25. 10. 2018 / Daniel Veselý
Ilustrační foto: Zdroj: www.mzv.cz
Zdá se, jako by česká armáda v Afghánistánu byla lapena
v cyklu násilí a odvet, přičemž umírají jak Češi, tak Afghánci. Na český
kontingent však tento týden neútočili tálibové, nýbrž afghánský voják, tedy
nikoliv „terorista“, ale nominální spojenec aliančních vojsk. Tuzemské sdělovací
prostředky však výlučně prezentují názory vysokých vojenských představitelů a
bezpečnostních expertů, již tvrdohlavě hájí nekonečný vojenský konflikt, a
nikoliv postřehy nezávislých komentátorů a analytiků zastávajících opačná
stanoviska, opřená o strohá fakta. Tápající česká diplomacie by konečně měla
nalézt svou tvář a radikálně přehodnotit některé své postoje.
Západní sdělovací prostředky běžně publikují texty, jejichž autoři se ostře vyslovují proti pokračování války v Afghánistánu, kdežto v českém mediálním prostoru jsou tyto názory často vnímány s nelíčeným despektem. Přitom nejde o nepřístojnou blasfémii, ale o legitimní stanoviska, jež by měla rámcovat korektní debatu o osudu českého kontingentu v Afghánistánu.
Zastánci vojenského řešení tamního konfliktu se odvolávají na spojenecké závazky a argumentují tím, že případné stažení armád NATO by vedlo k ovládnutí země fundamentalisty z Tálibánu, ba dokonce k nevídanému krveprolití. Toto hledisko je samozřejmě také legitimní, nicméně běží pouze o jeden úhel pohledu mající navíc nekritickou podporu tuzemských mluvících hlav. Ty by naopak měly hovořit o odvrácené straně afghánského dobrodružství, které se čím dál tím více podobá pověstné bažině, z níž je nutné - pokud možno důstojně - vybřednout.
Situace na bojišti, jakož i v civilních oblastech, je totiž z bezpečnostního hlediska dlouhodobě neúnosná, jak dokumentují smutné statistiky. Víkendové volby do dolní komory afghánského parlamentu doprovázely násilnosti a smrtící útoky. V sobotu sebevražedný atentátník usmrtil nejméně 18 Afghánců čekajících před volební místností. 7. října, v den 17. výročí americké invaze, zahynulo v Afghánistánu násilnou smrtí 54 osob, přičemž během první poloviny letošního roku přišlo o život téměř 1700 civilistů.
V detailní zprávě OSN analyzující dopady konfliktu na afghánské civilisty v roce 2017 se dočteme, že protivládní síly, tedy Tálibán, Daeš a další extrémistické skupiny, mají na svědomí zhruba 65 procent obětí, zatímco afghánské bezpečnostní síly a s nimi spřátelené milice (tedy naši spojenci) způsobily zranění a smrt 20 procentům civilistů. Trumpova administrativa loni přišla s novou strategií pro Afghánistán, jež klade důraz na navyšování amerického kontingentu a rozsáhlé bombardování pozic extrémistů. To si v loňském roce podle OSN vyžádalo 154 civilních obětí. Tálibán odpověděl vlnou masivních teroristických útoků: Tálibanští sebevražední atentátníci v Kábulu na začátku roku usmrtili více než stovku lidí. Mluvčí radikálního hnutí uvedl, že jde o odplatu za americkou vojenskou pomoc afghánské armádě. Korelace mezi americkou eskalací a zvýšenými teroristickými aktivitami Tálibánu je tedy více než zjevná.
Většina Afghánců je podle loňského průzkumu veřejného mínění dlouhodobě pesimistická, co se týče směřování jejich země. Globální výzkumy veřejného mínění rok co rok ukazují, že angažmá NATO v Afghánistánu je velice nepopulární. Takže je naprosto přirozené se ptát, proč Severoatlantická organizace v této zemi stále válčí? A je záhodno se taktéž ptát, proč o těchto skutečnostech tradiční sdělovací prostředky takřka neinformují?
Je známo, že Američané a jejich afghánští spojenci vraždili, věznili a mučili řadové civilisty, přičemž Mezinárodní trestní soud (ICC) zvažuje žalobu Tálibánu, Daeše, afghánského vojska, ale i americké armády a CIA. Všichni tito aktéři se podle poznatků ICC měli dopustit válečných zločinů. Stanovisko ICC je jasným indikátorem afghánské mizérie. Ukazuje se, že součástí problému jsou také kontroverzní aktivity okupačních vojsk, k nimž patří i AČR.
Je proto nezbytné podporovat zdlouhavé, takřka mravenčí
diplomatické úsilí; je nutné do diplomatických rozhovorů zapojit zástupce tálibů,
dále pak neutralizovat extrémisty v protivládních uskupeních a také
stanovit harmonogram týkající se stažení aliančních armád. Inspirací může být Velkopáteční dohoda, díky níž byl ukončen konflikt v Severním Irsku, byť v Afghánistánu musíme počítat s naprosto odlišnými podmínkami.
Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek je prvním českým politikem, který předložil veřejnosti fakta. O těch však mnozí hovoří již dlouho. Koneckonců američtí diplomaté v červenci zahájili přímá vyjednávání s táliby, což může signalizovat bezradnost Pentagonu v afghánské bažině, přestože se Trump navenek chvástá, jak Američané v Afghánistánu vítězí. A nalejme si čistého vína: nekonečné americké válčení na Blízkém a Středním východě je darem z nebes především pro zbrojaře z Lockheed Martin, Raytheon či General Dynamics.
Bylo by záhodno, aby čeští komentátoři, analytikové a v neposlední řadě také nový ministr zahraničí tato reálná fakta reflektovali. Jestliže se Tomáš Petříček podle svých vlastních slov hodlá soustředit na lidská práva, neměl by lidskoprávní excesy vytýkat pouze oficiálním nepřátelům západního společenství, ale i našim nominálním spojenců. Petříček sice na Twitteru oznámil, že je pro zrušení vojenských zásilek do Saúdské Arábie, nicméně tamtéž vášnivě obhajuje naše vojenské angažmá v Afghánistánu. Čeští vojáci tam prý zajišťují naši bezpečnost. Pan Petříček by měl akcentovat daleko závažnější globální rizika než je geograficky omezený paštúnský nacionalismus, a to především klimatické změny a hrozbu jaderného konfliktu. Bylo by skvělé, kdyby byl Černínský palác někdy schopen vypracovat silnou a konzistentní politickou agendu, s níž by Česká republika mohla inspirovat žádoucí geopolitické změny.
Diskuse