Sbohem, otče hippie umění, Petere Maxi

18. 9. 2026 / Fabiano Golgo

 

Byl jsem tam, ve frontě na kari zdarma u Hare Kršna v Gainesville, s vírou studenta bez peněz a nedůvěrou člověka, který předtím strávil dva měsíce v jejich brooklynském sídle. Předstíral jsem, že se chci přidat – byla to reportáž, přísahám – a vrátil jsem se s jasnými názory na vymývání mozků a neotřesnou důvěrou v mytí zeleniny. Právě v tom prostředí starých hippies, guruů na place a obědů zdarma se v mém životě objevil Peter Max. Teď umírá v osmaosmdesáti, 14. září, a s jeho jménem se mi vrací ta Amerika: hladoví studenti, duchovní učitelé, lidé, kteří chtějí začít znovu, a umělec, který jim k tomu vyráběl kulisy – a zároveň zboží.

 
Max patřil k starší generaci amerického pokusu opravit svět změnou vědomí. Ale nazývat ho „psychedelickým" – jak teď budou nekrology dělat, jeden opisuje od druhého – je zjednodušení. V roce 1966 se v Paříži setkal se svámím Saččidánandou, pozval ho do New Yorku a pomáhal založit Institut integrální jógy. Když Michael Lang, pořadatel Woodstocku, hledal někoho, kdo by festival zahájil, Max doporučil právě svého učitele. Ten vousatý muž, který pak před davem mluvil o míru a vedl společné óm, tedy nesestoupil z nebe: na pódium ho dostal umělec, jehož barvy se na tu epochu nalepily. Max nejen maloval prostředí – on ho sestavoval.

A na rozdíl od hippie karikatury měl Max docela konkrétní důvody věřit americkým slibům. Narodil se v Berlíně roku 1937 jako Peter Max Finkelstein. Židovská rodina uprchla do Šanghaje, pak další zastávky, v roce 1953 New York. Takový člověk ví, co jsou hranice, ví, co znamená, když někdo rozhoduje, jestli projde. Když se dívám na jeho opakované Sochy svobody, myslím i na to. Pro uprchlíka není svoboda předmětem estetické debaty: je to otázka života a smrti – a nevejde se do řečí o dobrém a špatném vkusu.

Jeho nejlepší obrazy odmítají rozumné měřítko. Hlava zabere kus vesmíru, tělo se vznáší, slunce není tam, kam ho uklidili, krajina pokračuje tam, kde už měla poslušně skončit. Ta vizuální drzost mě pořád bere. Je v ní chuť zjistit, co se stane, když člověk přestane poslouchat obrysy věcí. Chápu, proč se těch obrazů chytili lidé, kteří chtěli bydlet, jíst, milovat a vychovávat děti jinak. Problém je, že ta cesta někdy skončila u potřeby někoho, kdo jim přesně řekne, jak mají žít. To jsem z Brooklynu už znal.

Ale Max nikdy nebyl jen prorok volnomyšlenkářství. Znal praktickou cestu, jak dostat svou představu světa do domácností. V roce 1967 udělal pro Penney's plakát Rainbow Lane. Duha, oblouk, žena s péřovým vějířem – psychedelický ráj prodával módu. Poster House v New Yorku to právem zařadil na výstavu Cosmic Advertising. Kosmická reklama: aspoň ten název nic neskrývá. Už v šedesátkách se dalo do Maxova barevného ráje vstoupit dveřmi obchodního domu.

Proto mě unavuje to dodatečné dělení na čistou revoluční mládež a zkaženou obchodní dospělost. Takhle uklizené to nezačalo. V září 1969, pár týdnů po Woodstocku, ho Life dal na obálku jako velmi bohatého umělce. Zatímco jeho guru přiváděl festivalový dav k meditaci, Max už uměl uzavírat licenční smlouvy. A levný plakát opravdu umožnil lidem, kteří by do galerie na originál nikdy nešli, mít jeho obrazy doma. Obchod rozšířil publikum. Otázka je, kdo koho nakonec převychoval.

O několik desetiletí později Max připravoval s Randallem Lanem z Trader Monthly portréty nejlépe vydělávajících finančníků – a pak jim prodával jejich vlastní podobizny. Lane ve Vanity Fair zaznamenal Maxovo vyznání: „Jsem obchodník. Miluju vydělávání peněz. Miluju uzavírání obchodů." Tady se kosmické vědomí už docela spolehlivě orientovalo v pozemské hierarchii příjmů. Maxův svět měl místo i pro pány z hedgeových fondů; stačilo, aby se v něm chtěli vidět a zaplatili.

Na Maxově konci je ale něco, u čeho mi ironie přechází. V roce 2019 New York Times popsal, že už několik let soustavně nemaluje, zatímco obchod s jeho jménem běží dál. Poslední léta provázely demence a spory o péči, dílo a peníze. Značka byla v lepším stavu než člověk, kterému patřilo jméno. To se do nostalgie nevejde.

Kdybych teď celou tu Ameriku z Gainesville převedl na pár roztomilých hippies, lhal bych i sám sobě. Byly v ní věci, kterým nevěřím, a některé, z nichž mi bylo úzko. Ale taky tam někdo každý den uvařil a nakrmil studenta, který potřeboval ušetřit. To se v polemice se sektami špatně vyjímá, a přesto je to součást příběhu. S Maxem je to stejné: nedají se zpětně odmyslet jeho barvy jen proto, že jsme zjistili, komu všemu je prodával. Něco nám dal, něco prodal a něco z toho se nedá tak snadno oddělit.