Tohle Szánto nezaznamenává: Generační posun mění vztahy mezi USA a Izraelem

30. 6. 2026

 

Ukončení bezpodmínečné podpory USA pro Izrael by jistě bylo důležité pro omezení spoluúčasti USA na izraelských válečných zločinech. Může to být také to nejlepší pro Izrael, má-li mít nějakou naději, že se vyhne nebezpečné slepé uličce neúprosné vojenské eskalace. A je to nezbytný předpoklad pro to, aby Palestinci měli nějakou šanci uniknout nekonečné izraelské okupaci.

Vztahy mezi oběma zeměmi nebyly vždy tak úzké jako v posledních desetiletích. Při založení Izraele v roce 1948 Washington sice Izrael podporoval, ale s určitou rezervou. Prezident Harry Truman odmítl poslat novému státu zbraně. V roce 1957 prezident Dwight Eisenhower donutil Izrael k ústupu ze Sinaje.

Situace se však změnila, když sousední státy zaútočily na Izrael v letech 1967 a 1973. Izraeli také prospělo, že se během studené války prezentoval jako opora proti sovětskému vlivu na Blízkém východě.

Po mnoho let bylo v diskusích s většinou amerických úředníků nemožné zpochybňovat Izrael. Když v roce 2021 organizace Human Rights Watch vydala zprávu o izraelském apartheidu na okupovaném palestinském území, byla po celém světě široce uvítána, ve Washingtonu však dopadla jako olověný balón.

Tato extrémní úcta byla patrná i v době, kdy Izrael páchal genocidu. Prezident Joe Biden zastavil dodávky 2 000  librových bomb, které Izrael používal k bezohlednému vyhlazování palestinských čtvrtí, ale nadále nechal proudit miliardy v rámci jiné vojenské pomoci a prodeje zbraní. Místo toho, aby vojenskou pomoc podmínil ukončením izraelské strategie vyhladovění v Gaze, zorganizoval nákladnou a neúčinnou akci na dodávku potravin na provizorním plovoucím molu. Hladomor se zhoršil.

Biden zaostával za dobou. Izraelská zvěrstva v Gaze odcizovaly rostoucí část Demokratické strany a dokonce i mladší křesťanské evangelikály. Křesťanští evangelikálové, mnohem více než židé, tvoří izraelskou základnu v rámci Republikánské strany.

Průzkum Pew z dubna ukázal, že 60 % dospělých Američanů má na Izrael negativní názor, což je nárůst o 7 % oproti loňskému roku a o 20 % od roku 2022. Mezi demokraty a nezávislými s demokratickými sklony (mezi které patří většina amerických židů) má na Izrael nepříznivý názor až 80 %. Mezi republikány Izrael stále podporuje většina, ale 57 % lidí ve věku 18 až 49 let má na něj negativní názor.

Možná právě v odrazu těchto trendů prokázal Trump větší pevnost než Biden, když šlo o to postavit se Netanjahuovi. Uvízlý v pohledu z roku 1967 na Izrael jako na Davida obklopeného Goliášem v podobě spojených arabských států a ve strachu z útoků ze strany politické pravice, Biden nikdy nevyužil obrovský vliv Washingtonu k tomu, aby donutil Netanjahua zastavit masakr.

Trump to udělal. Je třeba mu přiznat, že Trump vnímal Netanjahua jako regionálního tyrana a poté, co zpočátku podpořil etnické čistky v Gaze, nakonec uznal, že hladovění a zabíjení musí skončit. Trump trval na příměří a Netanjahu musel souhlasit, i když od té doby, po velkém oznámení své „Rady pro mír v Gaze“, se zdá, že Trump ztratil zájem, zatímco Izrael stlačuje Palestince do stále užších částí Gazy.

Katastrofální válka s Íránem urychlila prudký pokles prestiže Izraele ve Spojených státech. Netanjahu oblafnul naivního Trumpa, aby válku zahájil, a to lákavými, avšak nerealistickými vizemi změny režimu – a bez plánu B. Místo toho Netanjahu Trumpovi naložil na bedra břemeno – íránský režim, který se cítí posílen tím, že přežil totální útok s velkou částí své raketové a dronové kapacity neporušenou, bez dalších škod na svém jaderném programu a s nově objevenou zbraní v Hormuzském průlivu, která přiměla Trumpa zoufale usilovat o dohodu, aby se vyhnul drtivé porážce v nadcházejících volbách. Aby toho nebylo málo, Netanjahu se neustále pokoušel sabotovat Trumpova jednání s Teheránem tím, že pravidelně zahajoval nové útoky v Libanonu.

Zájmy USA a Izraele se již neshodují. Trump chce příměří; Netanjahu chce nekonečnou válku. Trump se chce soustředit na obchodní dohody v Perském zálivu; Netanjahu je posedlý Íránem. V naprosté frustraci Trump nazval Netanjahua „zatraceně šíleným“ za to, že ohrožuje dohodu s Íránem pokračováním útoků v Libanonu, zatímco viceprezident JD Vance pokáral izraelské představitele za to, že kritizovali Trumpovu dohodu s Íránem, když je Washington prakticky jediným spojencem, kterého Izrael ještě má.

V rámci Republikánské strany je Trump uvězněn mezi protichůdnými požadavky své izolacionistické základny hnutí „America First“ (MAGA), která od samého počátku považovala válku s Íránem za chybu, a tradičních republikánských jestřábů, kteří chtějí tvrdší dohodu s Íránem, i když to přesahuje schopnosti oslabeného Trumpa.

Mezitím se Izrael pro demokraty stává toxickým tématem. V minulém týdnu se v New Yorku, kde žije největší židovská komunita mimo Izrael a kde bývalo samozřejmostí, že kandidáti Izrael podporují, konaly předvolební volby, v nichž se podpora Izraele stala polibkem smrti. Starosta Zohran Mamdani označil proizraelskou lobbistickou skupinu AIPAC za „monstra“ a kandidáti zdůrazňovali s drtivým účinkem podporu, kterou jejich protivníci od této skupiny dostávali. Vítězní kandidáti otevřeně uznali izraelskou genocidu a apartheid.

Někteří demokratičtí dinosauři, jako je vůdce menšiny v Senátu Chuck Schumer, se stále drží minulosti, ale jejich čas vypršel. Budoucnost strany leží v rukou těch, kteří chtějí skoncovat s bianko šekem pro Izrael a s tím souvisejícím napomáháním a podporou izraelské genocidy, apartheidu, válečných zločinů a nekonečné okupace.

Netanjahu vidí, jak se věci vyvíjejí. Z nutnosti činí ctnost a hovoří o potřebě odvyknout Izrael od americké vojenské pomoci. Optimisticky však mluví o tom, že se tak stane v průběhu desetiletí. Izrael bude mít štěstí, pokud tato pomoc přežije příští demokratickou administrativu.

Netanjahu může stále prohrát nadcházející volby, které se musí uskutečnit do konce října. Je nepopulární nejen kvůli mizivým výsledkům svých nekonečných válek, ale také kvůli dlouho visícím obviněním z korupce proti němu a pocitu, že byl natolik zaujatý svými krajně pravicovými vedlejšími projekty, že ignoroval jasné varovné signály smrtícího útoku Hamásu ze 7. října 2023.

Výměna vůdců však neukončí status Izraele jako vyvrhele, pokud se jeho politika nezmění. Odmítnutí Netanjahuovy bezcitné lhostejnosti k životům palestinských civilistů by vyžadovalo, aby nová vláda učinila odvážný krok, jako je jeho vydání k soudu v Haagu, kde čelí nevyřízeným obviněním z válečných zločinů, podobně jako to udělala srbská vláda v roce 2001 s bývalým prezidentem Slobodanem Miloševičem, aby zajistila zrušení sankcí za bělehradské zvěrstva v Bosně a Kosovu.

To by bylo pro Izrael prospěšné, i když s tím izraelská veřejnost v tuto chvíli nesouhlasí a Netanjahuovi hlavní oponenti, dokonce i ti nalevo od něj, se zdají být ještě válečničtější než on sám.

Netanjahuova vize věčné války má své meze. Bezpodmínečná podpora USA umožnila Izraeli jednat s pocitem beztrestnosti, s vědomím, že světová supervelmoc za ním bude stát jak vojensky, tak i v Radě bezpečnosti OSN, pokud by někdy hrozilo uvalení povinných sankcí.

To Izraeli zanechalo zatvrzelé protivníky – Hamás v Gaze, Hizballáh v Libanonu a Islámskou republiku v Íránu. Teherán má jaderný program, který byl omezen dohodou uzavřenou prezidentem Barackem Obamou, ale který se rozběhl na plné obrátky, když ji Trump, podněcovaný Netanjahuem, roztrhal. Jak dlouho ještě potrvá, než si íránská vláda vezme ponaučení ze Severní Koreje a odvrátí další útoky tím, že si vyrobí nebo zakoupí vlastní jadernou zbraň?

Byly časy, kdy izraelské vlády rozpoznaly výhody méně agresivního přístupu. Mírové dohody uzavřené s Egyptem a Jordánskem je zbavily hrozby. Abrahamovy dohody neutralizovaly další arabské vlády. Dohody z Osla dokonce vedly ke vzniku neohrožující, byť zkorumpované a neúčinné, Palestinské samosprávy.

Proč může Izrael věřit, že početná palestinská populace v Jordánsku bude žít v míru, ale ne palestinská populace na Západním břehu, ve Východním Jeruzalémě a v Gaze? Tento rozdíl naznačuje, že problémem není přirozeně násilnická povaha palestinského lidu, jak by naznačovala sobecká mytologie izraelské vlády, ale nekonečná izraelská okupace – odmítání Izraele uznat právo Palestinců na sebeurčení, jejich právo na vlastní stát. Jihoafrická republika, která vyjednala konec svého apartheidového režimu navzdory obavám svého bílého obyvatelstva, nabízí Izraeli pozitivní poučení.

Bezpodmínečná podpora USA pro Izrael umožnila, aby převládl bojovný přístup Netanjahua a jemu podobných. Vytvořila u nich přesvědčení, že vše je povoleno ve jménu „sebeobrany“, že neexistuje žádná legitimní palestinská snaha o národní stát, pouze palestinská bezpečnostní hrozba. Ukončení této podpory by je donutilo vyrovnat se s realitou a uznat, že neúprosné utlačování národa je receptem na opakované povstání, zatímco uznání jejich lidskosti je nezbytnou podmínkou pro mír.

Zdroj v angličtině ZDE