Během posluchačství vysoké školy, bylo to v uvolněných 60. letech, jste vedl studentské pacifistické procesí kráčející v únoru 1968 z Brna do Prahy pod heslem Válka je vůl! Průvod protestu vůči americkému vojenskému angažmá v jihovýchodní Asii měl ale údajně složitější pozadí...
Ano, byl v tom recesistický jinotaj. Válka byl v té době profesorem marxismu-leninismu. Těžiště průvodu bylo ale samozřejmě jinde: citlivá léta našeho dospívání provázely války. Jedna za druhou, veliká řada. Po čtyřiceti letech od dob nadějí je tomu bohužel stejně, možná hůř.
V kritickém roce 1968 zanecháváte studií činoherectví na JAMU a odcházíte, na rozdíl třeba od spolužáka Bolka Polívky, před okupanty do Kanady. Jaká byla vaše očekávání, věřil jste, jako mnoho jiných, že "spřátelené armády" brzy odejdou?
Ze začátku ano, ale brzy mi došlo, že svět má jiné problémy než usilovat o návrat Pražského jara. Stejně jsem nesmírně vděčen milionům lidí z celého světa, jak nám v té klopotné době pomáhali.
Bezesporu znáte několik generací českých a slovenských emigrantů, u nichž se hovořívá o jistém vlivu utečenců z Tisova fašistického státu. S jakými vztahy, zejména národnostními, jste se uvnitř exilových skupin protnul Vy?
Výjimky najdete všude, ale například v Kanadě jsme zůstali pospolu, Čechoslováci a spolupracovali jako jeden národ. Na Slovensku mám jinak plno přátel, spřízněných duší, z nichž musím zmínit alespoň exministra zahraničí Slovenské republiky Eduarda Kukana, podle mne výtečného člověka.
Pracoval jste coby utečenec také v krajanských spolcích? Pokud vím, v současnosti se hojně angažujete v Československé obci legionářské a v Českém svazu bojovníků za svobodu...
Bylo samozřejmé, že se každý poctivý vlastenec zapojil do krajanského dění. Nyní pokračuji v tom, aby náš národ nikdy nezapomněl na hrdiny z východu i západu, kteří obětovali i své životy za naši svobodu. Jsem hrdý na to, že jsem byl na základě své aktivní spolupráce zvolen místopředsedou Společnosti generála Ludvíka Svobody.
"Na západě" jste se hojně věnoval a studoval herectví, mimo jiné jste vystupoval v úspěšném seriálu o zápasu Amundsena se Scottem o Jižní pól. Otázky cti a osobní statečnosti Vám však nejsou cizí ani z opačného úhlu, řadu let jste byl v USA a ve Velké Británii hasičem, záchranářem...
Hasičem jsem byl již od dětství v rodné obci Horní Dubňany na Znojemsku. Potom i v Ostravě a nakonec v mezinárodních záchranných službách při OSN. Tam jsem sloužil ve funkci zástupce náčelníka. Dodnes jsem na tyto životní zkušenosti hrdý.
Vaše rozsáhlé znalosti a styky v naposled zmíněné oblasti se vydatně zúročily během pětisetleté vody, jež roku 2002 postihla hlavní město...
O tom by vám mohl více povědět pan primátor Pavel Bém, já sám o tom mluvit nechci.
Patříte k blízkým přátelům rodiny Pattonových. Člen tohoto "vojenského klanu", mariňácký veterán z Vietnamu, měl svého času v Brně projev, kde se kriticky vyjádřil o americké zahraniční politice, což je sdostatek aktuální téma...
Máte pravdu. Generál Patton, syn generála Pattona, na brněnské vojenské akademii v roce 1995 trefně prohlásil v narážce na americkou zahraniční politiku: "Bojovali jsme statečně ve Vietnamu, ale nikdo nám dodnes pořádně nevysvětlil, co jsme tam vlastně dělali."
A teď k Vaší politice v nejvlastnějším slova smyslu. V Horních Dubňanech, kam jste se počátkem 90. let vrátil, starostujete. Jako člověk se prý mezi spoluobčany těšíte velké oblibě, čímž ostatně ukazujete asi jedinou možnou cestu ČSNS z marginality -- kvalitní regionální politiku...
Národní socialisté vždy byli kvalitní stranou, která například bojovala za práva malých a středních podnikatelů a za prohlubování skutečné demokracie. Víte, generál Štefánik, prezident Masaryk a mnozí další, hlavně naši legionáři, bojovali o národ svobodný a inteligentní. Proto musíme v jejich úsilí společně pokračovat. Tomu já věřím.
Odkdy jste členem národně socialistické strany a odkdy předákem partaje, která vedle sociálních demokratů náleží mezi suverénně nejstarší u nás?
Národním socialistům jsem už pomáhal v zahraničí. Hned, jak to bylo možné, jsem po návratu v roce 1990 vstoupil do strany.
Po Listopadu národní socialisté opakovaně měnili programatiku či název, v němž rovněž znělo slovo "liberální"; spolupracovali též s odpadlými republikány, což celkově naznačuje nespornou, ač po dlouhou dobu parlamentní bezradnost. Kde spatřujete příčinu faktu, že -- odlišně od lidovců -- jen s obtížemi překonávali národně frontové stigma?
Bylo jich málo, byli příliš staří a hodně důvěřiví. Neměli přesnou představu o aktuálních trendech ve světě politiky. Přidaly se i finanční potíže. Vrátil jsem se pozdě, natrvalo v roce 2000. To už byla strana některými podnikavci, kteří vycítili příležitost, rozkradena a skoro zanikla.
Po revoluci zkoušelo vedení vaší strany zfúzovat s některými, většinou středovými subjekty (Zemědělská strana, Strana zelených). Od doby neúspěšných slučovacích sjezdů si tykáte s Jiřím Dienstbierem, na jehož prezidentské kandidátství to nyní nakonec příliš nevypadá. Ale přesto, považoval byste jej za vhodného vyzyvatele stávající hlavy státu?
Pan Jiří Dienstbier je světový unikát a nadnáší se pomocí balonu, který si nafukuje sám. Tím jsem snad vysvětlil, co si o něm myslím. Má také hodně másla na hlavě, co se týče národních socialistů.
Bývalou voličskou banku národního socialismu dle některých politologů převzala z podstatné části ODS, čemuž nasvědčuje také případ bývalého předsedy ČSNS, exposlance Pavla Hirše, který agitoval pro masový přestup k občanským demokratům.
Prosím, nechci se bavit o panu Hiršovi... Nebylo by to veselé. Tragedií zůstává fakt, že pan Hirš vždy v mé paměti zůstane jako korouhvičkář a hrobař strany.
Situace ČSNS 2005 není jednoduchá ani organizačně; paralelně existuje také konkurenční odštěpenecká organizace, Česká strana národně sociální. Jejímu předákovi jste dokonce odmítl setkání před kamerami v televizním pořadu Spektrum...
On je pozůstatek po lidech jako pan Dr. Šula, další hrobař a likvidátor partaje. S lidmi jako nějaký pan Rovný, který se pokřivil spoluprací s Národní stranou, si nesedám ani na pařez.
Problémem stran celkově je úbytek a stárnutí členstva. Jak vypadá vaše představa finančně nenáročného oslovení ideově stále bezbarvější mladé generace? Konkurence (malých) levicových partají není zanedbatelná a podstatnou část mladých nadto podchycuje například evropský unikát -- česká Strana zelených...
Sázím na všímavost mladých. Mladá generace není tak beznadějná, oni si nás nakonec najdou a osvojí si ideály, pro které byla popravena doktorka Milada Horáková.
Typickými voliči národních socialistů byli legionáři, s mírnou nadsázkou tvůrci Republiky československé. Vy osobně náležíte k obdivovatelům státu Masaryka a Beneše; národní socialisté a socdemokraté byli straníky Hradu. V čem vidíte vskutku nosný odkaz oněch dob, kromě každoroční státní oslavy vzniku dávno neexistujícího státu?
Tisíciletí slovanské kultury společné řeči, literatury, hudby, utrpení a radosti. Proto musíme pokračovat.
Kterak si představujete výhledy kulturní národovecké politiky v nové Evropě a její duchovní opory? Jaké jsou perspektivy takové doktríny v éře rozvinuté, na každý pád skloňované ekonomické a kulturní globalizace?
Globalizace by měla být nástrojem toho, abychom si navzájem snáze řekli, kdo jsme, co umíme, a jak si můžeme pomoci. Patriotismus je krásná věc, nacionalismus je zdrojem problému a neochoty k toleranci.
Jste potřetí ženatý, křesťan, čechoslovakista formovaný životem za velkou louží a ostnatým drátem, herec i prorektor soukromé vysoké školy a politik. Prošel jste dalekou cestu, daleko delší než je studentská anabáze z Brna do Prahy. Neplánujete například memoárovou knihu?
Vím, že s těmi spoustami vzpomínek budu muset něco podniknout, ale nechci, aby to byla jenom kniha memoárů, leč i práce pro budoucnost. Chtěl bych, až k tomu dojde, aby v té knížce byl i nějaký návod, co musíme dělat. Lidstvo musí chápat tuto planetu úplně jinak. Již dávno bylo řečeno, že už nejsme zvířata, ale ještě nejsme lidé. S tím na základě mnoha životních zkušeností musím plně souhlasit. Přeji všem mnoho síly a vytrvalosti, abychom jednou uspěli a stali se plnohodnotnými lidmi.
S Jiřím Stanislavem hovořil 17. listopadu 2007 Pavel Kopecký.
|
