O talentu a cimrmanovské malosti

12. 6. 2026 / Boris Cvek

Problém je, že jednak ti, kdo sami o věc samu zájem nemají, prakticky nemohou skutečný talent poznat, místo toho se fixují na diplomy ze soutěží a podobné věci – a další problém je ten, že skutečně talentovaní lidé nemusejí být průbojní. Potřebují na prvním místě někoho, kdo má o věc samu taky zájem. Intimita debaty o věci samé je pro ně nekonečně více než jakákoli soutěž.

Talent chce něco skutečného, co má cenu samo v sobě. Chválení ho může dokonce štvát, zraňovat a uzavírat. Díky tomu, že mu jde o věc samu, bývá disruptivní. Neznamená to, že ví, co je pravda, to vůbec ne. I ten největší génius, a právě génius, uchopuje věc svým vlastním subjektivním způsobem (v tom je právě jeho disruptivnost), ale jde za ní, jde mu o ni a o to, aby tento zájem mohl sdílet s lidmi, kterým také o tu věc jde (jinak ta věc jako cíl snažení ani neexistuje než jako něco aspoň potenciálně, v představách, sdíleného jinými, kterým o věc jde taky).

Samozřejmě naše společnost tak prorostlá cimrmanovskou malostí, kde jde jen o nihilistický výsměch čemukoli opravdovému, tohle může těžko docenit. Skutečný talent je popření celé jedné mentální i vlivové struktury, která nás desítky let ovládá a tlačí k zemi. Představte si třeba Fleminga, když šel za penicilínem, že by uvažoval, jak je v Česku zvykem. Vysmál by se jakékoli myšlence objevu a pravdy a bavil by se u scének z o Cimrmanovi.