Druhou je přístup Donalda Trumpa k Ukrajině. Ten má menší význam než dříve – a to nejen proto, že je nyní více omezen demokratickým Kongresem. Od svého návratu do úřadu v lednu 2025 neposkytl Trump Kyjevu žádnou novou vojenskou pomoc USA. Prodej amerických zbraní zůstává pro válečné úsilí Ukrajiny důležitý, ale Trumpovy vojenské intervence na Blízkém východě dále zkomplikovaly dodávky zbraní, které Ukrajina nejvíce potřebuje – zejména protiletadlových raket Patriot.

Ukrajina zůstává silně závislá na amerických zpravodajských informacích včasného varování, zejména pro detekci přilétajících ruských balistických raket, což je schopnost, kterou Evropa pravděpodobně nedokáže plně napodobit před rokem 2030. Obecný závěr však platí: USA jsou pro Ukrajinu méně nepostradatelným partnerem než před dvěma lety.

Debata, kterou evropští lídři opomíjejí, se týká mnohem bližšího okolí: co se stane, pokud Marine Le Penová za šest měsíců vyhraje francouzské prezidentské volby?

Prezidentka Le Penová by pozastavila bilaterální pomoc Francie Ukrajině. Ještě závažnější je, že její odpor proti zvýšení příspěvku Francie do rozpočtu EU by mohl ohrozit financování na úrovni celé EU. Le Penová hrozí vetem proti příštímu sedmiletému rozpočtu Unie, včetně navrhovaného fondu ve výši 100 miliard eur pro Ukrajinu. Právě prostřednictvím tohoto mechanismu doufá EU, že bude moci Kyjev finančně podporovat i po roce 2028.

Prezidentství Le Penové by také mohlo poskytnout vládám vzdálenějším od frontové linie politické krytí pro omezení jejich podpory. Pro Itálii, Španělsko, Řecko, Rakousko, Maďarsko a Slovensko má Ukrajina nižší prioritu a italská podpora by se po příštích volbách mohla dále oslabit.

Výsledná bilateralizace pomoci by mohla vést k tomu, že břemeno ponese menší skupina severoevropských a západoevropských zemí. Ty by se potýkaly s obtížemi při kompenzaci ztráty příspěvků z velké části jižní a střední Evropy.

Le Penová by rovněž ohrozila vyhlídky Ukrajiny na členství v EU i sankční režim Unie vůči Rusku. Členství Ukrajiny v EU by se stalo prakticky nemožným: klíčová rozhodnutí vyžadují jednomyslnost a Le Penová se již vyslovila proti přistoupení Kyjeva. Ve své neochotě by navíc nebyla sama. Navzdory svým veřejným závazkům má mnoho vlád členských států EU vážné výhrady k přijetí Ukrajiny.

Stejně ohroženy by byly i sankce. Le Penová od roku 2017 prosazuje zrušení sankcí EU vůči Rusku. Hospodářské sankce Unie mají být prodlouženy v červenci 2027 a francouzské veto by je mohlo ukončit. Mohla by také zablokovat prodloužení sankcí proti jednotlivcům a vetovat jakékoli nové balíčky sankcí.

Stručně řečeno, prezidentství Le Penové by mohlo současně podkopat tři pilíře evropské podpory Ukrajině: financování, členství v EU a sankce vůči Rusku.

Představme si na chvíli nejhorší scénář – v důsledku neschopnosti Evropy udržet Ukrajinu po vítězství Le Penové bude Kyjev donucen k urovnání podle podmínek Moskvy. Rusko získá ústavní uznání své anexace Doněcku a Luhansku (a možná dokonce i Záporoží a Chersonu). Moskva navíc Kyjevu vnucuje politické a bezpečnostní podmínky: zákaz členství v NATO, omezení velikosti jeho ozbrojených sil a politické požadavky, které Moskva maskuje jako „denacifikaci“.

Po nevyprovokované invazi a téměř pěti letech nemilosrdných ruských útoků na civilisty by Ukrajinci tuto dohodu vnímali jako ponižující porážku. Ponížení by bylo ještě větší, pokud by Kyjev dohodu podepsal pod tlakem Washingtonu, s podporou některých částí Evropy a odporem jiných.

Především by tato dohoda znamenala humanitární tragédii. Přenechání zbytku Donbasu by znamenalo, že desítky tisíc civilistů by zůstaly pod ruskou okupací. Čelili by tomu, co okupace znamenala jinde: hromadným zatýkáním, nuceným zmizením a mučením. Ostatní, kterým by se podařilo být evakuováni, by se přidali k ukrajinské populaci vnitřně vysídlených osob.

Jelikož jakýkoli převod území vyžaduje referendum, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj by ho musel uspořádat a pravděpodobně by celou dohodu dal k hlasování. Ukrajinci by ji s velkou pravděpodobností odmítli, což by vyvolalo bezprecedentní politickou krizi. Kdyby Ukrajina již nemohla pokračovat v boji, Zelenskyj by stál před dvěma špatnými možnostmi: ignorovat výsledek hlasování a prosadit hluboce nepopulární dohodu; nebo odstoupit a zanechat mocenské vakuum, které by musela zaplnit příští vláda.

V každém případě by protestující pravděpodobně zaplnili ulice, odpůrci by dohodu napadli u soudu a kdokoli by ji podepsal, přišel by o svůj úřad. Dohoda by také musela projít parlamentem, kde by mohla být zamítnuta, protože jen málokterý poslanec by chtěl, aby jeho jméno figurovalo v dokumentu. Kdyby byla dohoda naopak vnucena mimo rámec ústavy, politická scéna by se rozštěpila na frakce, z nichž některé by slibovaly zrušení dohody a jiné by trvaly na tom, že je třeba jít dál.

Ekonomika by pravděpodobně následovala stejný vývoj. Dárci a investoři, kteří plánovali financovat obnovu, by se stáhli, čímž by na stole zůstaly nevyužité potenciální obchody v hodnotě miliard. Hrozba nové ruské invaze a politická nestabilita by obnovu zastavily. Další miliony Ukrajinců by pak zamířily na západ, aby se připojily ke svým rodinám, unikly dohodě, která neposkytuje náležité bezpečnostní záruky, a zanechaly za sebou ekonomickou zkázu. Zároveň by mnoho vojáků odmítlo složit zbraně a pokračovalo by v partyzánské válce v postoupených částech Donbasu. Tyto jednotky by bylo těžké udržet pod kontrolou, což by Moskvě mohlo poskytnout záminku k obnovení bojů v plném rozsahu.

Postupem času se pocit zrady nevyhnutelně promění v zášť vůči západním partnerům i válečným elitám v Kyjevě. Nejnebezpečnější ze všeho je, že Rusko by tuto pauzu pravděpodobně využilo k obnově své ekonomiky a armády. Brzy by Vladimir Putin mohl podlehnout pokušení využít chaosu na Ukrajině a znovu napadnout zemi. Slabý bezpečnostní rámec dohody na ruských podmínkách by to umožnil. Evropa by tak na svých hranicích zůstala s rozvráceným, zahořklým a silně ozbrojeným státem a za ním s posíleným Ruskem.

Nic z toho však není nevyhnutelné. Ukrajinci dosud neprojevili ochotu ke kapitulaci a ani několik týdnů tlaku ze strany USA nezměnilo veřejné mínění. Kyjev si také uvědomuje, že moskevské podmínky jsou pravděpodobně navrženy tak, aby vyvolaly právě tento druh chaosu. Ukrajina by takovou dohodu přijala pouze v případě, že by neměla jinou možnost.

K tomu by bylo zapotřebí, aby se současně sešly několik nepříznivých okolností: úplné přerušení zpravodajské a vojenské podpory ze strany USA, které by Rusku umožnilo zatlačit frontu zpět; vyschnutí evropského financování bez bilaterální náhrady; a ruská eskalace podpořená novou mobilizací. Každá z těchto situací je možná; dohromady jsou však nepravděpodobné. Nicméně tento scénář by měl dát hlavním městům EU vážný důvod k zamyšlení. Politika by měla vycházet z nejhoršího možného scénáře, nikoli z přání, že Le Penová, pokud se dostane k moci, zmírní svůj postoj k Ukrajině, tak jako to udělala Meloniová.

Vyhlídky Ukrajiny jsou nejhorší od doby, kdy Rusko v roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi. Putinovou strategií vždy bylo vydržet déle než Západ a dosáhnout politicky toho, čeho nemůže dosáhnout na bojišti. Tato perspektiva se stává stále pravděpodobnější – ne proto, že by Ukrajina ztrácela vůli bojovat, ani kvůli ústupu Washingtonu, ale kvůli tomu, co se může v Evropě stát příští rok, což z ní činí nejslabší článek ve vlastní strategii porážky Ruska.

Zdroj v angličtině ZDE