt vyostřit. A jestliže někdo vyšle Národní gardu pouze do měst, ve kterých vládne opozice, můžeme se tu klidně bavit o zneužití prezidentských pravomocí. Jsem zvědavý, zda bude Trump postupovat stejně, až do ulic vyrazí jeho rozhorlení voliči z chudších regionů. Ten „velký krásný zákon“, kterým se Trump tak chlubí, totiž znamená daňové zvýhodnění nejbohatších Američanů a současně „osekání“ potravinové pomoci a omezení státního zdravotního programu.

Donald Trump ostře bojuje s guvernérem Kalifornie Gavinem Newsomem. Jak reálná je možnost, že Newsom nakonec vstoupí do prezidentské kampaně? A je to konečně po dlouhé době ten „pravý“ demokratický kandidát?

Nejprve k tomu „pravému“ demokratickému kandidátovi. Hillary Clintonová nebyla šťastná volba, s tím souhlasím. Už jako první dáma byla velkou částí veřejnosti vnímána negativně. Joe Biden měl jeden handicap, a sice vysoký věk. Jinak to byl člověk na svém místě. Navíc Trump také není žádný mladík, už teď je nejstarším zvoleným americkým prezidentem. Pokud jde o Kamalu Harrisovou, měla velmi málo času na vedení prezidentské kampaně. Nástup se jí vydařil, v předvolební televizní debatě s Trumpem pak doslova excelovala. Podcenila ale ekonomická témata a vybrala si špatného kandidáta na viceprezidenta. Jsem si téměř jistý, že Gavin Newsom nakonec vstoupí do prezidentské kampaně. Je považován za úspěšného guvernéra a má na to ideální věk. Navíc jsme u něj v poslední době mohli zaznamenat určitý názorový posun. Ještě nedávno byl Newsom spojován spíše s progresivním křídlem Demokratické strany. Teď ale otáčí kormidlem k levému středu. Což je jedině dobře. 

Jak se podle vás bude vyvíjet Republikánská strana, pokud Trump zůstane klíčovou postavou? Dokážou demokraté nabídnout jasnou alternativu, nebo spíše tápou? A kde vidíte možné scénáře pro příští prezidentské volby a další směřování obou stran?

Hodně bude záležet na tom, jak dopadnou midterm elections, které jsou plánovány na příští listopad. Pokud republikáni ztratí většinu v obou komorách Kongresu, bude to konec Trumpovy politiky. Pokud si alespoň jednu komoru udrží, bude to pro něj malé vítězství. Takže doufám v tu první variantu a v návrat tradičních republikánů. Sice to tak na první pohled nemusí vypadat, ale takový Marco Rubio, Trumpův ministr zahraničí, by nemusel být úplně marný. Možná má i prsty v odchodu Elona Muska. Demokraté pak mají celkem hodně dobrých politiků, kteří by se mohli ucházet o Bílý dům. Vedle Gavina Newsoma tu máme ještě další úspěšné guvernéry: Joshe Shapira z Pensylvánie a Gretchen Whitmerovou z Michiganu. Hlavně že už se přestali „střílet do vlastní nohy“, jako když začali po Trumpově druhé inauguraci přinášet „šokující“ svědectví o skutečném zdravotním stavu Joea Bidena. To mi přišlo jako projev naprosté neúcty, už proto, že programově bylo Bidenovo prezidentství mimořádně úspěšné. V každém případě bude muset dojít k nějakému konsenzu mezi centristy a progresivisty.

Co by si podle vás měli evropští čtenáři odnést ze současného amerického vývoje? A jaké hlavní poučení pro evropskou demokracii plyne z dnešního stavu USA?

Řeknu to jednoduše: Politik zrozený z negativních emocí nikdy nepřinese nic dobrého. V nedávné době jsme se o tom mohli přesvědčit už několikrát. Pokud jde o Evropu, měla by se už konečně začít trochu emancipovat. Zaměřit se více na svoji obranyschopnost a ochranu vnějších hranic. A upustit od některých mírně utopických vizí. Ze sedmadvaceti různorodých zemí jen stěží vytvoříte jeden velký „superstát“. Jenže stále platí, že Spojené státy a Evropa jsou na sobě do značné míry závislé. Možná jste četli zajímavou knihu Bouře před klidem od George Friedmana, která vyšla v roce 2020. V ní se píše, že ve Spojených státech dochází každých osmdesát let k významným politicko-společenským otřesům ohraničeným nějakým válečným konfliktem. Začátek nového cyklu dle Friedmana připadá právě na letošní rok. Ale třeba se o tři roky „sekl“ a tento cyklus začal už válkou na Ukrajině. V tom případě by ta bouře už brzy mohla pominout. Tak či tak, jak říká můj oblíbený Fareed Zakaria, musíme to vydržet.