Ilona Švihlíková, veřejná debata a moje zkušenost s českou binaritou
6. 2. 2026 / Arnošt Kult
Když se zcela nedávno na webu vlády objevilo jméno Ilony Švihlíkové jako poradkyně premiéra, reakce byla okamžitá a prudká.
Nešlo ani tak o její práci či odborné kvality, ale spíše o to, že její jméno v českém veřejném prostoru vyvolává silné emoce.
V posledních letech se u nás stalo běžným, že jakmile někdo neodpovídá očekávanému obrazu „naší“ strany, spustí se „lavina“ podezření, ironie a moralizování.
A právě to se stalo i tentokrát.
Nechci psát o Iloně Švihlíkové samotné – není osobností, kterou bych chtěl hájit nebo napadat.
Zajímá mě spíše to, co tato situace říká o nás. O tom, jak se snadno necháváme vtahovat do binárního myšlení, které jsem jen velmi stručně popsal ve svém dřívějším článku pro Britské listy ("Evropská binarita: proč se naše politika stále vrací k extrémům?" – 8. 1. 2026).
Zdá se, že český veřejný prostor dnes neumí zacházet s lidmi, kteří se nevejdou do jednoduchých kategorií. A právě proto se z každé podobné situace stává jakási „kulturní válka“.
Moje vlastní pozice: liberální, ale neklanová
Dlouhodobě se považuji za člověka liberálního a spíše levicově orientovaného. Ne v tom stranickém nebo aktivistickém smyslu, ale v tom původním – jde mi o otevřenost, dialog, respekt k pluralitě a schopnost naslouchat.
A možná právě proto mám dnes v českém prostoru určité potíže. Současná podoba „liberalismu“ je u nás spíše velmi úzká.
Místo otevřenosti se někdy objevuje moralizování, místo dialogu rychlé soudy, místo touhy po poznání – jistota. A tak se stává, že mě někdy zneklidňují i ti, kteří se označují za liberály – dokonce možná více než jejich ideologičtí oponenti. Ne proto, že bych změnil své hodnoty, ale proto, že vidím, jak se z liberálního jazyka stává nástroj vymezování.
Život v prostoru, který je rozdělený na dva tábory
V takovém prostředí je obtížné existovat – zvláště pokud člověk nechce stát na žádné straně „barikády“. Když se snažím být nestranným, bývá to často interpretováno jako moje slabost, nejasnost nebo dokonce jako skrytá loajalita k „té druhé straně“.
A tak jsem se postupně částečně stáhl z veřejného prostoru – ne proto, že bych neměl co říct, ale proto, že nechci být vtahován do konfliktů, které jsou vedeny jen symbolicky – nikoliv věcně.
Možná je to má přirozená reakce na prostředí, které je stále méně schopné vést nekonfliktní a věcný dialog. Možná je to i způsob, jak si uchovat vlastní integritu – a též snad i své „duševní zdraví“.
Britské listy jako prostor, kde je možné „dýchat“
Jsem rád, že mohu své texty publikovat právě v Britských listech. Ne proto, že by byly „na mé straně“, ale proto, že žádnou „stranu“ nemají. Jsou jedním z mála médií, která si zachovala skutečnou liberálnost – tu, která není založena na tribalismu, ale na otevřenosti a ochotě vést dialog. Britské listy dávají prostor i lidem, kteří se nevejdou do jednoduchých kategorií – a právě to je dnes vzácné.
Závěrem
Nedávný „rozruch“ kolem Ilony Švihlíkové není ani tak o ní – je to jen malý obraz toho, jak funguje náš veřejný prostor – také připomínka toho, jak je těžké v něm existovat, pokud člověk nechce být součástí žádného „kmene“.
Protože se neustále snažím držet si odstup a hledat nuance, proto se i občas cítím osaměle. Zároveň však věřím, že právě takový postoj má smysl – a též, že Britské listy jsou jedním z mála míst, kde mohou výše uvedená slova zaznít.
Diskuse