Jak chcete obstát v diplomacii, když si neumíte srovnat Izrael?

11. 6. 2026 / Daniel Veselý

Prezident Zelenskyj v dopise Vladimiru Putinovi nešetří arogantními poznámkami na adresu kremelského vládce. Vychvaluje přitom úspěch ukrajinské armády při dronových útocích hluboko na ruském území. „Nyní všichni vidíme, že Rusové se začínají cítit méně bezpečně,“ píše ostře Zelenskyj. Zdá se, jako by ukrajinský prezident v dopise označil svou zemi jako vítěznou stranu konfliktu. „Převážná většina Ukrajinců pozitivně vnímá, že naše bezpilotní letouny s dlouhým doletem přiletěly na zahájení vašeho fóra v Petrohradu. Urazily přitom vzdálenost více než tisíc kilometrů dlouhou. Jak dobře víte, tato vzdálenost nás nelimituje,“ uštěpačně poznamenává Zelenskyj. 

Ukrajinský prezident rád mluví o nechuti běžných Rusů ve válčení pokračovat. Jedním dechem však zcela opomíjí hlubokou neochotu ukrajinských mužů nadále setrvat ve zbrani. Tyto skutečnosti potvrzují i výzkumy veřejného mínění společnosti Gallup z let 2024 a 2025, které poukazují na válečnou únavu Ukrajinců. Většina z dotázaných by chtěla boje ukončit co nejdříve, nejeden z nich i za cenu územních ústupků. Podle průzkumu z roku 2025 se podpora války mezi Ukrajinci zhroutila.

Zelenskyj v otevřeném listě hovoří o zpravodajských informacích, podle nichž Moskva zvažuje plány na prodloužení války na následující dva roky. Ukrajinský prezident už předem považuje jakýkoliv úmysl či nápad Kremlu jednat za úskočný manévr. Zelenskyj doslova píše: „Chcete do války vtáhnout Bělorusko ještě více a my se na to také musíme připravit. Vidíme, že se snažíte něco zosnovat v Podněstří. Vaši propagandisté tak či onak vyhrožují všem zemím sousedícím s Ruskem. Opravdu si tím vším chcete projít?“ (...) „Vaše válka trvale rozdělila Ukrajinu a Rusko,“ dodává ukrajinský prezident.

Jistě, Zelenskyj má věcnou pravdu, když hovoří o neoblibě válečného úsilí v Rusku a nesmazatelných šrámech mezi oběma zeměmi. Prakticky totéž můžeme konstatovat rovněž o ukrajinské společnosti. Ani nedávné územní úspěchy Ukrajinců nemohou zvrátit matematicky neprůstřelný fakt, že Rusko stále okupuje pětinu ukrajinského území.

Zelenskému se ovšem povedl skvělý tah: Ačkoli sám podepsal dekret o tom, že s Vladimirem Putinem jednat přímo nebude, teď přichází s dopisem, byť arogantně stylizovaným. Kupříkladu bývalá mluvčí ukrajinského prezidenta Julija Mendelová označila Zelenského dopis jako PR trik na posílení jeho veřejné image. Kdo ví, co si myslel sám Zelenskyj, když stylizoval, nebo si nechal stylizovat dopis Putinovi. Ať tak či onak, Zelenskyj aktuálně varuje Moskvu, že se blíží chvíle, kdy bude moci ostřelovat ruské území balistickými střelami.

Sám Putin Zelenského dopis odmítl jako neupřímné gesto o dialog: „Tento dopis obsahuje několik hrubých výroků. Šlo mu o snahu vytvořit podmínky pro osobní setkání, nebo naopak vyvíjel úsilí takové setkání zmařit? Myslím, že šlo o druhý případ.“ Putin měl podle mého soudu spolknout svou hrdost. To by za obdobných okolností patrně nikdo ze západních politiků neudělal. Měl na Zelenského nabídku přistoupit. Kreml ale nechce z konfliktu vyjít jako poražený, zvlášť když si na východě Ukrajiny drží své pozice. Kdyby to vypadalo na ruskou prohru, jak zní z mainstreamu, Putin by se mohl všeho chytat jako stébla. A slabost se v nejvyšších patrech politiky neodpouští.

Jenže jaké máme na kremelskou kleptokratickou elitu páky, jak ji přimět, aby zasedla k jednacímu stolu? I Rusko je válkou vyčerpáno. Putin je zřejmě ovlivněn siloviky; ruskými jestřáby, kteří chtějí udržet ruský vojenský keynesianismus v chodu.

Jedná se o naprosto odlišnou situaci než v případě izraelského řádění v západní Asii. Není žádným tajemstvím, že Netanjahuova extremistická klika chce sabotovat jakékoli regionální dohody. Tel Aviv usiluje o totální vojenskou dominanci v regionu. Jakákoliv dohoda mezi Spojenými státy a Íránem nepřipadá prostě v úvahu. Izrael svévolně bombardoval Libanon, zatímco Írán trvá na zahrnutí Libanonu jako podmínce pro trvalé příměří. Totéž platí pro Izraelem obléhanou Gazu a okupovaný Západní břeh. Izrael jedná bezohledně do značné míry i díky působení proizraelské lobby. Svou roli sehrála indolence amerického prezidenta Donalda Trumpa a amerického Kongresu, jak naznačuje Matěj Schneider na webu Voxpot. Podle Schneidera jsou Trump i Kongres proti izraelské válce jen naoko a ve skutečnosti dávají Tel Avivu opět volnou ruku.  

Donald Trump může na Netanjahua vyvinout podobný nátlak jako prezident Reagan v roce 1982 na izraelského premiéra Menachema Begina. Ronald Reagan v souvislosti s tímto bombardováním záměrně hovořil o „holokaustu“. Tehdy se svým nátlakem uspěl. Jenže v té době ještě proizraelská lobby nemusela vyvíjet namáhavé úsilí o korekci v chování nájemníků Oválných pracoven nebo neposlušných studentů, jak je tomu nyní. Většina amerických politiků a intelektuálů vyjadřovala Izraeli podporu, a nebylo je zapotřebí exkomunikovat ze slušné společnosti. K tomu dochází zejména v letech po trestných izraelských výpravách do Gazy a především po 7. říjnu 2023.

Menachem Begin sice dostal od Reagana přes prsty. Jenže k tomu došlo až poté, co izraelská invaze do Libanonu v roce 1982 za sebou zanechala 19 tisíc zabitých, v drtivé míře civilistů. Šaronovy IDF vykořenily vedení OOP v západním Bejrútu. Maronitské falangy téhož roku v září za aktivní izraelské asistence zmasakrovaly až tisíce palestinských uprchlíků v táborech Sabra a Šatíla. Libanon se stal oblíbeným terčem izraelských ozbrojených vpádů a intervencí už v 70. letech. Reaganova vláda na začátku Beginovy a Šaronovy invaze do Libanonu na půdě OSN blokovala opatrně formulovaný návrh rezoluce požadující po Izraeli, aby svou armádu stáhl za mezinárodně uznanou libanonskou hranici. Spojené státy i nadále vetovaly rezoluce Rady bezpečnosti požadující izraelské stažení z Libanonu. Jinými slovy: Ronald Reagan zastavil bombardování Bejrútu prakticky v době, kdy bylo dílo zkázy dokonáno. Ještě v srpnu roku 1982, kdy Reagan Beginovi nařídil, aby ukončil bombardování Bejrútu, Bílý dům domluvil evakuaci kádrů OOP do Tunisu.

Nyní, o 44 let později, Izrael znovu bombarduje Bejrút, pravidelně operuje a útočí v jižním Libanonu a patrně se nemíní vzdát své mesianistické vize nového Blízkého východu. Netanjahuova vláda extremistů chce zničit jakoukoli buňku ozbrojeného odporu řízeného údajně Teheránem, od Hamásu přes irácké spojence až po jemenský Ansar Alláh. Z izraelské vlády se též ozývají expanzionistické hlasy po ovládnutí území cizích států, od Sýrie po Saúdskou Arábii. Benjamin Netanjahu v nedávné minulosti blouznil o své dějinné a duchovní misi. Otevřeně hovořil o realizaci vize Velkého Izraele. Obecně se Velkým Izraelem chápe území od řeky Jordán po Středozemní moře, kde v bezpráví žijí i miliony okupovaných Palestinců. Mnozí zastánci této myšlenky považují za součást Izraele v minulosti okupovaný Sinajský poloostrov. Netanjahu dobře ví, že s Trumpem v Bílém domě má úzké okno příležitosti. Jakmile republikáni letos v listopadu s největší pravděpodobností přijdou o většinu v Kongresu, okno příležitosti se bude pomalu uzavírat.

Izrael si z amerických výhrad nic nedělá a pokračuje ve své ničivé, expanzivní politice vůči svým sousedům. Washington by mohl nejdříve pohrozit účinnými sankcemi a případně je na Izrael uvalit. Jenže Spojené státy, Evropa, ale i Česká republika mohou tento darebácký stát přestat podporovat a spolupracovat s ním. Zde máme alespoň nějaké páky k jednání, které však v případě Ruska postrádáme. Jak chceme věcně vést diplomacii a dialog s Ruskem a Čínou, když si ani neumíme zpacifikovat Izrael?