Co způsobuje kriminální britská vláda odmítáním otevřít ve Francii úřad pro přijímání žádostí o azyl

2. 5. 2024

 

„Chtěl jsem jen, aby se pohnul, abych mohl vytáhnout své dítě,“ vysvětloval Ahmed mladému Súdánci, který byl součástí větší skupiny, jež se na poslední chvíli nahrnula na palubu, když se loď vzdalovala od břehu. Ten muž ho však nejprve ignoroval a pak mu vyhrožoval.

„Ta chvíle byla jako samotná smrt. Viděli jsme umírat lidi. Viděl jsem, jak se ti muži chovají. Bylo jim jedno, komu šlápnou na nohu - dítěti nebo někomu na hlavu, mladému nebo starému. Lidé se začali dusit,“ řekl Ahmed hořce.

Ačkoli je Ahmed Iráčan, jeho dcera tuto zemi nikdy nenavštívila. Narodila se v Belgii a většinu svého krátkého života strávila ve Švédsku.

„Pomoc!“

Když člun odplul dál na moře, zaslechli jsme z paluby slabý křik. Ale v předvečerním šeru nebylo možné poznat, co se děje. Když se rozednilo, policie se už vzdalovala od břehu spolu s jedním podezřelým pašerákem a několika migranty, kterým se nepodařilo vylézt na palubu.

Ahmed později potvrdil, že muž, který křičel o pomoc, byl on a zoufale prosil lidi kolem sebe, aby Sáře zachránili život. Ahmedova manželka Nour AlSaeedová a jejich další dvě děti, třináctiletý Rahaf a osmiletý Hussam, byli také uvízlív lodi, ale stále ještě mohli dýchat.

Od chvíle, kdy rodina před dvěma měsíci dorazila do oblasti, to byl již čtvrtý pokus o přeplutí. Dvakrát je policie přistihla na pláži, když se snažili udržet krok s ostatními migranty, kteří sprintovali k převaděčské lodi. Ahmed řekl, že tentokrát mu pašeráci, kteří si účtovali 1500 eur za dospělého a polovinu za každé dítě, slíbili, že na jejich loď nastoupí pouze 40 lidí, většinou Iráčanů, ale že byli překvapeni, když se na pláži objevila samostatná skupina súdánských migrantů a trvala na tom, aby se nalodili.

Sára byla zpočátku klidná a držela otce za ruku, když šli předchozího večera z nádraží ve Wimereux. Přes noc se pak ukryli v dunách severně od města. Někdy před šestou hodinou ranní skupina nafoukla člun a pak jim pašeráci nařídili, aby ho snesli na pláž a utíkali s ním k moři, než je zadrží policie.

Ahmed řekl, že náhle poblíž nich vybuchl policejní kanystr se slzným plynem a Sára začala křičet. Jakmile se dostali na loď, Ahmed si Sáru asi minutu držel na ramenou, ale pak ji sundal, aby pomohl své druhé dceři Rahaf nastoupit na palubu, a v tu chvíli ji ztratil z dohledu.

Teprve později, když se k nim na moři dostali francouzští záchranáři a vyložili část z více než 100 lidí namačkaných na člunu, se Ahmedovi konečně podařilo dosáhnout na tělo své dcery.

„Viděl jsem její hlavu v rohu lodi. Byla celá modrá. Když jsme ji vytáhli, byla mrtvá. Nedýchala,“ vysvětloval mezi vzlyky.

V následujících dnech se o rodinu starají francouzské úřady, zatímco čekají na pohřeb Sářina těla. Ahmed uvedl, že si je vědom toho, že na sociálních sítích čelí silné kritice lidí, kteří ho obviňují, že svou rodinu vystavuje zbytečnému riziku. Zdá se, že je rozpolcený mezi přijetím a odmítnutím takové viny.

„Nikdy si to neodpustím. Ale moře byla jediná možnost, kterou jsem měl. Všechno, co se stalo, bylo proti mé vůli. Došly mi všechny možnosti. Lidé mi to vyčítají a říkají: 'Jak jsem mohl riskovat své dcery? Ale já jsem strávil 14 let v Evropě a byl jsem odmítnut,“ řekl Ahmed a podrobně popsal roky neúspěšných pokusů získat povolení k pobytu v EU poté, co uprchl z Iráku po tom, co podle jeho slov přišly hrozby od tamních militantních skupin.

Belgie mu údajně odmítla udělit azyl s odůvodněním, že Basra, jeho rodné město v Iráku, je klasifikována jako bezpečná oblast. Uvedl, že jeho děti strávily posledních sedm let u příbuzného ve Švédsku, ale nedávno mu bylo oznámeno, že budou deportovány spolu s ním do Iráku.

„Kdybych věděl, že existuje 1% šance, že si děti budu moci nechat v Belgii, Francii, Švédsku nebo Finsku, nechal bych si je tam. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby moje děti chodily do školy. Nechtěl jsem žádnou pomoc. Já i moje žena můžeme pracovat. Chtěl jsem jen ochránit je a jejich dětství a důstojnost,“ pokračoval.

Eva Jonssonová, Sářina učitelka ve švédské Uddevalle, popsala sedmiletou dívku ve videozprávě zaslané BBC jako „milou a hodnou“.

„Ve škole měla spoustu kamarádů. Pořád si spolu hrály... V únoru jsme se dozvěděli, že bude deportována a že se tak stane rychle. Měli jsme dva dny předem,“ řekla.

Poté, co se dozvěděli o její smrti, se třída shromáždila v kruhu a držela minutu ticha.

„Je velmi nešťastné, že se to stalo takové milé rodině. Učila jsem [jiné] děti z této rodiny a deportace mě opravdu šokovala,“ řekla učitelka.