Volodymyr Havel nebo Václav Zelenskij?

26. 4. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 7 minut


Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí …Václav Havel ve své tolik karikované větě v českém prostředí, kterou se tak geniálně s námi "rozloučil" v závěrečné sekvenci svého filmu „Odcházení“

„Nejsem Váš soupeř, jsem Váš rozsudek.“ V. Zelenskyj v prezidentské debatě s P. Porošenkem“

Václav Havel po celý život měl jakési své "adoptované děti", ve kterých se snažil jaksi otisknout svoji „otcovskou stopu“ (Alexandr Vondra, bratři Jáchym a Filip Topolové, Vladimír Mlynář, Jakub Patočka)

Další životní cesty (geniální hudebník Filip Topol již zemřel) všech těchto "Havlových kluků“ si pochopitelně v sobě nesou jeho stopu (někdo více, někdo méně, kdo si ji však z této generace v sobě neneseme, že?), ale v žádné osobě ani v dalších generacích nevidím opravdu pokračovatele jakési nejhlubší duchovní roviny, kterou tento člověk vtiskl politické práci v disentu a poté i jako prezident země směrem k ohromenému světu.

 

A najednou se něco stalo: katastrofa války, ještě daleko, daleko horší než rok 1968 v Československu a na bránící se Ukrajině se jako zázrakem objevuje politik "havlovské tváře". Tentokrát ne jako bývalý intelektuál, dramatik a filosof jako V.H. , ale spíše jako der Schauspieler. Podle Karla Kosíka není český ekvivalent překladu herec, ale spíše sloveso "předvádět se, producírovat se". Kosík s obrovským nadhledem, ale i velkou nelibostí sledoval zrod této kategorie politiků začátkem devadesátých let ve svých esejích. Myslil tím jakéhosi bulvárního komedianta, kýčaře, vkusem divadelního rekvizitáře (takto však nazval Václava Havla spisovatel Ludvík Vaculík v jednom z fejetonu z devadesátých let), který své pokleslé triky z divadla nebo manéže dokáže proměnit v politický kalkul. Dokáže zaujmout, pobavit, pobláznit a stejně - jak rychle zasvítí, ještě rychleji zhasne. Jako vše pomíjivé, tekuté, vteřinové této doby. Kosík dokázal přesně „přečíst" příchod postdemokracie devadesátých let.

Co však je vždy nejvíce na společnosti a životě překvapivé, je ten fakt, že "opravdová osobnost" přichází vždy jaksi odjinud, než všichni očekávají. Není to většinou absolvent prestižních škol, nejlepších universit, které vlastně člověka mnohdy formují k předem danému obrazu politika, na který jsou všichni zvyklí. Politik jako advokát, ekonom, lékař, inženýr a technokrat, kterých je v politice většina, jeden vedle druhého, nudné projevy, přesně daný marketing, dobře vypadající panák/politik, kterého vytvářejí průzkumy veřejného mínění a hlavně podnikatelsko/ byznysová stáj pro svůj klidný život.

Jenže je tu ještě jedna sféra společenské činnosti, která je výše zmiňovanými skupinami většinou zesměšňována a karikována. "K čemu to je - ta vaše kultura, pouze třešnička na dortu," známá to slova Václava Klause, dnes veřejného popírače válečných zločinů na Ukrajině. Ona však povaha umění a já jako obrovský obdivovatel již zesnulého režiséra Petra Lébla (ročnik 1965), který právě v devadesátých letech v magickém prostoru Divadla Na zábradlí, kde předtím působil Václav Havel, dokázal odhadnout společenský vývoj v předstihu a geniálně "nasvítit" divákům, jak tzv. vysoké a nízké se velmi propojuje, překrývá, proměňuje a ve výsledku vzniká něco velmi hlubokého až metafyzického. Právě v této době zakládá Zelenskij skupinu „Kvartal 95“, kde tento trend myšlení je zcela patrný.

Smysl pro humor, nadsázku, umění nebrat se vážně, pocit absurdity a hlavně až dětskou, laskavou a dojímavou mysl, která v době krizí dokáže překonat všechna ta naučená moudra profesionálních politiků, tady někde se duchovně setkává právě Zelenskyj s Havlem.

Pan Volodymyr je ročník 1978, prožívá dětství v Sovětském svazu a jako malý chlapec musí i vnímat nástup Gorbačova a určité duchovní uvolnění tehdejší SSSR. Mládí zažívá v politicky svobodných poměrech již jako občan Ukrajiny, ale pro změnu v děsivém ovzduší „postkomunismu“ s obrovským ekonomickým propadem milionů lidí do chudoby, bezprecedentním rozkradením státního majetku do rukou několika procent lidí, většinou spojených s bývalými komunisty, KGB, organizovaným zločinem a strašidelnou korupcí ve všech oblastech veřejné správy. Zelenskij se od školních let věnuje umění, kde je podle vlastních slov postupně scénárista, komik, moderátor, filmový producent, zpěvák, herec, televizní producent, imitátor, humorista, bavič, světský, filmař… a v roce 2019 - prezident.

Václav Havel, ročník 1936, prožívá dětství jako hýčkané dítě z velmi známé, předválečné rodiny Havlů, snad i s předem trochu nalajnovaným životem z pohledu jeho matky. Po roce 1948 se stává celá rodina „non grata“, paradoxně však v této době se Havel dostává k těm nejzajímavějším lidem této doby (zejména v uměleckém prostředí, tzv. šestatřicátníci). Stejně jako Volodymyra ho to táhne k divadlu a díky politickému uvolnění 60. let 20. století se časem stává velmi význačným, světovým dramatikem a společně s režisérem Janem Grossmanem zažívá konec šedesátých let jako nejštastnější dobu svého života v Divadle Na zábradlí. A potom konec - na dvacet let zhasne – Havel se stává postupně zásadní postavou disentu (prochází vězením, kde málem na těžký zápal plic umírá) a chemik, kulisák, dramatik, dramaturg, spisovatel, pracovník v pivovaru a politický vězeň se v roce 1989 stává - prezidentem.

A zde se najednou začíná opravdu napříč časem sjednocovat a podobat ta schopnost těkajících kumštýřů, kteří jsou právě ve svých projevech, naprosté pravdivosti slova a činu nepřekonatelní i směrem k veřejnosti. Najednou všichni ti tzv. profesionální politici mají pusy otevřené a sledují něco, co je nikdy na prestižních školách, stranických schůzích, marketingových školeních nemohou naučit: Autentičnost, demokratické vnímání společnosti, ručení za pravdu i svým životem a ještě do toho dokázat žertovat, dodávat odvahu všem ostatním a nebrat se úplně vážně.

Díky za tuto dějinnou chvíli, kdy opět politici s úžasem a zahanbením poslouchají projevy, při kterých překladatelé nemohou pokračovat, jelikož jim hlas "selhává v pláči" nad pravdou řečeného…

Nevěřil jsem, že se ještě tohoto "setkání napříč generacemi" dožiji. Pomáhejme Ukrajině ze všech svých sil – zde máme s určitou absurdní nadsázkou opravdu „Havlova syna“ na kterého jsme tak čekali.

-1
Vytisknout
8578

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2022