Americké sankce jsou tichým zabijákem

16. 2. 2023 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Tragické zemětřesení v Turecku a Sýrii, které si prozatím vyžádalo více než 40 tisíc životů, poukázalo na jednu poměrně neznámou skutečnost: kterak americké sankce uvalené na Sýrii, jež zahrnují i ropné embargo, znemožňují rekonstrukci válkou zdecimované země – jak kupříkladu upozornil Úřad Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN. Kdyby nebylo sankcí, tvrdí jejich zastánci, kleptokratický a zločinný režim Bašára Asada by většinu zahraniční pomoci jako obvykle rozkradl a vyšel by ze všeho posílen. Jenže tady vůbec nejde o syrského diktátora, jehož se USA spoustu let marně snažily odstavit od moci, ale o utrpení běžných Syřanů umocněné dočasně suspendovanými americkými sankcemi.

Evropská unie a Spojené státy uvalily na režim Bašára Asada sankce včetně embarga na ropný sektor již v roce 2011, a to v reakci na represálie Damašku proti občanskému odporu. Když na konci roku 2019 prezident Trump podepsal tzv. Ceasar Act, analytikové varovali, že implementace tvrdších sankcí může vést k devastaci syrské ekonomiky, likvidaci jakékoliv šance na obnovu Sýrie a ke zničení regionální stability.

Na rozdíl od předchozích sankčních balíčků – Ceasar Act penalizuje i zahraniční investory mající zájem příkladně o uzavření smlouvy se Syrskou centrální bankou na rekonstrukci civilní infrastruktury zničené válečným konfliktem. „Sankce porušují lidská práva syrského lidu (přístup k adekvátnímu bydlení, lékařské péči a standardnímu živobytí), jehož zemi zničil téměř deset let trvající konflikt," konstatovala na konci roku 2020 lidskoprávní expertka Alena Douhan. Bašár Asad a jeho loajalisté na rozdíl od zbídačené populace rozhodně netrpí a nezdá se, že by v dohledné době měli být zbaveni moci: v letech 2020 až 2021 se ceny základních komodit v Sýrii zvýšily o 800 %, přičemž o rok později žilo pod hranicí chudoby 90 procent Syřanů. To jsou otřesné údaje a navíc poměrně jasný důkaz, že americká protiasadovská sankční strategie selhala na celé čáře.

Na utrpení syrského lidu se samozřejmě nepodepisují pouze americké sankce; běžní občané mají co do činění s opresivním a kleptokratickým režimem prezidenta Asada, jakož i s externími faktory, jako je válka na Ukrajině nebo přemrštěné ceny potravin, či předtím covidová krize.

Americké ministerstvo zahraničí v bezprostřední reakci na tragédii způsobenou nedávným zemětřesením sdělilo, že trvá na dosavadním sankčním kurzu proti Damašku – aby Spojené státy nakonec embargo na půl roku suspendovaly. Jakkoliv mnozí mohou vyzvednout domnělou velkorysost Bidenova kabinetu, jádro pudla tkví přece v tom, že Sýrie, tedy přesněji území kontrolované Bašárem Asadem, může na poválečnou obnovu zapomenout, neboť spousta bankovních institucí se kvůli sankčním postihům nadále obává realizovat bankovní převody nutné k financování rekonstrukce válkou zničené civilní infrastruktury; jde třeba o rozvody elektrické energie, vodárny, školy, nemocnice apod.

Ačkoliv se Washington již třináctým rokem snaží izolovat Asadovu vládu, některé z regionálních zemí diplomatické styky s Damaškem naopak obnovují. Vzájemný dialog mezi bývalými protivníky se nyní stal cennou devízou při efektivním distribuování humanitární pomoci obětem zemětřesení.

I zkušenosti z dalších zemí, které se nacházejí pod americkou ekonomickou blokádou, ukazují, že tato strategie je jednoduše nefunkční, a navíc ubližuje tamním populacím: Kuba, Írán, Afghánistán, Severní Korea…Američtí stratégové se patrně poučili ze značné nepopularity přímých invazí s nasazením amerických vojáků a dronových válek; sankce jako mocný nástroj k donucování „darebáckých států“ k poslušnosti si oblíbil už Trumpův kabinet. Nicméně tuto maně viditelnou politickou strategii lze chápat jako kolektivní trest, aniž by byli represivní autoritáři a jejich aparátčíci vedeni k zodpovědnosti za své zločiny.

Kuba je patrně nejpádnějším důkazem neefektivity americké ekonomické klatby, jejímž cílem je změna režimu; ve Venezuele mohly extrémní americké sankce v letech 2017 až 2018 usmrtit 40 tisíc lidí, v Afghánistánu by letos mohlo v důsledku amerických sankcí zemřít více civilistů než za 20 let okupace vojsky NATO, zatímco v Severní Koreji embargo prohlubuje dětskou podvýživu. Neexistuje jediný racionální a morální důvod, proč by tato politická strategie měla setrvat v permanenci.

 

 

 

 

 

-2
Vytisknout
7430

Diskuse

Obsah vydání | 21. 2. 2023