Momentálně jsou posledními dvěma příklady kolize právního státu se zájmy vůdčí politicko-hospodářské oligarchie kauzy 'Mannesmann` a 'Schreiber`.

Zemský soud v Duesseldorfu zastavil proces proti Josefu Ackermannovi a dalším pěti obžalovaným, zapleteným do finančních machinací v souvislosti s převzetím firmy Mannesmann i v Česku působícím Vodafonem v roce 2000. Jednalo se tehdy o částku 60 milionů eur prémií vyplacených osobám podílejícím se na transakci. Mezi šesti obžalovanými jsou bývalí manažeři, členové dozorčí a závodní rady a bývalý předseda odborů IG-Metall. Výměnou za čistý trestní rejstřík byla dohodnuta "pokuta" ve výši 5,8 milionů eur. Její největší část, 3,2 miliony, převezme člen bývalé Dozorčí rady Josef Ackermann. Dalších 1,5 milionu musí oželet tehdejší šéf Mannesmanna Klaus Esser. Čtenáře citlivku, který by snad měl obavy o budoucí solventnost obou pánů, lze uklidnit. Současný šéf Deutsche Bank Ackermann sám uvádí svůj hrubý roční příjem na 15 až 20 milionů euro a Klaus Esser si oněch 31 milionů, které mu tehdy za podpis pod smlouvu přisoudila "neviditelná ruka trhu", může ponechat -- rozumí se jako "malé přilepšení" ke svému "důchodu".

Soudce Stefan Drees přitom nesdílí názor většiny svých spoluobčanů, že by se v případě § 153a, podle kterého k dohodě došlo, jednalo o "odpustek" pro bohaté. K tomu, zda byly splněny podmínky jeho použití -- pozitivní ohlas veřejnosti (sic!) a nevelká vina obžalovaných -- se ovšem již nevyjádřil. Přitom se tento proces podobal houpačce na jarmarku. Zemský soud nejprve vyřkl osvobozovací rozsudek, který mu byl ovšem Spolkovým soudním dvorem vrácen k revizi; zdůvodnění prý bylo chybné, samotné soudní řízení plné mezer. Vyšší soudní instance dokonce shledala zpronevěru za prokázanou.

O oněch 5,8 milionů se podělí stát a ty tzv. všeobecně prospěšné organizace, které se dostanou do úzkého výběru -- doufejme, že alespoň tentokrát bez "všimného". Faktem zůstává, že zatímco Hans-Peter Burghof, profesor pro bankovnictví na universitě v Hohenheimu, předpovídá dramatické důsledky rozsudku jako precedentu pro budoucí slučování firem, akcionáři u Deutsche Bank si mohou oddechnout, Josef Ackermann zůstane v úřadě, k burzovním otřesům nedojde.

Občan, který se v těchto dnech ještě nestačil vzpamatovat z výše uvedené "právní" lekce reálně existující republiky, dostal novou příležitost hloubat nad otázkou, kvůli čemu že se to před více než dvěma sty lety střílelo před Bastilou. Vše totiž nasvědčuje tomu, že po jedenácti letech vyšetřování úplatkářské aféry okolo zbrojařského lobbyisty Karlheinze Schreibera bude i tato kauza uzavřena ve prospěch obžalovaného. Švýcarské banky totiž zablokovaly prostřednictvím Spolkového soudního úřadu Konfederace použití výpisků z kont v procesu. O co se v něm jedná?

Konkrétně o předpokládaný úplatek ve výši 220 milionů tehdejších německých marek při prodeji tanků typu Fuchs Saudské Arábii. Kromě toho o daňové podvody, další úplatky a zpronevěru v mezinárodním obchodě s vojenskou technikou, do kterých byli zapleteni vysocí politici a manažeři -- vše přes tajná konta ve Švýcarsku. Nihil novis sub sole.

Celý případ má ovšem i evidentně pozitivní stránku. Obhájce jednoho z tržně se chovajících bývalých manažerů firmy Thyssen, která se podílela na obchodu s tanky, s uspokojením poznamenal, že německá justice je vázána rozhodnutím švýcarských kolegů a nemůže tedy rozhodující důkazy předložit. Pokud by tak učinila, jednalo by se prý o jasné porušení mezinárodního práva. A potom že prý bere za své... !