6. 11. 2025
Pád El Fasheru odhaluje neúspěch Washingtonu, který se spoléhal na regionální mocenské skupiny – z nichž mnohé jsou přímo zapojeny do konfliktu – aby ukončily válku.
Více než 500 dní svět sledoval, jak paramilitární Rychlé podpůrné síly (RSF) metodicky dusily poslední významnou armádní posádku v Dárfúru obléháním, vyhladověním a bezohledným bombardováním. Nyní, s prohlášením RSF o ovládnutí velitelství šesté pěší divize Súdánských ozbrojených sil (SAF) v El Fasheru, dosáhla tato strategie svého ponurého závěru, píše na webu Responsible Statecraft Elfadil Ibrahim.
Dobytí historického města je významným vojenským vítězstvím pro RSF a jejího vůdce Mohameda Hamdana Dagala, známého jako Hemedti. Jedná se o vítězství, které formalizuje faktické rozdělení země, přičemž RSF upevňují svou kontrolu nad celým Dárfúrem a vládnou prostřednictvím nově zřízené paralelní vlády v Nyale v jižním Dárfúru.¨
Prezidentův hlavní poradce pro Afriku Massad Boulos varuje před situací podobnou té Libyi.
Pád El Fasheru přišel jen den po setkáních takzvané „Quad“, diplomatického fóra, které ve Washingtonu svedlo dohromady USA, Saúdskou Arábii, Egypt a Spojené arabské emiráty. Během těchto setkání se v hlavním městě USA konaly nepřímé rozhovory mezi delegací súdánské vlády vedenou súdánským ministrem zahraničí a delegací RSF vedenou sankcionovaným šéfem paramilitární organizace Algoneyem Dagaloem.
Společné prohlášení Quad ze dne 12. září, které připravilo půdu pro tyto události návrhem tříměsíčního příměří a politického procesu, bylo oslavováno jako průlom. Ve skutečnosti se jednalo o křehký konsensus mezi státy, které aktivně podporují protichůdné strany konfliktu; súdánský náčelník armády jej odmítl již od samého počátku.
Do této bažiny vstoupila Trumpova vláda s Boulosem v čele. Po nedávném zprostředkování křehkého příměří v Gaze se administrativa domnívá, že její strategii vyjednávání lze replikovat v Súdánu, ale to je hluboké nepochopení povahy konfliktu a dostupných nástrojů.
Válka v Gaze, navzdory všem svým hrůzám a komplikacím, představovala příznivější soubor okolností. Je důležité, že mezi klíčovými regionálními hráči panuje téměř úplná shoda, přičemž Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie a Egypt sdílejí společné cíle, a to odstranění Hamásu, ukončení vojenských operací a stabilní scénář pro „den poté“. Tento konsensus umožnil diplomatický tlak na obě strany, přičemž Turecko, Katar a Egypt vyvíjely neocenitelný tlak na Hamás, zatímco USA vyvíjely rozhodující tlak na Izrael, aby dohodu přijal.
Súdán představuje opak těchto podmínek, přičemž hlavním rozdílem je, že USA zde nejsou hegemonem, ale sekundárním hráčem v přeplněném poli ambiciózních středních mocností. Konflikt se stal dějištěm regionálních a mezinárodních rivalit, do nichž se zapojili arabští členové Quad, Írán, Turecko a dokonce i Rusko a Ukrajina (první jako dodavatel zbraní, druhá údajně se speciálními silami), kteří všichni působí v rámci zhrouceného státu.
Vzhledem k nedostatku kanálů pro komunikaci s válčícími stranami reagovala Trumpova vláda aplikací modelu „zvenčí dovnitř“, který podle ní potvrdila energická role Egypta při zprostředkování nedávného příměří v Gaze. Prezident Trump údajně pověřil egyptského prezidenta Abdala Fattaha al-Sísího, aby „vyvinul tlak“ na al-Burhana z SAF a svěřil mu úkol přivést svého spojence na jednání do Washingtonu.
Tento model však začíná selhávat, když se ukáže, že vliv patrona na klienta není zásadní. Úplně se zhroutí pod tíhou ještě závažnější chyby: aktivní účast zprostředkovatelů jako dodavatelů zbraní válčícím stranám, což je skutečnost, proti které USA dosud nebyly ochotny zasáhnout svým vlastním vlivem.
Toto pokrytectví je zvláště zřejmé v jednání Spojených arabských emirátů. Inkoust na zářijové roadmapě Quad sotva zaschnul, když drony dodané Spojenými arabskými emiráty utáhly smyčku kolem El Fasheru a umožnily jeho konečný pád. Navzdory veřejným výzvám k „okamžitému příměří“ a budoucnosti založené na „civilním přechodu“ je dodávka moderních zbraní a zahraničních bojovníků, včetně kolumbijských žoldáků, kteří byli údajně najati prostřednictvím firem se sídlem ve Spojených arabských emirátech, výsměchem pátému principu skupiny Quad, který stanoví, že „ukončení vnější vojenské podpory je nezbytné pro ukončení konfliktu“.
Na druhé straně se Egypt a Saúdská Arábie rozhodným způsobem přiklonily na stranu SAF. Jejich diplomatická podpora byla posílena údajným dodáváním zbraní a zpravodajských informací armádě ze strany Egypta. Hemedti sám obvinil Káhiru z provedení leteckých útoků proti pozicím RSF ve středním Súdánu v loňském roce, a to na pozadí úspěchů armády, která znovu dobyla hlavní město Chartúm a okolní státy.
Tato vnější roztříštěnost se odráží v ještě existenciálnějším rozdělení přímo na místě. Generál al-Burhan několik dní po setkání s prezidentem Sísím pronesl v Atbara plamenný projev, ve kterém odmítl jakékoli vnucené mírové řešení. Prohlásil, že „s žádnou stranou nebudou probíhat žádná jednání“, a dodal, že jediným přijatelným procesem je ten, který „obnoví důstojnost Súdánu... a odstraní jakoukoli možnost dalšího povstání v budoucnosti“. Al-Burhan zjevně není tím poddajným aktérem, jakého měl el-Sisi do Washingtonu přivést, ale spíše vůdcem křehké válečné koalice, která kompromis považuje za zradu.
Vzpoura armády má kořeny v rámci, který mírové řešení vnímá jako kapitulace RSF. SAF se drží Jeddahské deklarace z května 2023 a vlastního politického plánu, který byl předložen OSN a který předpokládá, že SAF je strážcem státu a RSF je jeho vzpurným podřízeným. Tento rámec vyžaduje, aby se RSF zcela vzdaly svých územních zisků jako cenu za vstup do jakéhokoli politického procesu, což je pro sílu, která od vypuknutí války v dubnu 2023 ovládá obrovské části území, nepřijatelné.
Naopak RSF obhajují zásady dohody z Manámy z roku 2024, která je výsledkem tajných jednání na vysoké úrovni konaných v Bahrajnu mezi zástupci válčících frakcí zprostředkovaných egyptskou a emirátskou zpravodajskou službou. Dohoda nabízí RSF cestu k politickému přežití a zároveň jí umožňuje prohlásit, že dodržuje mezinárodní právní normy, což tvrdí i přesto, že její síly páchají etnické vraždy v El Fasheru.
Dohoda požadovala předání obviněných válečných zločinců Mezinárodnímu trestnímu soudu, mezi nimiž je i sesazený prezident Omar al-Basír, který zůstává ve vazbě SAF. Požadovala také restrukturalizaci armády shora dolů a rozbití islamistických sítí, které se staly nepostradatelnými pro vojenské přežití armády.
Jak bylo předvídatelné, jednání zkrachovala, protože vedení armády odmítlo akceptovat dohodu, jejíž podmínky se zaměřovaly na islamistické radikály, kteří tvoří páteř jejích válečných snah.
V tak polarizovaném kontextu vyžaduje úspěšná mediační strategie více než jen svolávání schůzek na vysoké úrovni a vydávání společných prohlášení. Vyžaduje trvalé zapojení a ochotu vyvíjet skutečný tlak na vnější patrony, jakož i dlouhodobý závazek podporovat skutečně inkluzivní politický proces.
Trumpova administrativa, která se zaměřuje na rychlé úspěchy a fototermíny, dosud o takový úkol neprojevila velký zájem.
Celý text v angličtině ZDE
Diskuse