Proč vedení Demokratických socialistů Ameriky ničemu nerozumí

12. 8. 2026

Neměli být. Demokratický socialismus [v podobě, kterou jí dala DSA a která nemá prakticky nic společného s evropskou sociální demokracií - pozn. KD] je méně koherentní ideologií a více formou progresivního signalizování ve skupině, takže DSA je řízena instinkty a spoléhá na organizování kolektivní mysli. Samá vášeň, žádná soudržnost.

A to znamená, že znalosti nejsou vítány. Zde je jedna výmluvná výměna názorů na Blízký východ:

REMNICK: K jakému směru se DSA zde kloní? Je to pro dvoustátní řešení, nebo je to binacionální, jednostátní? Jaká je vlastně pozice DSA?

ROMER: Ano, takže náš postoj je svobodná Palestina s hlavním městem v Jeruzalémě. A myslím, že to lze bezpečně chápat jako řešení jednostátní.

REMNICK: Takže dohody z Camp Davidu, které se vyjednávaly na začátku století za Clintonovy administrativy, kdyby je Palestinci přijali, uspokojily by vás?

ROMER: Dobrá otázka. Musím se podívat na konkrétní detaily, neznám je z hlavy.

Dobrá otázka? V Camp Davidu byl Palestincům nabídnut vlastní stát s hlavním městem v Jeruzalémě. Takže by to splnilo to, co Romer označuje za kritéria DSA pro úspěšné ukončení konfliktu.

Ale Romer to nemůže říct, protože DSA nepodporuje ukončení konfliktu. Dvoustátní řešení je mezi DSAniky nepřijatelné, protože jsou hluboce zapojeni do argumentace plochozemců, že Židé jsou kolonialisté, nikoli původní obyvatelé Svaté země. Jinými slovy, Židé nejsou z Judeje. K tomuto tvrzení je potřeba méně než nulová znalost základních lidských dějin.

Proč je tak důležité, aby lidé z DSA trpěli kvůli tak trapně nepravdivému tvrzení? Protože jinak by neměli jinou možnost než přiznat, že dvoustátní řešení by bylo uspokojivým řešením konfliktu. Pokud mají Židé i Arabové právo na sebeurčení v zemi, pak návrh, který vyjednal Bill Clinton v Camp Davidu, je koncem konfliktu.

Pokud někdo neřekne ne. Což udělal palestinský vůdce Jásir Arafat. Místo toho se rozhodl odejít a spustit krvavou Druhou intifádu. Byl mu nabídnut mír, ale místo toho zhmotnil válku. Jak jsem napsal v únoru v podrobném příspěvku o Camp Davidu, je summit "jednou z mála sporných událostí, které byly imunní vůči revizionismu. Izraelský premiér Ehud Barak řekl ano, Arafat řekl ne a každý pokus zbavit Arafata viny byl naprosto neúspěšný."

Poslední pokus o očištění Arafata přinesli Husain Agha a Robert Malley v jejich knize Tomorrow Is Yesterday. Autoři přiznávají, že Ehud Barak byl flexibilní a důsledně opouštěl údajné červené linie Izraele – naopak, tvrdí, že za Arafatovo odmítnutí může izraelská flexibilita: "S tak pomíjivými červenými liniemi není divu, že Arafat viděl v každé konečné pozici jen poslední nabídku před tou následující."

Víte, Izrael byl příliš vstřícný.

Každý pokus zbavit Arafata části viny za neúspěch Camp Davidu je sám o sobě neúspěchem, bez ohledu na tvořivost. Proto je Camp David tak imunní vůči historickému revizionismu: stalo se to přímo před očima všech a neexistuje žádný věrohodný argument proti tomu, co všichni viděli. Saúdové, kteří byli v místnosti s Arafatem, když činil své konečné rozhodnutí, byli stejně jednoznační.

Tak proč by Romer neznala detaily Camp Davidu? Protože vědět, co se stalo mezi Barakem a Arafatem, znamená vědět, že Palestincům už bylo nabídnuto vše, co tvrdili, že chtějí. Znalosti jsou nebezpečné, pokud jste v DSA, protože jakmile je získáte, nemůžete obhajovat politické postoje organizace.

Zvlášť kvůli tomu, co se stalo v následujícím desetiletí. Normálně by odchod od této nabídky byl pro Palestince poslední šancí získat stát, o němž tvrdili, že jej chtějí, podle požadovaných parametrů. Ale stalo se něco zvláštního: V roce 2008 premiér Ehud Olmert tuto nabídku předložil znovu. (Ve skutečnosti to byla o něco lepší nabídka, než jakou Barak dal v Camp Davidu.)

Mahmúd Abbás, který nahradil Arafata, údajně osm let předtím radil svému šéfovi, aby intifádu nespouštěl, s tím, že by Palestincům ublížila mnohem více než Izraeli. V roce 2008 to byl Abbás, kdo byl hlavou Palestinské samosprávy, Arafat zemřel o několik let dříve. A tak zde nastal bezprecedentní okamžik v dějinách: Izraelci vymysleli stroj času. Abbás by se mohl vrátit k okamžiku, kdy jeho šéf udělal špatné rozhodnutí, a obrátit ho naruby.

Hádejte, co Abbás udělal? Odmítl bez protinávrhu.

To není sporné. Někteří antiizraelští fanatici a váleční závisláci se možná snaží Abbásovo rozhodnutí ospravedlnit, ale fakta jsou fakta.

A fakta jsou zničující pro každého, kdo chce argumentovat pro vyhlazení Izraele. DSA se proměnila na v prvé řadě antisionistickou organizaci podporující nejhorší druh násilí. Znalost důležitých událostí tohoto konfliktu činí takový postoj neobhajitelným – což samozřejmě je.

Zdroj v angličtině: ZDE