Padne vláda? Je to konec nadějí na úspěch ve volbách?
12. 5. 2023
čas čtení
15 minut
A možnosti využití pojmu očůralismus v různých podobách
Po čtvrteční tiskové konferenci vlády se samozřejmě objevilo
milion komentářů, chvíli jsme se přešaltovali z odborníků na sestavu
národního hokejového týmu na experty na rozpočet a komunikaci.
Řada
komentátorů vládu již pohřbila. Chtěl bych se zkusit podívat na to, jak
se situace bude vyvíjet dál. Jako vždy, předvídání je složitá
disciplína, zejména jde-li o budoucnost. Jde tak spíš o argumenty, na kterých stavím, než o to, co z nich přesně vyvozuju, píše Martin Buchtík.
Pokud vás to ale nezajímá, nevěšte hlavu! Text můžete číst buď jako něco chytrého (případně nesouhlasně krčit obočí) anebo být zaujati něčím šokantním. Například zavedením nového slova do vašich slovníků!
Je to o kontextu
Předně mi přijde podstatné se na celou situaci dívat v kontextu. Jasně, všichni si dokážeme představit, jak to šlo celé udělat lépe, transparentněji, připraveněji. Ideální situaci si totiž dokážeme namodelovat všichni, je to jinak docela dobrá vlastnost našeho mozku.
Lepší otázka, kterou bychom si měli klást, je, jestli by to jiná parta zvládla líp (a případně jaká), respektive, jestli se vůbec něco dělat mělo, jestli to je potřeba. První nechám ku zvážení, to je asi otázka vkusu. O druhém má veřejnost celkem jasno. Z jedná strany se „něco“ udělat má, z druhé strany se to má udělat tak, aby se to nedotklo mě. Což je takový dlouhodobý paradox.
Ve velmi obecném pohledu si myslím, že je důležité, aby vlády něco dělaly. Základní problém je, že se mění svět a situace okolo nás, takže i věci, které dřív mohly fungovat skvěle, jsou dnes zátěží pro systém. A veřejnost, která brání všem změnám, si nemůže vést dobře. Samozřejmě, je naprosto jasné, že změna sama o sobě není kvalitou, protože změny můžou být naprosto špatné, jak ostatně známe z historie.
Kde je to očůralismus: Sice chcete jasné odpovědi, ale já se z nich vyvléknu a řeknu, že je to složitější.
Rozložení politických sil a časování
Vládní strany jsou zamknuté v paradoxu. Z jedné strany jsou voličské bloky zabetonované tak, že s nimi nic moc nepohne a vládní strany v součtu pravděpodobně nebudou výrazněji přicházet o podporu.
Většina jejich voličů totiž nevidí alternativu v tom volit ANO nebo SPD. Pragmaticky si tak říkají, že je to to nejlepší z možného. A to se ve větší míře ani po včerejšku jen tímto impulzem neposune.
Samozřejmě, pokud někdo nepodlehne aktuálnímu tlaku, který pár týdnů potrvá a nezačne rezignovat, budovat vnitrostranickou opozici, nebo odvolávat vládu nebo výrazně ustupovat od vyhlášených opatření. Zároveň z vládní sestavy předčasné volby se spíš nikomu nevyplatí: KDU, TOP a STAN mají výrazně víc poslanců, než by dostali ve volbách (a hráli by o to se do Sněmovny vůbec dostat), ODS má premiéra a moc jednoznačně ve svých rukou. A na pirátech se 4 poslanci teď nezáleží, do voleb mají pořád daleko na to, aby dobu trávili v opozici.
Z druhé strany je současná parlamentní většina daná nahodilostí toho, že ve volbách propadlo velké množství hlasů. Pravděpodobnost, že by propadly znova tyto hlasy (a žádné jiné), je spíš malá. Vládní strany tudíž, pokud chtějí znovu vládnout ve stejném složení (což nevím), musí hledat další hlasy tak, aby zároveň nezačaly v součtu přicházet o ty, které už mají. Tahle aritmetika platí i obráceně z pohledu ANO a SPD.
Jedním z požadavků voličů a politických (byť zde bych řekl, že spíš upřímných) proklamací, jsou změny a reformy. Ty vláda ANO v tomto příběhu nedělala a je třeba je dělat. Kdy je tedy udělat? Je celkem obecně známá věc, že takové operace se dějí v cca polovině mandátu. Potřebujete totiž cca rok na to se zorientovat v agendě, rok budete potřebovat na realizaci a rok před volbami už připravujete kampaň a rozhodně neděláte nepopulární opatření. Zbývá vám tak celkem malé okno příležitosti.
Z praktického hlediska, loni na jaře bylo příliš brzy, na podzim jsme měli dvoje volby a řešily se opravdu akutní problémy. Teď máme nejbližší volby za rok, negativní emoce kulminovaly (byť teda je možné spíš říct „nezhoršují se“ než „zlepšují se“).
Vláda teď bude několik týdnů pucovaná ze všech stran, ale za měsíc a půl jsou prázdniny a tím to pravděpodobně usne, přijdou jiná témata. Takže se můžeme bavit o tom, jestli neměli ještě tři týdny počkat, ale to je v zásadě druhotné. Jinými slovy, pokud něco chtěli udělat, optimální čas neexistuje nikdy, lepší v době svého mandátu skoro jistě nemají.
Mají teď dva a půl roku na to změny provést, ukázat, že se žádný podstatný sektor systematicky nezhroutí a pak v kampani říkat, že měli odvahu změny dělat. Což jejich volič určitě chce slyšet.
Kde je tu očůralismus: Něco se prostě úplně očůrat nedá a nepříjemnostem se nevyhnete. V druhé poloze pak v tom, že vás lidi nemusí mít moc rádi, stačí, když vás mají neradi míň než někoho jinýho. (Stejně jako ve škole nemusíte být moc dobrý, stačí nebejt špatný).
Vyjednávání
Hodně kritiky směřuje k provedení a komunikaci konsolidačního balíčku. Měla být přehlednější, ucelenější, konkrétnější, lepší.
Tady se budu trochu dohadovat a vycházet spíš z osobní zkušenosti, ale strašně podstatné je to, co jsme neviděli. Tedy způsob, jakým se opatření vyjednala. Je myslím i laicky patrné, že jinak vypadá komunikace důchodové reformy a jinak vypadá konsolidační balíček. To první se totiž mimo jiné diskutuje třeba dvacet let a několik měsíců se řeší, jak to komunikovat.
U konsolidačního balíčku se myslím vyplatí podívat se na to, jak asi fungují některé prvky vyjednávání na pozadí. Jednak máme vládu pěti dost rozdílných stran, kde každá má dost jiné priority. Za druhé tu máme různé rezorty, které každé mají své priority. Za třetí tu máme ministerstvo financí (potažmo ministr), u kterého upřímně netuším skoro nic, ale jistě má velké slovo. Je zřejmé, že musí jít o velký kompromis a to kompromis větší než třeba za vlády hnutí ANO, kde bylo rozhodování kumulováno do výrazně menšího počtu osob (ten počet byl někdy 1 osoba).
Za druhé se balíček vyjednával nejspíš do poslední chvíle, vůbec bych se nedivil, kdyby se o něm jednalo intenzivně ještě tento týden. Ostatně i proto nejsou nikde nějaké důvodové zprávy nebo konkrétní popis, co jaký škrt znamená a jak bude provedený.
Co komunikačně určitě nechcete je, aby vám neustále unikaly nějaké rozpracované materiály (jak se dělo s důchodovou reformou), to je pak vaše tiskovka dost k ničemu, agendu zarámuje někdo úplně jiný.
Jasně, můžete vypustit nějakou zábavnou věc, jako je daň z vína, které rozumějí všichni, a která veřejný prostor na 48 hodin zabaví (čímž neříkám, že šlo o mastermind plán, nicméně v praxi docela fungoval). Problém vlády dosud byl v tom, že na veřejnost se předčasně dostalo fakt hodně věcí. Proto nejspíš do poslední chvíle o podrobnostech vědělo relativně málo lidí, což mělo za následek zmatenost a nedotaženost komunikace.
Obecně také platí, že takovéhle kroky bývají nějak obecně projednané s opozicí. Co totiž nechcete, je, že zavedete něco, co vás učiní nepopulárním, volby prohrajete a jejich vítěz to hned zruší. To je „nevýhra“ ve všech směrech. Velmi obecně je pravděpodobné, že hlavně u důchodové reformy teda k nějakému obecnému jednání došlo. To neznamená, že by opozice návrhy netorpédovala, ale v tom obecném rámci je asi, pokud by přišla k moci, rušit nebude.
Kde je tu očůralismus: Text ukázal, na čem stojí tzv. očůralismus intelektuální. Chytře ukážete, co všechno je špatně, za což sklidíte potlesk. Intelektuální kritika totiž většinou není příliš intelektuálně náročnou disciplínou.
Provedení
Na co by bylo dobré upozornit, že z hlediska komunikace se jedná o naprostý úkaz. Někdo se totiž zjevně na komunikací a provedením zamyslel. Jistě se to dalo provést lépe, ale v zásadě mi přijde, že samotný fakt, že došlo k nějaké úvaze nad komunikací, by neměl zůstat nezmíněn. Subjektivně mi přijde, že podobný pokus tu posledně byl u komunikace ministra Prymuly. Ten ale moc dlouho, jak známo nevydržel (což byl ale problém ministra nikoliv jeho komunikace).
Že tisková konference byla nepřehledná, trvala dlouho, měla zbytečný slogan, možná příliš prvoplánovou symboliku a obsahovala mnoho opatření, je v hodně zajímavý tah, který si zaslouží pozornost. V celku totiž spustí kakofonii hlasů, stížností (a zde vůbec neříkám že často neoprávněných!), koncentruje tlak na do jednoho časového okamžiku.
Pokud by vláda vyhlásila každý týden jedno opatření, nastane úplně stejný tlak ze strany jednotlivých dotčených skupin (viděli jsme na příkladu zdanění vína). Teď si budou stěžovat starostové, zemědělci, firmy provozující benefitní karty, hospody, studenti, prostě všichni najednou.
Nepodceňujte schopnost mobilizace malých skupin, pokud jde o jejich standardy. Viděli jsme to mnohokrát.
Ten trik je, že potřebují získat pozornost. O tu se teď budou prát s mnoha dalšími skupinami. Znovu: vůbec nechci detailně psát o tom, kdo je a kdo není v právu. Ale o tom, že tenhle pragmatický tah komunikace vlády je zajímavý.
Ostatně i šéfka opozice, paní Schillerová, část svých vyjádření spíš než ke kritice konkrétních věcí (kde měla šanci zarámovat pro své voliče, čeho se mají obávat a co je to nejhorší) věnovala formě a tomu, že to zatím nevstřebala.
To je ale podobné, jako když piráti trávili v hlavním vysílacím čase před volbami desítky minut vysvětlováním, proč na kampaň zvolili nanuk A a nikoliv nanuk B. To prostě komunikačně nechcete.
Ten postup představit všechno najednou, nenechat to předem uniknout, koncentrovat hejt na jedno místo mi přijde netriviální a docela promyšlený. Nejsem ale natolik moudrý, abych jednoznačně řekl, že to povede ke kýženému cíli. Určitě bude hrát roli síla toho s nejslabšími nervy v celé koalici. A to upřímně nevím, kdo může být.
Kde je tu očůralismus: Zde je to myslím i laicky srozumitelné. Nemohu jasně říct, že jde o záměr, ale výsledek je zjevný.
O čem se moc nepíše
Chtěl bych ještě zvednout několik věcí, o kterých mi přijde, že se příliš nemluví:
U ohlášených opatřeních je strašně zajímavé i to, co v nich není. Často jde o parametrické změny, nevidíme reformy typu zavádění dalších daní, snahu daňově podchytit velký nadnárodní kapitál. Nevidíme vybočení z dogmatu typu „důchodový systém musí být v rovnováze“.
V tom je zajímavé, že díky tomu můžeme usuzovat na vliv jednotlivých lobby. Nejlepší lobby mají ti, na něž konsolidace nedopadne vůbec a ani jsme o tom neslyšeli. Solidní skupiny, o nichž se sice mluvilo, ale vyhrály (zdravíme vinaře) nebo jsou zasaženi spíš, jen aby se neřeklo (OSVČ s vysokými příjmy).
Špatné pak ti, kteří návrhům nedokázali zabránit (studenti, firmy nabízející zaměstnanecké benefity).
Neplatí to samozřejmě zcela, protože jak to udělali vydavatelé časopisů, to opravdu netuším.
Když jsem se bavil s různými lidmi o zavádění opatření a nebo rušení výjimek, častý argument byl, že se to obchází (a proto je to třeba zrušit).
Příklad: Studenti uměle prodlužují své studium, aby měli slevu.
Stejný argument ale byl, proč něco nelze zavést.
Příklad: Držitelé více nemovitostí je přepíší na příbuzné. Tento typ očůralismu je obecným argumentem nejdejismu (pozor, další novotvar!, nemáte zač). Je pozoruhodné, že v tomto jsme vždy skvělí – jakékoliv pravidlo dokážeme okamžitě podrobit rozborce a najít způsoby, jak ho jde obejít. Určitě se tomu budu někdy dál věnovat detailně.
A za poslední, digitalizace. Jestli si myslíte, že digitalizace něco vyřeší, tak v horizontu patnácti let spíš ne. Možná si to nepamatujete, ale před třemi týdny se zavíraly pobočky pošt. Ministr musel vystoupit a garantovat, že všechno bude možné řešit starým dobrým papírem ještě mnoho a mnoho let. Takže část agendu spíš nabobtná, než že by se na nich něco ušetřilo. A to i v případě, že je na digitalizaci věříte (ale já zas věřím, že svět existoval i před googlem, takže chápu, že každý máme svoji slabost:).
Veřejné mínění funguje dost jinak, než si velká část komentátorů představuje. To, co silně prožíváme dnes, nemusí mít vliv za dva roky u voleb. Nejde jen o to, jestli jste nespokojení s tím, jak se to tu řídí (to dost možná jste), ale jestli vidíte u nějakou alternativu. Shodou okolností jsme se formování nálad věnovali detailně v podcastu, který si jistě poslechněte:) (https://open.spotify.com/episode/1nHIUW6RQpKZ8s966BkFH3...)
Kde je tu očůralismus: Nejefektivnější typ očůralismu není ten, kdy debatu vyhrajete ve svůj prospěch, ale když se vaše téma, ve kterém hájíte pozice, na přetřes vůbec nedostane. Například milovníci kapybar a vyder mohou být rádi, že se konkrétní příklady zde uvedené netýkají jich.
Už konec
Určitě jde chválit nebo kritizovat jednotlivá opatření, ale to lépe udělají jiní. Já jsem se snažil přijít na to, jestli vláda mohla udělat něco radikálně jinak (kromě toho nedělat nic spíš ne), jestli to ustojí (to si ukáže, ale spíš jo) a jestli to bude mít vliv na volební výsledky (skoro bych řekl, že možná mírně pozitivní). Přijde mi užitečnější než na ideál dívat se na další okolnosti (jako politické vyjednávání), umění možného (cringe tiskovka může být jedno z lepších řešení) a hledání toho, kdo by to udělal líp (což nechávám na vkusu každého).
6671
Diskuse