Okamura a umění zvítězit nad něčím, co se vůbec nestalo

12. 11. 2026 / Petr Waniek Horváth

čas čtení 7 minut

Když Tomio Okamura po nedělním jednání celostátního grémia SPD, které se 8. listopadu konalo v pražském Hotelu Duo, oznámil, že hnutí chce lépe prezentovat výsledky své práce ve vládě a více o nich informovat veřejnost, rozumný  člověk se neubránil jistým obavám. U hnutí, které si dlouhodobě buduje politickou podporu na rozdělování společnosti, vyvolávání strachu a hledání nepřátel, totiž není těžké představit si, co takové „lepší informování“ může v praxi znamenat. Uprchlíci, Ukrajinci, Romové, muslimové a další skupiny lidí se už dávno stali vděčným terčem jeho politické rétoriky. Vyvolávání nepřátelství a přiživování předsudků patří k charakteristickým rysům veřejného vystupování tohoto hnutí. Některé kauzy spojené s touto rétorikou a jejími představiteli se ostatně dostaly až před soudy. Takže když SPD oznámila, že nám hodlá své vládní výsledky představovat důkladněji, bylo namístě zbystřit. A netrvalo dlouho, než jsme dostali první ukázku.

 

Tomio Okamura nám hned při první příležitosti předvedl, jak si takovou lepší prezentaci představuje.

Oznámil, že vláda rozhodla, že čeští vojáci nepojedou na vojenské cvičení KOALICJA 26.2 v Polsku, které se koná v rámci takzvané Koalice ochotných. A nezapomněl připojit ani oblíbené vysvětlení, že přece nebude posílat české vojáky z českých rodin, aby řešili konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou.

Vypadalo to jako politický úspěch SPD. Splněný slib, jasný a  pevný  postoj, důkaz, že hnutí ve vládě prosazuje svůj program. Volič mohl být spokojen.

Jenže skutečnost byla poněkud jiná.

Mluvčí vlády nejprve uvedla, že kabinet účast na cvičení vůbec neprojednával a že věc spadá do působnosti ministerstva obrany. Okamura následně serveru Aktuálně.cz řekl, že ministerstvo obrany nebylo k účasti na cvičení oficiálně pozváno. O této verzi informovaly Novinky 10. listopadu.

O den později ale Okamura Novinkám tvrdil, že Česká republika ústní pozvání dostala, a dokonce nejméně dvakrát. „Obdrželi jsme ústní pozvánku. Bylo nám řečeno, že jsme vítáni a že se účastnit můžeme,“ uvedl. Okamurovo nové vyjádření přinesly Novinky 11. listopadu.

Je zajímavé, proč se o tomto ústním pozvání dozvídáme až nyní a proč zatím nikdo z britské, francouzské či polské strany jeho existenci veřejně nepotvrdil. Kdo přesně měl českou stranu pozvat, kdy se tak stalo a komu bylo pozvání určeno? Nejde o nepodstatné detaily. Právě na nich záleží, zda skutečně existovala konkrétní nabídka účasti, nebo zda šlo pouze o obecné ujištění, že česká strana je vítána. Dokud tyto okolnosti nebudou objasněny, zůstává ústní pozvání pouze tvrzením Tomia Okamury. A v kontextu jeho dosavadní komunikace působí spíše jako další populistické ujištění (určené jeho voličům) než jako doložená skutečnost.

Je proto potřeba rozlišovat mezi tím, že ministerstvo neobdrželo oficiální pozvánku, a Okamurovým tvrzením, že pozvání zaznělo ústně. Jedno druhé samo o sobě nevylučuje. Zatím ale máme pouze Okamurovo tvrzení, nikoli nezávisle potvrzenou skutečnost.

Jisté je něco jiného: premiér Andrej Babiš potvrdil, že vláda účast na cvičení vůbec neprojednávala. Podle jeho slov šlo o záležitost ministra obrany. Ministerstvo obrany přitom Novinkám do vydání jejich článku na otázky neodpovědělo. Novinky zároveň uvedly, že podle jejich zdrojů z vedení armády se vojáci do cvičení zapojit chtěli.

Jinými slovy: Okamura nejprve veřejnosti oznámil, že o neúčasti rozhodla vláda. Premiér následně řekl, že vláda o věci vůbec nejednala. Ministerstvo obrany účast českých jednotek do plánu nezařadilo a Okamura tento postup výslovně obhajuje slovy, že se Česko nebude účastnit vojenských akcí na podporu Ukrajiny. To už je podstatně přesnější obraz toho, co se stalo.

Jenže to už bylo pro voliče SPD vlastně vedlejší. Ten totiž dostal přesně to, co chtěl slyšet. Ujištění, že česká vláda nepustí české vojáky do vojenského cvičení spojeného s podporou Ukrajiny. Jeho protiukrajinské postoje tak dostaly své zadostiučinění a Okamura mohl sbírat politické body. Jestli se o věci skutečně rozhodovalo tak, jak předseda SPD původně tvrdil, nebo zda šlo o postup ministerstva obrany, se do prvního sdělení příliš nehodilo. A právě tady by se možná měl i samotný volič SPD na chvíli zastavit a položit si jednoduchou otázku (musíme věřit že je toho schopen): Neříká mi předseda strany něco, co neodpovídá tomu, jak se věci ve skutečnosti odehrály?

Navíc se ukázalo, že čeští vojáci se cvičení přece jen účastní, a to na štábní úrovni prostřednictvím operačních velitelství v Paříži a Lyonu. Česká republika sice nevyslala do Polska vlastní cvičící jednotky, její armáda však v rámci koalice zastoupena je.

A ještě jedna věc. Nejde o cvičení NATO. KOALICJA 26.2 je vojenské cvičení organizované Velkou Británií a Francií v rámci Koalice ochotných. Jeho cílem je procvičit logistické a organizační postupy pro případné zajišťování bezpečnosti Ukrajiny po skončení ruské agrese. To není totéž jako poslat české vojáky do války. Právě takové zaměňování dvou naprosto odlišných věcí ovšem dokáže v politické debatě udělat své. Podrobnosti o účelu a průběhu cvičení

Prezident Petr Pavel označil neúčast českých vojáků za nešťastnou. Připomněl, že se jedná o přípravu na budoucí bezpečnostní uspořádání, které se nebude týkat pouze Ukrajiny, ale také nás a celé Evropy. Česká republika by podle něj měla být součástí tohoto úsilí. Prezidentovo vyjádření k české neúčasti

A tak máme první ukázku toho, co měla SPD na mysli, když mluvila o lepším informování veřejnosti o výsledcích své práce. Stačilo oznámit, že vláda rozhodla o neúčasti, přestože premiér následně potvrdil, že vláda věc vůbec neprojednávala. K tomu připojit několik “vlasteneckých” vět a ujištění, že české vojáky nikdo nebude posílat do konfliktu na Ukrajině. Voliči dostali zprávu, kterou chtěli slyšet, a Okamura mohl hrdinně vystupovat jako politik, který právě prosadil další ze svých slibů.

Jestli takhle hodlá SPD veřejnosti vysvětlovat svou práci i nadále, máme se opravdu na co těšit. Čekají nás zřejmě ještě mnohá překvapení a možná i spousta věcí, které se nestaly, ale přesto se o nich dozvíme jako o vládních úspěších.

Taková komunikace ale není jen problém jedné politické strany nebo jednoho jejího předsedy. Je to problém současné pokleslé české politické kultury. A nakonec i nás všech.

0
Vytisknout
70

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2026