Kam dvacet let po vstupu do Unie patříme?

2. 5. 2024 / Boris Cvek

Volné cestování, dotace, možnost vyvážet zboží jsou základním argumentem v české veřejné debatě o Unii, když někdo chce ukázat na tzv. výhody členství. Dvacet let jsme členy a dvacet let jsme krmeni těmito banalitami. Možná se leckdy objeví zmínka o hodnotách. Odkud se ale vzal ten ostnatý drát v 80. letech? Odkud se vzaly ty normalizační hodnoty? Proč přijely ty sovětské tanky v 68. roce? Protože jsme někam patřili.

To je to, co rozhoduje, podle toho pak vypadá společnost a její hodnoty. Podle toho se také rozhodují velmoci, když dojde na lámání chleba. Gorbačov chtěl patřit na Západ, chtěl mít v Sovětském svazu vyspělou, ekonomicky, sociálně i občanskými právy, společnost, jaká byla na Západě, a proto nás také pustil. A my jsme to chtěli tehdy taky. Chtěli jsme, aby se u nás žilo jako v Bavorsku a Rakousku. Abychom k nim patřili.

To byl přece ten důvod vstupu do Unie. Volné cestování, dotace ani možnost vyvážet zboží nám totiž nezajistí, že neskončíme jako Rusko nebo Maďarsko. Z cestování a dotací se až neuvěřitelně snadno může stát vyprávění příběhů o tom, jak jsme dobří, zatímco Západ je špatný: Unie jako SSSR, no-go zóny, nedá se tam žít.

Svět viděný očima Klause (Babiše, Okamury), Orbána, Kaczynského, snaha zvětšit odcizení od Unie a držet bezpečnou vzdálenost, aby se náhodou nestalo, že bychom frustraci z mnoha neúspěchů při dohánění Západu mohli vybíjet jinak než nacionalismem a udržováním nefunkčního státu.

Od Schumanovy deklarace z roku 1950 je Unie integračním projektem, který má zabránit válce v Evropě. A co byly ostnaté dráty dělící v 80. letech Mikulov od Rakouska než válka, válka studená? Těm Schumanův projekt zabránit nemohl, protože my jsme tam nepatřili. Ale ti, kdo tam patřili, ačkoli spolu po staletí vedli války, nejen přestali mezi sebou válčit – to právě vůbec nestačí – ale patří k sobě, tvoří jednotu.

V Evropě se jistě válčilo i po konci studené války, v Jugoslávii, a válčí se stále, na Ukrajině. Rusko chce už více než dva roky děsivým násilím ukrajinskému lidu vnutit, že patří k němu, ne na Západ. A kam vlastně patříme my? Dlouhodobě žádná třetí cesta nejspíše neexistuje, pokud dokonce nehrozí to, že pod tíhou nacionalismu a fašismu se Unie zhroutí a patřit Rusku bude vlastně jedinou možností.

Schumanův integrační projekt není samozřejmost. Nemá v dějinách Evropy obdoby a je spíše překvapivé, že byl dosud, a zejména před vstupem postkomunistických zemí, tak úspěšný. Komu by na něm mělo nejvíce záležet, jsou země, které vědí, co je to být zavřený za ostnatým drátem. Paradoxně ale tyto země, včetně České republiky, často vycházejí z pozice, že ony jsou ty suverénní, ony jsou ty, které patří jen samy sobě a které – až na volné cestování, dotace a obchod – se bez Unie vlastně dobře obejdou.