Umyju si obličej a vyčistím si zuby. Nemáme plyn, takže sbírám malé kousky dřeva a plastu, abych rozdělal oheň a mohli jsme si uvařit vodu na čaj.

Jmenuji se Ramadan Yaqoub Ghaban. Je mi 12 let a pocházím z Beit Lahia. Nyní bydlím v al-Nuwairi, v pobřežní oblasti Nuseirat. Mám tři sestry a jednoho bratra.

Ramadanova rodina byla vysídlena do pobřežní oblasti Nuseirat

Ráno

Ramadan se prodírá přes duny a mezi stany a hledá nějaké dřevo na oheň, aby mohl uvařit vodu v rodinné konvici. Zde už zbývá jen málo stromů, takže je toho k nalezení málo, ale najde pár kousků plastu a kus naplaveného dřeva a přikrčí se, aby ulomil větvičky z trnitého keře. Spolu se svým bratrem Adim rozdělá malý oheň, aby ohřál konvici a uvařil čaj.

Potom se vydává po pláži do práce, přičemž mu vítr při chůzi víří písek.

Po snídani jdu pracovat k moři, do kavárny. Kavárna je asi 300 metrů od našeho stanu a cesta mi trvá jen pár minut.

Většinou jdu po pláži. Cestou vidím rybáře, jak loví ryby a kraby a prodávají svůj úlovek. Někdy se zastavím a sleduji, jak vytahují ryby z moře. Obvykle pracuji 12 hodin – od asi 7 hodin ráno až do večera. Někdy lidé zůstávají u jídla až do 22 hodin, a tak pracuji do pozdních hodin. Když jdu domů, je tma a z temnoty vylézají velké krysy, které se mi otírají o nohy.

Přesouvám stoly, rovnám židle, vynáším stoly ven a večer je zase přináším zpátky, čistím je a ukládám, hrabu písek kolem stolů, aby byl hladký, a sbírám odpadky. Včera tam někteří lidé grilovali jídlo. Pořádali barbecue a ta vůně byla všude! Říkal jsem si: „Kdybychom byli doma, možná bychom taky grilovali.“ Pak ti lidé odešli a nechali tam pytlík s brambůrky. Měl jsem hlad, tak jsem si ten sáček vzal a snědl ho.

Moje práce je velmi únavná, ale dělám ji, protože musím živit své sourozence. Vidím, jak se děti sousedů potulují a hrají si, žijí se svým otcem a on jim nosí jídlo a pití, ale já musím pracovat, abych si jídlo a pití vydělal. Jinak by moje mladší sestry plakaly, protože nemáme peníze na jídlo.

Před válkou můj otec pracoval při sklizni jahod v Beit Lahii a sbíral recyklovatelné materiály, ale už nepracuje. Zabili ho, když byl v domě mé tety a strýce, kam šel, aby jim pomohl s evakuací. Slyšeli jsme, že Izraelci bombardovali nedaleký dům. Ptali jsme se: „Který dům?“ Pak přišla žena do školy, kde jsme se ukrývali, a řekla: „Váš otec je mrtvý. Váš otec je mrtvý.“ Nevěřili jsme jí, ale když jsme šli k tomu domu, byl zničený. Spěchali jsme odklízet trosky a najít ho, ale Izraelci stříleli granáty, takže jsme se k němu nemohli dostat a utekli jsme.

Můj otec zůstal pod troskami čtyři měsíce. Po čtyřech měsících jsme se vrátili do Beit Lahia a vytáhli ho zpod trosek. Pohřbili jsme otce na hřbitově.

Oběd

Kolem 13:30 přijíždí cisterna s vodou a Ramadan si dá pauzu od práce, aby vyběhl na kopec a naplnil prázdné láhve rodiny. Spolu se svými mladšími sestrami je odnesou k cisterně a naplní asi 15 láhví na pití a mytí. Když jsou všechny plné, naloží je na vozík vyrobený z plastové bedny. Jeho nesourodá kolečka se protáčejí a viklají na tyči, která tvoří nápravu, zatímco ho táhne přes písečné duny a zpět dolů z kopce.

Když přijedou cisterny s vodou, naplním tolik nádob, kolik jen stihnu. Někdy přijíždějí v šest ráno, jindy odpoledne.

V našem stanu krysy sežraly všechno, dokonce prokousaly i nádoby na vodu. Žádné dobré nám už nezbyly – všechny prosakují, takže místo toho plníme plastové láhve.

Před válkou jsme měli domov. Bydleli jsme v domě se dvěma ložnicemi, obývacím pokojem, koupelnou a kuchyní. Ráno jsem chodil do školy, seděl se spolužáky, snídal a o přestávkách si hrál. Teď žijeme ve stanech a hlodavci celý stan rozkousali – úplně ho roztrhali. Brzy přijde zima a naše stany odfoukne vítr – bude nám do nich zatékat voda, když budeme spát, nebo  je zaplaví. V zimě fouká silný vítr a jsou bouře, a všechny kavárny zavírají, protože moře stoupá a přibližuje se.

Nejvíc se bojím toho, že se válka vrátí, nebo že vybombardují kavárnu, kde pracuji, nebo že mě zasáhnou, když budu venku, nebo že vybombardují dům, sál nebo něco podobného – protože tady poblíž máme sál, kde se tančí. Mám strach, že se vrátí válka a hladomor a že nenajdeme jídlo ani vodu. Během hladomoru jsme trpěli hladem tři nebo čtyři dny. Chodíval jsem do distribučního centra v Zikimu pro chléb a viděl jsem, jak se lidé strkají a perou o kilo mouky. Viděl jsem to na vlastní oči a viděl jsem, jak zabíjejí lidi. Izraelci stříleli přímo vedle nás: leželi jsme na zemi a kulky létaly shora. Kdo zvedl hlavu, ten na místě zemřel – hlava se mu roztrhla na kusy. Doufám, že se ty dny nevrátí.

Večer

Práci končím mezi 19:00 a 22:00 a lidé v jídelně mi dají 10 šekelů [asi 80 Kč].

Před válkou se za 10 šekelů dalo koupit spousta věcí – ale teď to stačí akorát na kousek sýra a bochník chleba.

Na mé práci se mi líbí, že je blízko moře. Rád dýchám mořský vzduch a plavu, když mám příležitost. Plavat jsem se naučil sám a když mám mezi úkoly chvilku volna, běžím do moře se osvěžit.

V budoucnu chci být plavčíkem, abych zachraňoval lidi – takže když se někdo bude topit, zachráním ho. Nebo chci být lékařem nebo právníkem.

Další moje naděje do budoucna je, že válka skončí, že znovu postavíme naše domy a Izraelci se stáhnou a vrátí se za své hranice, a život bude zase takový, jaký býval. Nemusel bych pracovat a mohl bych se vrátit ke studiu ve třídách. Do školy jsem nechodil od začátku války, od toho úplně prvního dne. Opravdu jsem miloval čtení. Arabština byla můj oblíbený předmět.

Během dne nemám moc času na hraní. Večer, až odejdou zákazníci, jdu ven za kamarády. Někdy jsme si vyráběli draky a pouštěli je, ale začali bombardovat děti, které je pouštěly. Nedávno zbombardovali draky tří dětí, tak jsem je přestal vyrábět.

Domů chodím po pláži. Když se vrátím do stanu, umyju se, převleču se, pomodlím se, navečeřím se a jdu spát.

Zdroj v angličtině ZDE