Monitor Jana Paula: Vzkříšení a současnost

18. 4. 2022 / Jan Paul

čas čtení 7 minut

Autor obrazu Jan Paul

Oslavou Vzkříšení vrcholí křesťanské Velikonoce, jakou hodnotu přinášejí člověku, který se nehlásí k žádnému vyznání, nebo o sobě dokonce tvrdí, že je ateista, bezbožník, bezvěrec, zkrátka někdo, kdo Boha nepotřebuje a katolickou církev už vůbec ne? K tomu, aby byl člověk dobrý, nepotřebuje Boha, proč by tedy měl věřit, že přináší lidem spásu v podobě věčného života? Víme, že Kristova nabídka je v jeho milosrdenství universální pro všechny lidské bytosti bez výjimky, a Ježíš se zajímal spíš o ty, kteří selhávají, o hříšníky. V čem tedy spočívá ono Velikonoční tajemství, a co tato událost znamená pro současného člověka?

 


Pan Cvek ve svém textu Nezasloužená milost podaná z Golgoty, zmínil zásadní téma, Boží milost, které podepřel jedním z pilířů protestantismu, zmíněným Sola gratia (pouhou milostí). Dalšími ale jsou i Sola skriptura (pouze písmo), Sola fide (pouze víra) a Solus Christus (pouze Kristus). Není nutné s ohledem na povahu tohoto textu pojednat rozdíly mezi protestantstvím a katolictvím, podstatné je, že Bůh je oběma křesťanskými církvemi chápán jako milosrdný a milostiplný. Ano, Bůh může projevit svoji vůli v našich životech tam, kde to vůbec nečekáme, a naopak „mlčet“ ve chvíli, kdy očekáváme, že by zasáhnout měl. Jedná nezávisle na naší vůli i představě o tom, co my považujeme za záslužné, protože zásluhy člověka jsou samy o sobě zásluhou Boha.


Kalvínovu tezi, že člověk je vždy jen zlý, vyvažuje katolické pojetí milosti tím, že považuje akt milosti také za posvěcující, což lze chápat i tak, že Bůh „očekává“ od hříšníka - který obdržel jeho milost, kterou si nezasloužil - nejen účast na Božím plánu, ale i proměnu. Boží milost je proto též iniciační, hříšníka by měla dovést k tomu, aby již nehřešil, jak to vidíme na příkladu Ježíš a cizoložnice, kdy Ježíš cizoložnici neodsoudil, ale řekl jí: Jdi a už nehřeš. Tento sociální význam milosti je také důležitý, a jestliže pochopíme dar milosti, o kterou jsme se nijak nezasloužili, jako výzvu k osobní proměně, nikterak to neodporuje tomu, že milost Boží není založena na zásluhách. Podstatné je, že Bůh je nekonečně milosrdný a posvěcující milost může být vždy obnovena v srdci hříšníka, pokud ovšem projeví lítost a kajícnost.


Pan Cvek výstižně píše, že „Golgota nedává žádný smysl ve světě zásluh. Je-li člověk spasen něčím tak ohromným, jako je umučení Boha na kříži, co by k tomu sám mohl ještě přidat?“ A na jiném místě zmiňuje význam lásky nikoliv jako odměnu za zásluhy, ale jako projev Boží milosti. Jedním ze silných okamžiků ukřižování je situace, kdy Ježíš uviděl svoji matku a při ní stojícího učedníka, kterého měl rád. Ježíš řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." Je to akt vyvrcholení nesobecké lásky, v němž se Ježíš dělí o to, co je mu drahé. Co nám těmito větami vzkázal? To, co vždy zastával, a na co v životě často zapomínáme, že máme všichni za sebe odpovědnost. Jeden za druhého bez výjimky.


Co dodat? Lidské poznání rámují tři zásadní události (vím, že jich bylo mnohem víc), tři osobnosti. Koperník. Darwin a Freud. Člověk se zorientoval v prostoru, ve svém vývoji, a ve svém vnitřním vybavení. Svět mimo člověka, člověk ve světě, a člověk sám sobě světem. Tři identifikace člověka, může být ještě něco víc? Vždyť to vše, zdá se, je dostatečnou odpovědí na to, co utváří život člověka, kterou dalším poznáváním možností své existenciality zpřesňuje. Lze se dobrat úplné odpovědi? Soudím, že bez pochopení a přijetí predestinace Božího záměru, nikoliv. Ale i to je myšlenka stará, kterou rozvíjel už sv. Augustin, a proč je dle mého soudu stále platná v otázce smyslu života, a proč by se měl člověk pochopit jako součást Božího plánu?


Protože dosud nebylo zodpovězeno tajemství důvodu života. Známe příčiny, ale neznáme smysl kauzality. Mojí životní filosofií, podloženou osobní zkušeností je přesvědčení, že Stvoření by nemělo smysl, kdyby jeho cílem byla nicota. To pro mě znamená, že vše, co dosud existuje také jako reálně jsoucí - vesmír, Země a život - tedy to, co jsme dosud byli schopni objektivně poznat ve všech rozmanitých formách, má svůj hluboký důvod, význam, a pokud to připustím, musím uznat, že důvod a význam nemůže existovat bez záměru, možno říci plánu. Nazíráme převážně svět z hlediska rozumu, víme, že vůně květiny láká hmyz, který opyluje květy, z nichž se stane ovoce mající semena, příslib reprodukce.


Smysl reprodukce spočívá v udržení života, ale logiku už nenalezneme v tom, proč to tak musí být, proč a z jakého důvodu má život a láska existovat. Tušíme, že svět, a člověka v něm, nelze chápat jen jako hmotu, ale také jako ideu, přičemž existenci ducha dosvědčuje kromě jiného právě i láska a víra. Claude Tresmontant uvedl: „Pokud je ateismus pravdivý, vesmír musí být věčný do minulosti. Ukazuje-li dnešní astrofyzika, že vesmír není do minulosti věčný, ale že započal, ateismus pravdivý není“. Člověk se může dobrat k víře nejen skrze Boží zásah a iniciaci, ale také rozumem. Právě proto, že víme, že nemůžeme poznat vše, a víme to o to více, oč více poznáváme svět, který poznáváme po částech, postupně, tak, jak jsme schopni. Podstata (Bůh) nemusí sebe sama dokazovat, protože je a přesto se dokazuje.


Ježíš v závěru poslední biblické knihy Janova zjevení k otázce spásy také řekl: „Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“. Jsou to opravdu velmi silná slova, po kterých mrazí. I to je ale ukřižovaný Bůh Ježíš, apelující na člověka, aby se snažil být dobrým, a získal s ním podíl ve věčném životě. Milosrdný ukřižovaný Bůh nás tedy také varuje, jak je to možné, když si jeho milost nemůžeme zasloužit? Nemůžeme, ale ponechal nám možnost být dobrými. A jestliže vstal z mrtvých a porazil tím smrt, pak i na tomto zmrtvýchvstání máme svoji budoucí účast, avšak záleží jen na nás, na naší odvaze a odhodlání, jak porozumíme možnosti spásy, kterou lidstvu přinesl.

2
Vytisknout
8988

Diskuse

Obsah vydání | 21. 4. 2022