K možnostem rehabilitace "levicové tradice"

27. 4. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 11 minut

"Mě samozřejmě ani tolik nezajímají autobusy, telefony a ostatní..."
"Technické vymoženosti," napovídal kostkova­ný.
"Správně, díky," pokračoval zvolna Woland hlubokým hlasem, "spíš mě zajímá důležitější problém: změnili se Moskvané uvnitř?"
"Ano, to je ze všeho nejpodstatnější, maes­tro."

Michail Bulgakov: Mistr a Markétka

Události roku 1989 byly v tehdejším Československu původně chápány také jako příležitost k "očištění a rehabilitaci" levicové tradice.


Poměrně záhy jsme se však - v podstatě až do tzv. "Sarajevského atentátu" na Václava Klause v roce 1997 - stali převážně ideologicky rigidní pravicovou společností, v níž si až na některé výjimky (Václav Havel) veřejný prostor uzurpovali "tržní komsomolci".

A na druhé straně samotný pokus "rehabilitovat v demokratických podmínkách autentickou levicovou tradici" začal vyznívat do prázdna už na samém počátku 90. let. Dílem proto, že nad snahou kriticky diskutovat minulé chyby převážila ambice levicový tábor ihned bez nějakého tříbení mocensky konsolidovat, a to v podobě dvou mocenských bloků: Na jedné straně zmanipulované, sotva vzniklé menší levicové strany dokopané nekalými prostředky k alianci s nereformova(tel)nou KSČ(M), na druhé straně ČSSD jako de facto účelový osobní výtah k moci pro Miloše Zemana.

Dále pak debata o tom, "kde se stala chyba", brzy umlkla i díky prapodivné představě, že úkolem levice napříště nemá být vyhnout se autoritářským a totalitním svodům, kterým v minulosti podlehla a které ji historicky zdiskreditovaly, ale "vyhrát boj o hegemonii" s tržními komsomolci.

Celkový výsledek pak lze stručně popsat takto: Minimum sebekritičnosti a introspekce, veliké mocenské ambice - a namísto důsledného rozchodu s vlastní totalitní tradicí zapšklá nevraživost vůči pravici.

Takže v roce 2022, v kontextu obnoveného konfliktu s Ruskem, se stále ještě vznáší ve vzduchu otázka: Jaká část levicové tradice vlastně vůbec patří k dějinám západních demokratických společností - a kde naopak začíná ten její díl, který je nerozlučně spojen s dějinami "alternativních" utlačitelských režimů?

***

Obtížná otázka, kterou konkrétně v české tradici řešil už Karel Havlíček Borovský, navíc zní, nakolik by vůbec mohlo spojení s Ruskem českou společnost od něčeho emancipovat.

Otázka zůstává stále aktuální, jakkoliv odpověď na ni přirozeně za současných okolností podléhá jisté modifikaci.

Rychlokvašená snaha co nejdříve a pokud možno nejsnadnějším možným způsobem rehabilitovat levicovou tradici mj. vedla k tomu, že tázání, zda, případně nakolik dává smysl dovolávat se nějak tradic "Velké říjnové socialistické revoluce" v Rusku, prakticky ani nebylo provedeno.

A přece právě to by byl nejlogičtější začátek. Bolševická revoluce v Rusku financovaná německým generálním štábem ve svých širších důsledcích fatálně rozpoltila evropskou levici, již tak zle postiženou nacionalistickými běsy I. světové války, a spustila proces, na jehož konci zákonitě nacházíme kromě jiného i příjezd tanků Varšavské smlouvy do ČSSR jedné srpnové noci roku 1968.

Neboť "zbolševizováním" levých křídel sociální demokracie bylo dělnické hnutí v Evropě namísto programu emancipace dělnictva podrobeno logice světové expanze ruského imperialismu.

***

Nakolik byl SSSR "socialistický"? Lenin po zkušenosti s ekonomicky zcela nefunkčním "válečným komunismem" na tuto otázku odpovídal takto: V Sovětském svazu máme co dělat s kapitalistickou společností, která se vyznačuje určitými socialistickými prvky. Pokud se budování kapitalismu v Rusku podaří vhodnými metodami dostatečně urychlit, může se tato země brzy propracovat ke skutečné "socialistické revoluci". Ovšem revoluce z roku 1917 sama byla pouze "zrychlenou buržoazní revolucí".

Než se v "sovětském Rusku" stihly zase pěkně utáhnout všechny mocenské šrouby, oficiální historik Michail Nikolajevič Pokrovskij ještě stihl otevřeně napsat, že "Velké Rusko bylo postaveno na kostech neruských národů" a "v minulosti jsme my Rusové byli největšími lupiči na zemi". Není proto divu, že Stalin později Pokrovského historickou školu v podstatě vyvraždil a vymazal z učebnic.

Po periodě "nové ekonomické politiky" (NEP), přerušené krátce po Leninově smrti Stalinem, přišel ještě poněkud jiný program. Ten se vyznačoval představou, že úkoly, které v západních společnostech vykonává kapitalistický manažer, budou provedeny "lépe", jestliže je všechny centrálně obstará stát. Iluze zprostředkovaná mj. naprostou exotičností myšlenky dělby moci v ruské tradici se mimochodem později znova zopakuje v Putinově disertaci, kde opět narážíme na prapodivnou představu, že stát by neměl v ekonomice jen nastavovat pravidla hry, ale musí sám převzít roli kapitalistického organizátora.

Přitom všem, co bylo dosud řečeno, je třeba ještě říci, že ruští bolševici sami nebyli v žádném ohledu připraveni na roli administrátorů kapitalismu. Jak později skandálně prohlásí jeden z autorů postmarxistické teorie světosystému Immanuel Wallerstein, Rusko jakožto světový region je zaostalou semiperiferní mocností, která se historicky specializuje na invaze do svého okolí. A tedy inovace, které od něj můžeme vůbec čekat, se v zásadě všechny týkají jen způsobů provedení takových invazí.

Proto, lapidárně řečeno, i budování kapitalismu "se socialistickými prvky" v SSSR probíhalo coby jedna obrovská amerikanizace (ve smyslu přebírání hotových řešení zejména z USA). U tehdejšího mladého čs. teoretika architektury a designu Karla Teigeho tedy nalezneme oslavné tirády na sovětizovaný taylorismus, který nejdokonaleji odlidšťuje pracovníka a přeměňuje jej v pouhý přívěsek moderního výrobního zařízení, aby právě tím "co nejvíce uspíšil" očekávaný příchod socialistického vykoupení.

Proto Stalin nehledí ani na ukrajinský holodomor, který si vyžádal miliony obětí, a bezohledně utrácí peníze získané vývozem zabaveného obilí, aby mohl prostřednictvím několika v zahraničí založených společností kupovat na klíč celé obrovské americké průmyslové provozy typu Stalingradského traktorového závodu.

Zamýšleným cílem je zcela zřetelně vykořisťovat lidskou práci ještě dokonaleji, než je tomu na kapitalistickém Západě. To se nakonec nepochybně podaří v pekle kolymského koncentráku, kde muklové v minus padesáti k smrti dřou s kalorickým příjmem výrazně nižším, než jaký později nabízely zajatecké tábory imperialistického Japonska v tropickém podnebí.

V GULAGu se sovětský systém svým zvráceným způsobem "emancipoval" i od kapitalistického imperativu vyplácet přinejmenším tzv. subsistenční mzdy, které by umožňovaly udržování a reprodukci samotné pracovní síly.

Rozsáhlé segmenty sovětské společnosti byly oficiálně předurčeny ke zničení a vyhubení - a administrátorům pak vůbec nezáleželo na tom, aby muklové v koncentráku mohli svou pracovní schopnost dlouhodobě udržovat, natožpak reprodukovat v další generaci pracovníků.

Lenin s Trockým ve 20. letech udělali chybu, když se pokusili tažením do Polska a vyvoláním maďarského či bavorského komunistického povstání o dobytí Evropy. Stalin měl tedy v úmyslu podobné pokusy ponechat teprve na dobu, kdy SSSR získá pro svůj imperialistický program dostatečnou průmyslovou základnu.

***

Jak se tedy vlastně stalo, že Rusko, které bylo po staletí symbolem zaostalosti, útlaku a zpátečnickým policajtem, který devastoval všechny pokusy Evropanů domoci se politické svobody (právě tak je vnímal a vysloveně nesnášel "prorok komunismu" Karl Marx), proměnilo v úběžník nadějí "evropského proletariátu"?

Popsaný stav měl myslím tři hlavní příčiny. První byla všeobecná deziluze z válečného konce belle epóque (1871-1914), během níž se v Evropě všeobecně věřilo v sílu obchodních vazeb a "nevratný" pokrok - podobně, jako tomu bude později na zlomu 20. a 21. století.

Druhou byla relativně špatná dostupnost informací ze SSSR a panující podezření, že Západ o Sovětech systematicky lže, nebo přinejlepším uvádí polopravdy. Proto se idealizovaný obraz "prvního socialistického státu", který si pěstovala komunita jeho obdivovatelů na Západě, tak propastně lišil od skutečných hrůz stalinismu.

A konečně třetí příčinou je Raymondem Aronem popsaný charakter komunismu coby náhradního politického náboženství, které věří slepě svému katechismu a je připraveno do krve se hádat o své "zázraky".

Shrnuto, evropský promoskevský komunismus byl od počátku až do svého konce (v eurokomunismu po roce 1968, který se emancipoval od Moskvy a přijal politický rámec západní liberální demokracie) založen na chybných interpretacích i vyslovených iluzích o tom, co se v Sovětském svazu děje a oč této imperialistické mocnosti ve skutečnosti jde.

V jakém ohledu by levice sto let po vzniku československé pobočky Kominterny mohla navázat na tuto tradici? A měla by vůbec? Stojí jí to za to?

***

Bohumír Šmeral v roce 1921 založil původní KSČ ještě na austromarxistickém půdorysu. Byla to tedy strana demokratická, ideologicky nezglajchšaltovaná, v níž nikdo nevymáhal nadvládu jedině povoleného světonázoru sankcionovaného Kremlem. Právě proto se v ní na samém počátku objevila také řada křesťanů či svobodně smýšlejících umělců a intelektuálů.

Můžeme rozebírat Šmeralovy chyby, ale je zcela zřejmé, že když stranu zakládal, neměl v úmyslu postavit se mimo rámec demokratického politického systému a zřídit zfanatizovanou ideologizující úderku, v jakou jeho výtvor později promění "karlínští kluci" Klementa Gottwalda.

Od tohoto bodu až do období několika měsíců v roce 1968, kdy se KSČ neochotně a váhavě Moskvě postavila, sledujeme nepřetržitě dějiny strany, jejímž hlavním účelem vždy bylo obstarávat v čes(koslovens)kém prostoru prosazování imperiálních zájmů Moskvy.

Nevidím opravdu sebemenší smysl v jakékoliv snaze na této tradici cokoliv "očišťovat" a "rehabilitovat". Ve jménu imaginární budoucí spásy posluhovat aktuální imperialistické expanzi rozhodně není důstojný úděl ani pro řadové členy nějaké politické strany slovně se hlásící k emancipaci - natož pak pro "nezávislé a kritické" intelektuály, kteří si výhradně z pseudonáboženských či kariérních důvodů odmítají připustit svou roli ochočených poskoků.

Kromě demokratické západní levicové tradice tu už není nic, k čemu by se bylo možno nadále veřejně hlásit. Z tzv. komunismu tu máme jen naprosté výjimky, kacíře náhradního politického náboženství, které ještě i dnes dává smysl číst a studovat.

Zlom, který přineslo masivní rozšíření ruského ozbrojeného vpádu na Ukrajinu, také ve svých důsledcích nepřímo rozhodl léta probíhající spor s "historickými revizionisty" o charakter předlistopadového režimu v Československu.

Kdo by chtěl nadále obhajovat někdejší místní kremelské místodržící, činí tak jen na vlastní nebezpečí, že se poudačkami o "modernizaci" a "vyjednávání" nenapravitelně historicky znemožní.

2
Vytisknout
9544

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2022