Cudně se mlčí o nestátotvorném chování --- v roce 1938 už zdrcujícím --- většiny německého obyvatelstva vůči Československé republice. Zrovna tak se z české strany mlčí o zhruba 10 % Němců v ČSR, kteří zůstali vůči svému státu loajální (dokonce i po září 1939!).

Málo se připomíná, že poválečný odsun se týkal Němců nejen z ČSR, ale zároveň z území, jež Německo odstoupilo Polsku. O odsunutých Němcích ze Slezska se víceméně mlčí; o odsunu z tzv. Sudet se často mluví a píše jako o křivdě. V obou právě zmíněných případech na začátku tohoto nesnadného --- a pro postižené krutého --- procesu byl násilný vpád Německa jak do ČSR, tak i do Polska, rozhodně nikoli vinou Čechů nebo Poláků. Sám poválečný odsun byl výsledkem mezinárodního ujednání vítězů 2. světové války. Vinit z tohoto aktu výlučně jen prezidenta Beneše není korektní. Ti, kteří to činí, by si měli připomenout, kam až byl ochoten zajít prezident ČSR hned na počátku roku 1938, když Sudetoněmecká strana (SdP) vyhlásila své "Karlovarské požadavky"; a jakým nehorázným způsobem potom své nároky do první mobilizace v ČSR (v květnu1938) stupňovala...

Vzhledem k tomu, v jak poměrně nízkém "kursu" je prezident Beneš také u českého obyvatelstva ČR, chci tu připomenout aspoň jeden krátký, leč výmluvný citát ze "Světové revoluce" T. G. Masaryka (Čin a Orbis, Praha 1925). Týká se doby, kdy 1. světová válka teprve začínala a kdy ještě nebylo vůbec jasné, jak bude probíhat a jaké výsledky přinese. Bylo to v době ještě před nejistou Masarykovou cestou do exilu. Masaryk píše (promiňte, že ten text zkracuji; je ze str. 38 uvedeného vydání):

"Jednoho dne mne navštívil (dr. Beneš, pozn. M. D.) v bytě...; patrně měl něco vážnějšího. A měl... Vzpomínám si scény, když jsme došlo nad sestup k Eliščinu mostu... ale začátek politické akce jsou peníze! Dr. Beneš si přepočítal své jmění a slíbil hned několik tisíc korun. Měl tolik, že mohl na svůj účet začít práci za hranicemi; to se pak také stalo, mohl venku žít na vlastní útraty." (Jde o "koruny" tehdejší rakouské ražby.)

V té nejasné situaci, v níž ale bylo třeba disponovat penězi a dát je bez ohledu na jejich problematickou "návratnost", dr. Beneš nejen přinesl potřebné peníze, ale pak navíc nadmíru účinně a "neúmorně" (výraz Masarykův) pracoval ve značně zprvu nejistém odboji jak nejdřív doma (založil a vedl zde zpočátku také odbojovou "Maffii"), tak později v exilu (především v Paříži).

Snad není třeba zdůrazňovat, že nástupcem Masarykovým na prezidentském stolci se roku 1935 stal dr. Beneš plným právem. Význam dr. Beneše pro tzv. druhý odboj také je nanejvýš závažný. Kdo jiný mohl být prezidentem nově vzniklého státu po 2. světové válce? Kdo umí pro dr. E. Beneše po jeho mnichovském traumatu najít jinou cestu domů než právě přes Moskvu, bez ohledu na už tehdy tušená rizika s touto orientací spojená? (Zvláště když nyní známe mantinely, které Stalin nastavil světové politice svými projektovanými sférami vlivu ještě před skončením té hrozné války a spuštěním "železné opony"?)

Stále někdo touží hodit po prezidentu Benešovi kamenem?...