Selektivní empatie není vůbec empatická
19. 10. 2023
čas čtení
6 minut
Zatímco
narativ podporovaný Spojenými státy Palestince dehumanizuje do té míry, že jim
fakticky upírá právo na emocionální a psychické utrpení, Izrael své emocionální
oběti zveličuje.
9. října,
dva dny po začátku současné izraelsko-hamásovské války - v níž se izraelská
armáda možná chystá napůl vyhladit pásmo Gazy -, zveřejnily internetové stránky
newyorského časopisu Women's Health několik pokynů "Jak se vyrovnat s
traumatem z násilných snímků a videí z útoku Hamásu na Izrael"´, píše na
webu commondreams.org Belen Fernandez.
Není
samozřejmě překvapivé, že potenciál traumatu byl identifikován výhradně jako
reakce na vražedný útok Hamásu na Izrael, a nikoliv na posledních 75
let izraelského násilí a etnických čistek v Palestině - jejichž kumulované
zvrácené barbarství patrně způsobilo, že Hamás zaútočil na kibucy v Izraeli.
Koneckonců
pečlivě vytvořený monopol Izraele na viktimizaci a s tím související
dehumanizace Palestinců znamená, že záběry z pokračujícího izraelského terorizování
Gazy nikdy nepřiměly americká média k tomu, aby Palestincům předepsala "opatření na ochranu
duševního zdraví".
A přesto
intervence Women's Health představuje nový druh zvratu v tématu viktimizace, v
němž dokonce i zástupné trauma, které údajně občas zažívá americké publikum,
přebíjí nezastírané trauma, jímž trpí lidé, proti nimž Izrael vede neustálou
válku.
Článek
cituje klinického psychologa z New Yorku, který se zabývá tím, proč může být střet
s násilnými výjevy na sociálních sítích tak rozrušující: "Jsme empatičtí
lidé. Dokážeme si představit sami sebe na místě někoho jiného."
Ale
selektivní empatie není vůbec empatická. To platí zejména v případě, kdy je empatie vůči Izraeli tak politicky účelná, že ospravedlňuje
obscénní množství americké vojenské pomoci této zemi a vyvražďování lidí,
jejichž existence komplikuje americko-izraelskou vizi světa.
Ve Spojených
státech, mé odcizené vlasti, je samotná empatie trvale napadána
politicko-ekonomickým systémem, který prosperuje z odcizení a likvidace
komunitních vazeb. Když však lze empatii využít jako zbraň, lídři napříč
politickým spektrem v USA houfně vystupují, aby "stáli při Izraeli".
Jistě,
izraelský monopol na viktimizaci odporuje logice i realitě - a postavit stát
Izrael do role hlavní oběti je trochu jako přiznat status oběti útočné zbrani.
Připomeňme,
že základní epizoda celého "izraelsko-palestinského konfliktu"
spočívala v násilném zásahu Izraele na palestinské půdě v roce 1948, který
znamenal zničení asi 530 palestinských vesnic, zabití 15 000 Palestinců a
vyhnání tři čtvrtě milionu lidí z domovů.
Od té doby
krvavý vzorec jen pokračuje, přičemž Palestinci neustále umírají v neúměrně
vysokém počtu, i když jsou považováni za agresory a oběti. Vezměme si například
operaci Ochranné ostří v roce 2014, kdy izraelská armáda během 50 dnů zabila v
pásmu Gazy 2 251 lidí, z toho 299 žen a 551 dětí. Zahynulo šest izraelských
civilistů a 67 vojáků.
Při operaci
Pilíř obrany v listopadu 2012 izraelská armáda zabila 167 Palestinců, zatímco v Izraeli
přišlo o život šest lidí. Při operaci Lité olovo, kterou Izrael zahájil v Gaze
na konci roku 2008, bylo zabito více než 1 400 Palestinců, především civilistů.
Mezi nimi bylo 400 dětí. Zahynuli také tři izraelští civilisté a deset
vojáků.
Po
izraelském útoku na Gazu v roce 2012 izraelský novinář Gideon Levy na stránkách
listu Haaretz připomněl, že "od dubna 2001, kdy na Izrael dopadla první
raketa Kásám, bylo zabito 59 Izraelců - a 4 717 Palestinců". Levy
poznamenal, že tento poměr je děsivý, a odvážil se tvrdit, že by měl znepokojit každého Izraelce.
Samozřejmě,
že slovo "měl" je stále rozhodující. Ale být znepokojen děsivým kontextem, v němž Palestinci již více než sedm a půl desetiletí
existují, by vyžadovalo empatii - což by zase vyžadovalo uznání palestinské
lidskosti, a ne šíření zhoubného narativu podporovaného Spojenými státy, který
potvrzuje nekonečně vyšší hodnotu izraelského života nad palestinským.
Velmi
znepokojivé je také to, že zatímco toto vyprávění Palestince dehumanizuje do té
míry, že jim fakticky upírá právo na emocionální a psychické utrpení, Izrael
své emocionální oběti vyzdvihuje jako prostředek k získání další empatie.
Například po
operaci Lité olovo se izraelské ministerstvo zahraničních věcí zaměřilo na celkem
770 izraelských obětí, z nichž zhruba 584 tvořily oběti "syndromu šoku a
úzkosti".
Podobně po
34denní izraelské válce proti Libanonu v roce 2006, při níž v této zemi
zahynulo přibližně 1 200 lidí, izraelské ministerstvo zdravotnictví, oznámilo
že ze 4 262 izraelských civilistů, kteří byli ošetřeni v nemocnicích
kvůli zraněním, jich plných 2 773 utrpělo "šok a úzkost".
Zatímco
posedlost izraelského státu sirénami a apokalyptickými projevy nepochybně
přispívá k vyvolávání všeobecné úzkosti, součet obětí "šoku a
úzkosti" v pásmu Gazy by pravděpodobně přinesl číslo blížící se 2,3
milionu, což je současný počet obyvatel této palestinské enklávy.
"Jak
můžete mluvit o posttraumatických stresových intervencích v Gaze, když jsou
lidé stále ve stavu neustálého traumatu?“, poznamenává bývalý mluvčí
Oxfamu Karl Schembri.
Neustálou
úzkost zajišťují nejrůznější vnější podněty, včetně dusivého izraelského
obléhání Gazy, pravidelných izraelských masakrů, ničení bytových komplexů a čtvrtí
a používání bezpilotních letounů.
Nyní, když
izraelská armáda pokračuje v kobercovém bombardování Gazy, zůstává empatie pevně zakotvena v izraelském arzenálu - a je to vskutku
smrtící zbraň.
Celý text v anglickém
originále
ZDE
4024
Diskuse