Na plátně měla tu vzácnou, lehce nebezpečnou kvalitu, kterou nelze naučit na žádné akademii (a ona se tam naštěstí ani neučila). V Hřebejkově Krásce v nesnázích nám sice připomněla, že stárne s grácií, ale její skutečný triumf leží v té éře, kdy český film konečně přestal recitovat budovatelské verše a začal dýchat. Bylo to období, kdy kamera přestala být propagandistickým nástrojem a stala se opět uměleckým médiem – a Brejchová byla jednou z prvních, které tomu rozuměly instinktivně, bez teoretických úvah.

Vezměte si Vlčí jámu. Bylo jí sedmnáct a měla v sobě tu průsvitnou čistotu, která ale nebyla naivní. Byla v ní vědoucnost. Kamera ji milovala ne proto, že byla krásná, ale proto, že byla fotogenická až k bolesti. Zatímco ostatní herečky té doby se snažily „hrát“, Brejchová prostě byla. Měla v sobě ten moderní neklid, tu nervozitu ženy, která ví, že její krása je dar i prokletí. Už tehdy v ní bylo něco z existenciální úzkosti, kterou evropské kino šedesátých let teprve objevovalo. Nebyla to jen tvář – byl to celý postoj k životu.

V Noci na Karlštejně z ní udělali ikonu, sladkou císařovnu Elišku, která láme meče. Je to milé, je to řemeslně dokonalé, ale pro mě to nebyla ta pravá Brejchová. Ta se skrývala ve Schormově filmu Každý den odvahu nebo v Krejčíkově Vyšším principu. Tam jste viděli tu napjatost strun. Byla to tvář nové vlny – intelektuální sex-appeal, který nepotřeboval odhalená ramena, aby vám zrychlil tep. Stačilo, jak pohnula koutkem úst. Stačil ten pohled zpod obočí, ta mikroexprese, kterou moderní herecká škola pojmenovává, ale neumí naučit.

A pak přišel Miloš Forman – ovšem ne jako režisér jejích klíčových rolí, nýbrž jako muž jejího osobního života. Byl jejím prvním manželem, svazkem krátkým, intenzivním a nakonec neudržitelným. Formanův film Lásky jedné plavovlásky, často mylně spojovaný s Janou Brejchovou, však patří její mladší sestře Haně. Právě Hana Brejchová se stala ikonou té nesmělé, zranitelné blondýny, kterou Forman nechal existovat s dokumentární krutostí a něhou zároveň. Jana stála v té době stranou – ne méně významná, jen jinak ukotvená.

Její život byl jeden velký casting na osudové muže – Brodský, Hanzlík. Žila své role i mimo ateliéry a publikum ji za to milovalo i nenávidělo, přesně tak, jak se na skutečnou hvězdu sluší. S Vladimírem Brodským tvořila ten typ páru, který fascinuje – dva silní jedinci, kteří se navzájem přitahují i ničí. S Jaromírem Hanzlíkem pak prožívala romanci, kterou bulvár sledoval s dychtivostí lovců senzací, ale ve skutečnosti šlo o vztah plný autenticity a bolesti, jakou Hollywood nikdy nedokázal napodobit. Nebyla to láska jako z románů – byla to láska jako ze života.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy normalizace srovnávala českou kinematografii k zemi, Brejchová točila dál, ale už to nebylo ono. Režimy přicházely a odcházely, filmy byly povolené a nepovolené, ale ona zůstávala – trochu stranou, trochu zapomenutá, ale stále s aurou někoho, kdo ví, jak chutná svoboda. Televize, dabing, občasná komedie – spíš dožívání než vrchol.

A pak přišla ta dlouhá, tichá coda – roky izolace v motolském bytě, kde se z ikony stala téměř poustevnice. Média občas vykoukla, připomněla, že ještě žije, ale ona se stáhla do sebe. Byla v tom určitá drásavost, kterou v sobě nesla až do konce. Drásavost ženy, která poznala příliš mnoho – slávu i pád, lásku i zradu, éru svobody i éru mlčení.

Když dnes projíždíme český filmový archiv, Brejchová z nás vyskakuje jako elektrický šok. Je tam cosi, co moderní herectví ztratilo – autenticita bez sebereflexe, krása bez filtrů, talent bez koučů. Byla produktem své doby, ale zároveň byla nadčasová. A to je paradox, který dokáže jen opravdová hvězda.

Teď už nezbývá než pustit si některý z těch filmů a dívat se na ni, jak se dívá na svět. Ten pohled, který dokázal spasit i rozložit na atomy, je navždy zachycen na pásce. A to je možná jediná opravdová nesmrtelnost, jakou umění nabízí.