Hobo

11. 12. 2023 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 4 minuty
Zdá se, že George Orwell byl velmi bádavý člověk - toužil mít informace z gruntu tak, aby nehlásal hlouposti. Ve svém deníku „Na dně v Paříži a Londýně“ se pokouší zachytit odvrácenou stranu nazdobených pařížských kaváren a ortodoxního londýnského hlavního města.

Snaží se předložit veřejnosti mapu života bídníků ve dvou evropských super-aglomeracích. V Paříži se pohybuje po nejrůznějších kavárnách jako umývač nádobí, nádeník. Pokud se mu daří udržet si a vydržet tuhle práci, má se kde vyspat a co jíst. V opačném případě trpí hlady a balancuje na hraně přežívání. V Londýně se pohybuje v celkem bohaté síti chudobinců a seznamuje se s nejrůznějšími lidmi toho údělu. Zajímavý v tomto smyslu je předpis, který říká, že nikdo v žádném chudobinci nesmí pobýt déle než jeden den měsíčně. Vedou si evidenci, ukládají se pokuty. Díky tomu velké skupiny zoufalců putují pěšky Londýnem a okolím a střídají postupně různé chudobince. Vzájemně si předávají informace, o cenách, špíně, množství jídla, hrubosti personálu apod. Někteří z těchto lidí se pokoušejí o přivýdělek – oblíbenou činností těch schopnějších je třeba malování na chodníky. Mezi malíři jsou i lidé s výtvarným vzděláním. Veřejnost tato dílka, leckdy reflektující politické dění, zajímají - oceňuje snahu a kvalitní obrázky drobnými do čepice. Nejšikovnější kresliči jsou schopni se takto, i když bídně, uživit...

Za odcitování z textu určitě stojí:

„… Rád bych připsal pár všeobecných poznámek o tulácích. Když o tom přemýšlím, jsou to podivní tvorové, kteří ovšem stojí za úvahu. Je zvláštní, že skupina lidí, tvořená desítkami až tisícovkami jedinců, prochází křížem krážem Anglií jako věční Židé. Jakkoli je jejich případ třeba hodnotit s náležitým rozmyslem, s něčím takovým nelze začít, pokud se nezbavíme určitých předsudků.

Ty mají své kořeny v představě, že každý tulák je ipso facto ničema. Jako děti jsme se učili, že tuláci jsou lumpové, a proto v naší mysli přetrvává určitý typ ideálního resp. typického tuláka – spíše odpudivá než nebezpečná bytost, která raději zemře, než aby pracovala a myla se, a která nechce víc než žebrat, pít a plenit jako liška kurníky.

Takové tulácké monstrum není o nic pravdivější než zlověstný Číňan z časopiseckých příběhů, ale té představy je velmi těžké se zbavit. Již samo slovo „tulák“ evokuje, o koho jde. A víra v něj je na překážku věcným otázkám o potulce. Vezměme tu základní. Proč vůbec tuláci existují? Je to zvláštní, ale jen velmi málo lidí ví, co je nutí trávit čas na potulkách. Vzhledem k víře v tuláka-monstrum jsou uváděny ty nejfantastičtější důvody. Například se říká, že že se potulují proto, aby se vyhnuli práci, snáze něco vyžebrali , protože hledají příležitosti ke zločinu, a dokonce – což je ze všech důvodů ten nejméně pravděpodobný – protože se toulají rádi. V jisté kriminologické příručce jsem dokonce četl, že tulák je atavismus, představující návrat ke kočovnické fázi vývoje lidstva. Tulák se nepotuluje proto, že to má rád, ale z toho důvodu, z jakého například auta jezdí vlevo; protože existuje zákon, který ho k tomu nutí. Člověk, kterého nepodporuje farnost, se dobere pomoci jen v chudobinci, a protože každý chudobinec ho přijme pouze na jednu noc, je automaticky nucen být neustále na cestách. Stává se tulákem, protože podle zákona jde o potulku, respektive hladovění. Lidé ale byli vychováni ve víře v tuláka – monstrum, a tak raději uvažují v tom smyslu, že pro potulku musí víceméně existovat nějaký ničemný důvod. Těch, které lze označit za tuláky-monstra, bude po tomto průzkumu jen velmi málo.

Vezměme obecně přijímanou představu, že tuláci jsou nebezpečná individua. Bez ohledu na zkušenosti lze a priori říci, že jen velmi málo tuláků je nebezpečných, protože kdyby byli nebezpeční, bylo by podle toho s nimi zacházeno... … …

0
Vytisknout
3241

Diskuse

Obsah vydání | 13. 12. 2023