Den lidských práv jako připomínka nelidského zacházení s Palestinci

Prohlášení Iniciativy Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě k mezinárodnímu svátku

„Každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti.“

„Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“

Václav Havel

„…zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva…“

Všeobecná deklarace lidských práv

Iniciativa Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě se hlásí k odkazu Dne lidských práv, který připomíná první globální přijetí zásad lidských práv ve Všeobecné deklaraci. Zde jsou definována jako práva rovná a nezcizitelná.

Tento svátek pro nás není jen oslavou vítězných bojů včerejška, nýbrž především burcující připomínkou toho, že v případě Palestiny a Palestinců čelíme soustavnému cynickému popírání těch samých lidských práv, které jsou jindy deklarovány jako univerzální.

Pokud se dnes slaví Den lidských práv s odkazem k roku 1948, kdy byla Všeobecná deklarace přijata, je třeba připomenout, že ve stejném roce proběhlo etnické čištění Palestiny – Nakba, které vyháněním a zabíjením Palestinců jakákoliv lidská práva popřelo.

Lidská práva, stejně tak jako národní práva jsou Palestincům upírána dodnes. Podobně jako je Palestincům upírána samotná vzpomínka na Nakbu. Dodnes tak po více než 75 letech zůstává otázka Palestiny nevyřešena a palestinský lid doposud nedosáhl svých nezadatelných práv, jak je definovalo Valné shromáždění OSN. Tedy práva na sebeurčení, práva na národní nezávislost a svrchovanost a práva na návrat uprchlíků.

Oslavujeme-li dnes hrdinství disentního boje za lidská práva, je třeba připomenout, že Palestincům se upírají nejen práva, ale i jejich lidství. Jejich lidství proto, aby je bylo možné potřít a bez pocitu viny vraždit a vyhánět. Tak jak se to dělo v roce 1948 během Nakby. Či ještě dříve, když se tvrdilo, že Palestina je země bez lidí.

A lidství Palestinců, jejich přináležitost k nám samotným se popírá i dnes. Jen tak můžeme s cynickým klidem přihlížet tomu, jak jsou Palestinci v Pásmu Gazy po tisících a v celých rodinách vyvražďováni. Jen tak můžeme schvalovat ničení jejich domovů a jejich další exodus.

Přihlašujeme-li se k univerzálnosti lidských práv, přihlašujeme se tak i k činům aktivního protestu proti cynismu a bezpráví. Činům, které sice nemusí být osobně či společensky komfortní, které ale vyjadřují naši vůli vyslyšet hlas svědomí a prolomit ticho k utrpení druhých.

Ticho k utrpení druhých, které nemíníme a nechceme snášet bez protestu.

Tento hlas je obecně oceňován, pokud jde o hlas minulosti. Tedy hlas, který dnes nikoho neuráží a nikoho neburcuje, hlas, který je uzavřen ve vzpomínce a který se odbyde tvrzením, že jej není více potřeba, protože dějiny pro nás skončily.

Disentní hlas za lidská práva však byl vždy hlasem umlčovaných, hlasem, který měl být potřen i v srdcích lidí potenciálně solidarizujících.

A my víme, že disentní hlas lidských práv setrval doposud.

Jeden z jeho nejhlasitějších zastánců, novinář Petr Uhl se tak účastnil protestů proti vpádu Izraele do Gazy koncem roku 2008, aby po dalším vpádu v roce 2014 napsal: „Kolektivní trestání Palestinců jsme označili za zločin. To, že se i někteří palestinští bojovníci (…) dopouštěli zločinů, nemohlo podle nás izraelskou vojenskou okupaci a tamní ‚operace‘ ospravedlnit.“

Chceme prolomit ticho a navázat na tyto hlasy svědomí.

Protože každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti.

A my nechceme přijít o svou lidskost, a nedopustíme, aby byla komukoliv jinému upírána.

Jinak přichází barbarství.

Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě

V Praze, 8. 12. 2023