Nebezpečí, kterému nyní čelíme: Izrael zaútočí, Írán zasáhne a válka se stane globální

17. 10. 2023

 
Izrael se však zastavit nenechá. Vysoce riziková pozemní ofenziva v plném rozsahu na severu Gazy je na spadnutí. Většina západních představitelů si jistě přeje, aby k ní nedošlo. Dokonce i James Cleverly, velmi hloupý britský ministr zahraničí, opožděně vyzval ke zdrženlivosti. Ale uprostřed pokračujících otřesů po černé sobotě se cítí neschopni jí zabránit.

Eskalace plodí eskalaci. USA tvrdí, že jejich rozhodnutí rozmístit ve východním Středomoří druhou letadlovou loď má posílit bezpečnost Izraele a "odradit jakéhokoliv státního či nestátního aktéra" od rozšíření konfliktu. Za touto vágní formulací se skrývají obavy z možného čelního střetu s Íránem.

Írán je "státním aktérem", který ovládá a koordinuje "nestátní aktéry" - Hamás a militantní skupinu Palestinský islámský džihád v Gaze; s Teheránem spřízněné milice v Sýrii, Iráku a Jemenu; a nejmocnější z nich, libanonský Hizballáh ("Boží stranu"). To je to, co íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí nazývá "osou odporu".

Írán nepochybně považuje další nasazení amerických sil za americkou eskalaci. Zdá se, že dává svým milicím na vědomí, že se brzy mohou otevřít nové válečné fronty. Izrael již nyní odráží každodenní omezené přeshraniční útoky Hizballáhu na severu země a varuje před "zničením Libanonu", pokud se tamjší milice připojí k válce s Hamásem.

Západní břeh Jordánu je dalším potenciálním ohniskem v souvislosti s rostoucí mírou násilí v uplynulém týdnu. V rámci dalšího zvyšování napětí Izrael obviňuje Írán z rozmístění nových zbraní v Sýrii nebo prostřednictvím Sýrie s cílem vytvořit druhou frontu. Sýrie sděluje, že Izrael minulý týden bombardoval Damašek a Aleppo.

Jaký je íránský plán, za předpokladu, že nějaký má? Co chce Írán? Tyto otázky jsou klíčem k válce. Bezprostředně po 7. říjnu američtí a izraelští představitelé rychle prohlásili, že v současné době neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly přímé zapojení Íránu. Možná až příliš rychle. Vzniklo podezření, že se chtějí vyhnout plné konfrontaci v této velmi napjaté situaci.

Následné zprávy naznačují, že vysocí íránští představitelé byli před útokem v úzkém kontaktu s Hamásem. Generál Esmail Ghaani, šéf íránských Islámských revolučních gard (IRGC) Quds Force, který je zodpovědný za exteritoriální tajné vojenské operace, se údajně opakovaně setkal s vůdci Hamásu a Hizballáhu.

Konkrétně se tvrdí, že členové Hamásu 2. října, pět dní před útokem, v Bejrútu s důstojníky IRGC projednali svůj plán na současné letecké, pozemní a námořní vpády do jižního Izraele - a dostali k tomu zelenou. Hamás trvá na tom, že jednal z vlastní vůle. Írán útok uvítal - ale popírá, že by se na něm podílel.

Po celou dobu vleklé "stínové války" s Izraelem Írán zpravidla jednal na dálku, prostřednictvím svých zástupců, jako jsou například Húsíové v Jemenu. Myšlence, že by Teherán, který financuje, cvičí a vyzbrojuje Hamás, nevěděl o rozsáhlé operaci Černá sobota a nepodílel se na jejím plánování, lze jen těžko uvěřit.

Stejně jako člověk podezřelý z vraždy má Írán silný motiv k tomu, aby se nyní chtěl vrhnout na Izrael - tedy kromě zásadního nesouhlasu se samotnou existencí židovského státu. Chameneí a Ebrahim Raisi, íránský prezident zastávající tvrdou linii, cítí slabost, když sledují Izrael zmítaný protidemokratickou ultraravicovou politikou Benjamina Netanjahua.

Ze strategického hlediska vypadá Bidenova administrativa, která se zabývá Ukrajinou a zajímá se hlavně o Asii. při pohledu z Teheránu jako příležitost. Stažení vojsk z Afghánistánu a Iráku a rehabilitace syrského režimu posilují dojem, že USA ztrácejí na Blízkém východě vliv a zájem.

Zvýšená bojovnost Íránu pramení také z posílení vazeb s Čínou a zejména s Ruskem, které je nyní velkým odběratelem zbraní. Mezitím se snížila přitažlivost vyhlídky na obnovení dohody o kontrole jaderných zbraní se Západem, i kdyby se ji podařilo dohodnout. Chameneí se vždy stavěl proti jadernému kompromisu a tvrdá, že Írán by měl ignorovat americké sankce, být soběstačnější a dívat se na východ.

Vůdce Hamásu Ismail Haníja při snaze ospravedlnit útok ze 7. října citoval útočné přečiny v blízkosti místa uctívané mešity al-Aksá v Jeruzalémě, chronické násilí židovských osadníků a zábory půdy na Západním břehu Jordánu a šestnáctiletou blokádu Gazy.

Íránští představitelé nejsou tak šílení, aby podporovali Haníjovo extrémní volání po mezinárodním džihádu a širší válce se Západem. Chameneí po nedávných domácích nepokojích není příznivcem lidových povstání. Měl však jiný naléhavý důvod jednat.

Tendence k normalizaci vztahů mezi arabskými státy a Izraelem je pro Teherán nepřijatelná. Obzvláště se mu nelíbí vyhlídka na dohodu mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, která je považována za bezprostředně hrozící a která je podpořena bezpečnostními zárukami USA. Normalizace může Teherán politicky a ekonomicky izolovat a zmařit jeho sny o regionální hegemonii.

Útok ze 7. října posunul rovnováhu zpět ve prospěch Teheránu. Veřejné mínění v arabském světě je kvůli Gaze rozzuřené. Saúdové vycítili tuto náladu a dohodu s Izraelem uložili k ledu. Důležité je, že Raisi a saúdskoarabský korunní princ Mohammed bin Salmán minulý týden poprvé v historii jednali. Tento obrat představuje pro Teherán hmatatelnou válečnou dividendu.

Všechny tyto faktory dohromady naznačují, že Írán má nyní pocit, že má vítr v zádech. Hlavní otázkou této megakrize je nyní to, zda tato nově nabytá sebedůvěra v kombinaci s nebezpečným podceněním izraelského a amerického odhodlání přiměje Teherán v nadcházejících dnech k bezohlednému zvýšení sázky.