Vovčenko
nebyl žádný profesionální disident. Původně studoval práva v Saratově,
než byl v roce 2020 povolán na povinnou vojenskou službu. Po roce mu
armáda bez jeho souhlasu prodloužila kontrakt – běžná praxe ruské armády
– a když v únoru 2022 Vladimir Putin zahájil invazi na Ukrajinu, ocitl
se v pasti. Voják, který se nikdy nechtěl stát vojákem, byl najednou
součástí válečné mašinérie, kterou sám považoval za zločinnou. Když jeho
jednotka dostala rozkaz k nasazení, navštívil ještě umírající matku a
poté zmizel. „Trapped soldier“ – voják v pasti – tak ho nazývá New York
Times.
Jeho útěk byl dlouhý a zdánlivě filmový. Přes Arménii a
Indonésii, kde v Balijském klubu trénoval jiu-jitsu a na Instagramu se
označoval za „peaceful warrior“, pokračoval přes několik dalších zemí až
do Mexika. V červenci 2024 dorazil na americkou hranici u kalifornského
Calexica a okamžitě požádal o azyl. V tu chvíli ale už platila nová,
přísnější pravidla – nejprve zavedená prezidentem Bidenem a později
ještě zostřená po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu. V praxi to
znamenalo, že žadatelé o azyl byli hromadně zadržováni a jejich případy
posuzovány podle tvrdších standardů.
Vovčenko strávil více než
rok v detenčních centrech v Mississippi a Louisianě. Snažil se
přesvědčit soud, že mu v Rusku hrozí politicky motivované stíhání a až
deset let vězení za dezerci. Jeho právník Kenneth Primola varoval, že
návrat do vlasti „by byl rozsudkem smrti“. Soudce Jacob D. Bashore –
bývalý vojenský právník a podle statistik jeden z nejpřísnějších v celé
zemi – ale všechny argumenty smetl se slovy, že „všechny jeho nároky
jsou bezdůvodné“. Data z výzkumného centra TRAC ukazují, že Bashore
zamítl 89 procent žádostí o azyl, zatímco u Rusů je celostátní míra
přijetí přes 80 procent.
Vyčerpaný Vovčenko se rozhodl neodvolat.
Neměl peníze a nechtěl strávit další měsíce za mřížemi. Pokoušel se
alespoň dosáhnout deportace do Indonésie, kde měl stále platné povolení k
pobytu, ale americké úřady to odmítly. Na konci letošního srpna byl
zařazen na hromadný deportační let spolu s desítkami dalších Rusů.
Letadlo letělo přes Káhiru. Na mezipřistání se Vovčenko zoufale schoval
na toaletě v naději, že se mu podaří zůstat. Egyptští policisté ho však
vytáhli, zranili na hlavě a násilím připoutali k sedadlu. „Během velké
části letu plakal,“ vypověděla svědkyně.
Po příletu do Moskvy si
ho okamžitě převzali ruští bezpečnostní důstojníci. Od té doby o něm
nejsou žádné zprávy. V Rusku ho podle tamních zákonů čeká až deset let
vězení za dezerci, a lidskoprávní aktivisté se obávají, že jeho případ
poslouží jako odstrašující příklad.
Vovčenkův příběh není
ojedinělý. The New York Times zmiňuje další ruské odpůrce války, které
americké úřady deportovaly – například Leonida Melekhina, aktivistu
spojeného s Navalného hnutím, jenž byl po návratu obviněn z
„ospravedlňování terorismu“. Organizace Russian America for Democracy in
Russia varuje, že imigrační soudci často ignorují jasné důkazy o
politickém pronásledování a že desítky deportovaných Rusů dnes čelí v
rodné zemi stíhání nebo už znovu prchají, tentokrát do Evropy.
New
York Times popisuje tento fenomén jako střet dvou realit:
autoritářského Ruska, které trestá i náznak neposlušnosti, a Ameriky,
která se v éře masových deportací vzdaluje své vlastní tradici azylu.
Není to příběh černobílý. Vovčenko není americký hrdina, ale ani ruský
zrádce. Je to mladý muž, který chtěl prostě přežít – a stal se obětí
dvou mocností, z nichž každá si z humanitárních principů bere jen to, co
se jí hodí.
Diskuse