Nějak by se z toho možná dalo vyvodit, že někdy by asi bylo lepší, kdyby lékaři jednali s ostatními lidmi tak jako sami se sebou, tak na příklad, když někdo chce umřít. Proč ne řízeně druhému člověku pomoci zemřít, když si to lékaři s profesionálními znalostmi tak často zařizují pro sebe sami.

Tím jsem ale odbočil, protože jsem si vzpomněl zase na tu babičku pana Pollerta, kterou chtěl poslat k veterináři. To ale je, jak pevně doufám, jen zcela výjimečný případ, jak se lékař staví k pacientovi, já jsem chtěl vyprávět o něčem veselém....

Před časem jsem se v Hamburku pokusil pomoci jednomu vozíčkáři do vozu metra. Bylo to neúspěšné, protože když jak jsem se snažil ten zablokovaný vozík spolu s jeho majitelem do tohu vozu vtáhnout, uslyšel jsem docela silný praskot. Pocítil jsem bolest, upadl jsem na zem a těžko jsem pak vstával. Do nemocnice mě odvezla záchranka a v dalších asi sedmi dnech mi chtěli tři různí ortopedi namluvit, že mám něco s vazivy mezi obratli. Ten třetí ortoped byl opravdu šťasten, že měl před sebou diagnózu svých dvou kolegů, s kterou mohl stoprocentně souhlasit, aspoň do té doby, než se podíval na rentgenový snímek, který jsem od nich začal tvrdě vyžadovat.

Potom se jaksi divil, že oba jeho předchůdci nereagovali na moje upozornění, že mi v zádech něco prasklo, protože z rentgenu zjistil, že asi na 40 procent kompresně zlomil můj obratel L4. Opravdu zábavné na následné operaci, léčení a rekreaci toho nebylo moc, a mohl bych psát o více takových podivných jiných diagnózách v tomhle případě.

Teď už od toho případu uplynulo více než dva roky, tak na to všechno občas zapomínám, už je mi vesele a chválím si aspoň ty lékaře, kteří mě operovali. Aspoň oni byli dobrými řemeslníky. A vím, že ten, kdo kritizuje doktory, by neměl zapomínat na to, že i v jiných oborech se odborníci někdy mýlí.