Padesát let po "Helsinkách": Evropa uvízla ve své historii

8. 10. 2025

Studená válka byla víc než jen zdi, jaderných zbraních a soupeřících ideologiích. Svou roli sehrála také vyjednávání a politická sblížení, důležitá součást každé diplomacie. Byla schopna ovlivnit mentalitu, světonázory a běh událostí. To bylo patrné zejména ve fázích relativního klidu: tehdy byly snahy soupeřících bloků zaměřeny na uvolňování napětí neboli "détente" – středověký francouzský výraz pro uvolnění kuše.

Americký prezident Richard Nixon vyjednal v 70. letech dohody o odzbrojení se sovětským protějškem Leonidem Brežněvem a revidoval americkou izolaci od komunismu tím, že zahájil ekonomickou výměnu s Čínou.

Západoněmecký kancléř Willy Brandt se naproti tomu spoléhal na novou Ostpolitik a na myšlenku, že obchod a investice napříč bloky by mohly zmírnit nejhorší nepřátelství studené války. Usiloval o smíření prostřednictvím otevřené konfrontace s dějinami. V gestu pokory Brandt, který jako levičák uprchl před nacisty nejprve do Norska a poté do Švédska, poklekl 7. prosince 1970 během návštěvy Polska před památníkem obětem masakru ve varšavském ghettu.

Helsinská dohoda

V srpnu 1975, před padesáti lety, se evropské země sešly na helsinské konferenci, jejíž závěrečný dokument obsahoval dvě důležité části: Moskva uznala státní hranice středovýchodní Evropy z roku 1945 a západní země obdržely deklaraci o lidských právech.

Závěrečný dokument konference byl v mnoha ohledech diplomatickým vyvrcholením politiky uvolňování napětí a pomohl položit základy budoucího bezpečnostního řádu Evropy – řádu založeného na principech, jako je respekt k územní suverenitě a sebeurčení států, ale také na demokracii a lidských právech. Institucionálně to vedlo k založení KBSE, která se později stala OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě).

Svět samozřejmě zůstával nedokonalým místem. V prosinci 1979 sovětská armáda vpadla do Afghánistánu, což vedlo k deseti letům bojů. Komunistické státy nikdy nedodržely sliby o dodržování lidských práv. A (až příliš) realistické cvičení NATO v listopadu 1983 pod názvem "Able Archer" bylo v Moskvě zpočátku mylně chápáno jako příprava na válku – což přimělo sovětské letectvo vybavit své stíhací letouny jadernými zbraněmi.

Na východní straně železné opony však znění Helsinské dohody inspirovalo vznik několika lidskoprávních organizací, například Charty 77 v Československu a Solidarity v Polsku. Na jaře 1986 Gorbačov zahájil politiku glasnosti a perestrojky, která byla příslibem demokracie a ekonomické reformy. Když o dva roky později zahájily statisíce Estonců pokojný protest proti sovětské okupaci, "zpívající revoluci", která se rozšířila na jih do Lotyšska a Litvy, sovětský systém začal selhávat.

Maďarská vláda například nechala demontovat plot z ostnatého drátu na hranici s Rakouskem. Pod rostoucím tlakem obyvatel NDR – kde statisíce demonstrantů začaly skandovat "My jsme lid" – byla 9. listopadu 1989 stržena Berlínská zeď. V prosinci rezignoval předseda Komunistické strany Československa a na jeho místo nastoupil disident a dramatik Václav Havel.

Na konci rozdělení

Měnila se rovnováha sil, ale i zásadnější myšlenky. Komunismus jako politický systém dospěl ke konci. Byly otevřeny hranice, zrušena cenzura, otevřeny archivy. Filozofové a disidenti mluvili o odpovědnosti, svědomí a pravdě a odmítali jazyk moci, lži a cynismu. Nikdo nemohl předvídat potenciál těchto změn – obrovské síly, které by umožnily znovusjednocení Německa, nezávislost východoevropských států a rozpad Sovětského svazu na patnáct samostatných států v letech 1989 až 1991.

Podpis takzvané Pařížské charty 21. listopadu 1990, na níž se podílely všechny země kontinentu a USA a Kanada, stanovil soubor společných principů, které by ještě před několika lety byly odmítnuty jako naivní ideály, ne-li fantazie. "Éra konfrontace a rozdělení v Evropě skončila," začal závěrečný dokument setkání. "Prohlašujeme, že od nynějška budou naše vztahy založeny na respektu a spolupráci. Evropa se osvobozuje od dědictví minulosti."

Bylo to vítězství diplomacie a nápravy pro země střední a východní Evropy, které byly na summitu v Jaltě v roce 1945 ponechány svému osudu. Po více než čtyři desetiletí byl kontinent uměle rozdělen na dvě poloviny, dva protichůdné politické a ekonomické systémy. Evropa již nebyla kontinentem v neustálých sporech. Pařížská charta ukázala cestu do budoucnosti, do nové éry, která se vyznačovala budováním mezivládních institucí a pokračující integrací.

Při zpětném pohledu je zřejmé, jak jedinečně příznivé byly mezinárodní okolnosti pro tento vývoj. USA se těšily dominantnímu mocenskému postavení ve všech ohledech a využívaly ho k posílení demokracie jako formy vlády po celém světě. Čína ještě neměla ekonomickou sílu, kterou její komunistická strana později zmobilizovala k rozšíření svého globálního politického vlivu. A Rusko mělo stále politické vedení, které hovořilo jazykem demokracie, alespoň nominálně.

Rok 1999 byl v mnoha ohledech rozhodujícím bodem obratu, annus horribilis pro křehké bezpečnostní klima v Evropě. USA, spolu s dalšími zeměmi NATO, zaútočily na Srbsko na podporu obléhaného Kosova – aniž by měly mandát od Rady bezpečnosti OSN. Nově jmenovaný ruský premiér Vladimir Putin zahájil druhou čečenskou válku. A na listopadovém zasedání OBSE v Istanbulu se Rusko zavázalo, že do tří let ukončí vojenskou okupaci gruzínských provincií Abcházie a Cchinvali (Jižní Osetie) a moldavského Podněstří – tyto sliby dodnes nesplnilo.

Pařížská charta umístila normativní ideály, jako je demokracie, právní stát a lidská práva, do středu mezinárodního práva, morálního vesmíru, který si měly všechny signatářské státy osvojit. To však bylo také potenciálním zdrojem napětí mezi státy. Vnitropolitický vývoj země nemohl být posuzován izolovaně, ale měl také přímý dopad na zbytek Evropy. Když byly naděje na pokračování integrace zmařeny a země jako Rusko a Bělorusko se vydaly autoritářským a nacionalistickým směrem, celý systém začal selhávat.

Stále více oslabená

Se svým důrazem na princip konsensu se OBSE ukázala jako neschopná vypořádat se s tím, jak Rusko porušuje nejzákladnější principy a hodnoty této organizace. Během anexe Krymu v roce 2014 OBSE konejšivě hovořila o "konfliktu na Ukrajině a kolem Ukrajiny", aniž by Rusko označila za agresora. Evropští lídři chtěli konflikt v prvé řadě zmrazit, aniž by řešili základní příčiny, neboť byli přesvědčeni, že konflikt nemá žádné "vojenské řešení" – tento názor bohužel nesdílel ani Kreml.

Politicky byla OBSE na různých úrovních podkopána. Putin považoval trvání západních zemí na demokracii a lidských právech za zástěrku pro zájmy tvrdé moci, za způsob, jak podkopat ruskou suverenitu – a tudíž za něco, proti čemu je třeba bojovat jak doma, tak na mezinárodní úrovni. V této souvislosti byl pozorovatelským misím OBSE odepřen přístup do míst podél rusko-ukrajinské hranice, kde se předpokládá, že na Ukrajinu proudili ruští vojáci a zbraně.

Ruští představitelé jen ve zdánlivém souladu s principy OBSE zdůrazňují důležitost "nedělitelné bezpečnosti", tedy myšlenky, že žádnému státu by nemělo být dovoleno posilovat vlastní bezpečnost na úkor ostatních. Z tohoto pohledu ruské intervence v sousedních zemích nepředstavují porušení mezinárodního práva, ale jsou spíše "legitimními obrannými opatřeními" – proti domnělým hrozbám ze strany EU a NATO, nebo jednoduše s cílem zabránit vývoji, který Kreml z toho či onoho důvodu považuje za nežádoucí. V praxi tento princip vedl ke konsolidaci myšlenky ruské zájmové sféry, práva veta Moskvy nad politickými rozhodnutími jiných zemí.

Instituce – jako člověkem vytvořená pravidla a normy – neexistují ve vakuu. Aby mohly fungovat a mít legitimitu, musí být také respektovány a hájeny, což se za současných politických okolností ukázalo jako příliš mnoho. OBSE, stejně jako další organizace, které vznikly za stejných optimistických podmínek – například Světová obchodní organizace (WTO) a Mezinárodní trestní soud (ICC) –, v průběhu let stále více ztrácí na síle.

Naděje na Evropu, která se osvobodí od "dědictví minulosti", byly předčasné. Kontinent zažívá návrat historie. Padesát let po podepsání Helsinské dohody zůstává OBSE pomníkem minulé éry, připomínkou období stability v Evropě, které již neexistuje. Je ve své nejhlubší krizi. Totální invaze Ruska na Ukrajinu 24. února 2022 nebyla v tomto ohledu ani tak bodem obratu, jako spíše vyvrcholením delší fáze, v níž bylo mezinárodní právo postupně narušováno a byly podkopávány základy fungování světového společenství podle společných pravidel.

Zdroj v němčině: ZDE