Rozhovor Britských listů 658. Nejdůležitější je uchovat si tvář a neubližovat lidem

17. 4. 2024

Jan Čulík: Dobrý den, vážení televizní diváci, tak v posledním takzvaném Rozhovoru Britských listů nám zpíval Jiří Dědeček a teď bychom si spolu promluvili. Pane Dědečku, co je nejdůležitější v dnešní době?

Jiří Dědeček: Nejdůležitější je uchovat si tvář a neubližovat lidem, podle mého názoru. Ale takhle já jsem se snažil žít vždycky. Nejenom teď. A ono to vždycky, když doba jakýmsi způsobem se vyostřuje, tak to nabývá zvláštního důrazu.

Taky za dob, kdy tohle krédo mou hlavou proběhlo poprvé, nebyly sociální sítě. Vídali jsme se s kamarády, anebo s nepřáteli, jenom jaksi z očí do očí, anebo přes nějaké periodikum, které bylo ochotné naše názory publikovat. Teď je ta doba daleko složitější právě v těch společenských, jak se říká, bublinách. S Lojzou nekamarádím, ale s Frantou kamarádím a koho ještě mám mezi přáteli, koho nemám?

Já se snažím se sociálním sítím vyhýbat, to zaprvé. Můj profil Jiří Dědeček na Facebooku někde plave, ale já jsem k němu ztratil ovládací údaje. Takže do něj nemůžu zasahovat a doufám, že brzy umře. No a jednak se tam občas podívám přes náš nakladatelský profil a abych viděl, co kamarádi říkají a abych mohl publikovat svoje koncerty, data svých koncertů. Ale vždycky si říkám neubližovat lidem, a pokud možno dokráčet tím životem až do konce s hlavou Jakžtakž vztyčenou.

Jan Čulík: No jenže jak říkáte, my máme oba tu zkušenost z toho komunismu, kterou mnozí nemají, protože už je to opravdu dávno, teď jsem mluvil s profesorem Petrem Bílkem o tom, jak vlastně už i ty devadesátky jsou zapomenuté. No a my jsme takoví geronti tady. Ale to je zajímavá věc, jestli se trošku nevracíme do situace - v každém případě jsme nepociťovali vyloženě existenční ohrožení v tom smyslu, že by nás někdo zabil ,za toho komunismu. Nebo myslíte si, že je to podobné, nebo není, nebo - vůbec, co se dá dělat kromě toho, že tedy si chcete udržet tu hlavu vztyčenou?

Jiří Dědeček: No já myslím, že srovnávat nějaké dějinné okamžiky je asi celkem zbytečné, protože já mám vždycky na paměti takový krásný aforismus Jerzyho Lece, polského spisovatele, který napsal „Dějiny nás poučují o tom, že nás dějiny o ničem nepoučují.“ Tak tady bych nehledal. Nesrovnával zkrátka, někdy je doba těžká, někdy je lehčí a -

Jan Čulík: Ale ono se to docela překvapivě dost zhoršilo najednou a zdá se, že asi lidi mají spíš pocit, já nevím jak vy, ale určité bezmocnosti. Takže možná moje otázka je blbá, protože když se vás ptám, co dělat, tak asi nevíme co?

Jiří Dědeček: To nevíme asi nikdo, pochopitelně a tuto otázku za nás řeší tajné služby Ukrajiny, Spojených států, Izraele a jiných mocností. To nevyřešíme, ale my se v té situaci můžeme snažit zachovat nějakou tvář. To znamená, aniž bychom měli politologické vzdělání, pokusit se vyjít z faktů, která máme k dispozici a nějakým způsobem já třeba jako písničkář, jako básník se k tomu vyjádřit. Čím jsem starší, tím méně mě těší vyjadřovat se k politické a společenské situaci. Ale dobře. I to je možné. Však jsem tady nějaký ten protest song zahrál, že jo, no a - je to těžká doba, pochopitelně velmi těžká a já o tom třeba diskutuji s mladými lidmi. Donedávna jsem měl kurzy tvůrčího psaní na Literární akademii. To jsou vlastně samý holky. Tam nechoděj vůbec kluci.

Jan Čulík: No, to je zajímavé, to vždycky bylo do určité míry, že o humanitní obory měly zájem, holky, ale je to i svým způsobem strašné. Jak tedymužská část obyvatelstva pohrdá literaturou.

Jiří Dědeček: Nebo nejsou dostatečně připraveni k přijímačkám. To já nevím, jo, ale vlastně jsme se bavili o tom údělu mateřství. Co to znamená být matkou. Co to znamenalo, kdy v dějinách být matkou. A většina těch dívek okolo pětadvaceti se shoduje v tom, že do téhle situace nechtějí mít děti.

Jan Čulík: No, to je velký problém, protože já třeba mám čtyřletou vnučku, ale když se nyní na ní koukám a to jsme právě řešili s tím Petrem Bílkem, taky má tříletou vnučku, jako jestli to bylo vůbec odpovědné.

Jiří Dědeček: Co jí čeká…

Jan Čulík: Co ti lidi budou muset - globální oteplování, já nevím, kdo ví, co všechno, takže To je pozoruhodné, že tohleto řešíme a ty dámy tedy na té Literární akademii mají stejný pocit.

Jiří Dědeček: Určitě a nejde jenom o války, právě že. Jde skutečně o celkovou například klimatickou situaci, o níž jsme v sedmdesátých letech vůbec nemluvili, to nikoho nijak zvlášť nezajímalo. Občas někde bouchla nějaká továrna, nebo někdo vypustil jed do řeky, ale to byly dílčí problémy, to se netýkalo celé planety. No takže myslím si, že ty starosti jsou obrovské a.těžko jimi člověk proplouvá a hlavně nesmí naslouchat těm takzvaně falešným prorokům a mesiášům.

Jan Čulík: Ale spousta lidí nepozná, co je falešný prorok a mesiáš.

Jiří Dědeček: Jak se to pozná. To je veliký problém, samozřejmě.

Jan Čulík: A na lidi působí emocionalita.

Jiří Dědeček: Ano. Ano jsme tak postavení. Málokdo z nás je zcela racionální. Ano, působí na nás city a jsme ochotni tomu velmi snadno podléhat, no. Takže je to nadlidský úkol, ale já si říkám, když se každý soustředí na to, co má dělat a bude se snažit to dělat dobře, tak nakonec k nějakému šťastnému konci, anebo aspoň k remíze dospějeme. Takže já se snažím dělat dobře to, co dělám, psát, vydávat knížky, hrát, jezdit, potěšit lidi nebo pobavit lidi. To je veliká věc. já jsem dřív ani si neuvědomoval, co to znamená, když prostě padesát lidí z toho koncertu odchází s nějakou dobrou nebo řekněme trošku rozbouřenou, nicméně, s nějakou náladou jako výsledek toho poslouchání, jako výsledek pobytu se mnou, jo. To je hrozně důležitý, tohle. Pro mě je to důležité.

Jan Čulík: Když mluvíme o tom dělat dobrou práci, vy tedy s manželkou Terezou Brdečkovou máte to nakladatelství Limonádový Joe a zároveň vy jste působil také v Pen klubu, že jo. Co to bylo?

Jiří Dědeček: Ano, ano. Ano, já jsem byl vlastně 16 let, tedy nejdéle sloužícím předsedou Pen klubu v dějinách té organizace.

Jiří Stránský, přede mnou byl 13 let a bylo to krásné, neobyčejně inspirativní a postupně, až postupně ten můj pocit degradoval, protože jak se kultuře nemyslím, že jenom tady, ale obecně po celém světě přikládá menší a menší význam a literatuře pak především, tak Pen klub vlastně postupně, to se dá opravdu zobrazit na grafu, ztrácel na finanční podpoře, až to začalo být neúnosné až vlastně -

Jan Čulík: Takže ještě to existuje po vašem odchodu?

Jiří Dědeček: Pen klub existuje, vede ho báječný člověk, novinář Ondřej Vaculík a mojí poslední takovou, já nevím, jestli se tomu říká labutí píseň, v roce 2021, já jsem pak v dubnu 22 končil, a v lednu – aha, to se ještě přetáhlo. Ano, takže těsně předtím jsme dělali festival R.U.R. Sto let od premiéry Čapkovy hry.

Jan Čulík: Dokonce byl pořad v britském rozhlase o tom.

Jiří Dědeček: Jmenovalo se to RUR 100 + 1 tu ideu, dodal pen klubu Jarda Veis. Pak na tom taky velmi usilovně spolu se mnou pracoval, měli jsme na tři dni pronajaté divadlo Archa, dopoledne byly konference, odpoledne hrálo divadlo Buchty a loutky ten kus Čapkův.

A nedostali jsme na to ani korunu ze státních nebo městských peněz. Všechno jsem posháněl já po svých přátelích, kteří mají podniky a kterým se daří. Rozpočet byl zhruba 3 miliony, a to všechno Pen klub zaplatil ze soukromých zdrojů. Až to byla hanba, když se tam potom dostavili na závěr, kdy jsme udělovali cenu Karla Čapka, se tam dostavil ministr kultury a předseda senátu, tak -

Jan Čulík: Kdo to byli? Jmenujte je.

Jiří Dědeček: No, to byl Baxa a Vystrčil. Pořád stejní.

Tak na ně křičeli moji kamarádi z různých soukromých institucí. Například Abra Jaroslav Řasa na ně křičel, Prosím vás, jak se to chováte k tomu Pen klubu? Jak je možný, že jste jim nedali ani korunu na tohle všechno? Tady sedíte, koukáte, tleskáte, ale oni to dělají prostě z peněz, který tady Jiří Dědeček těžce po shání po nás po všech, co ho máme rádi.

Takhle se nedá žít dlouho.

Jan Čulík: A co oni na to?

Jiří Dědeček: Oni na to nic, že. Jo, tak co by. Seděli a koukali. Nikdo. Ani samozřejmě, ptáte-li se na to, jak zareagovali po 14 dnech, po měsíci - mrtvý brouk. Nic. Ani koruna, nic. Žádné peníze.

Jan Čulík: Tak to je ale zajímavé, takže dobře. Já vím, že když se vrátíme do Francie třicátých let, tak Albert Camus něco řekl a všichni si sedli na zadek. Tak to dneska není, že jo, jo, ani v té Francii, no.

Jiří Dědeček: Dneska to není a on to taky ten Čapek takhle fungoval. Lidi se těšili na jeho novou knihu, sdělovali si dojmy z ní a bohužel zájem o literaturu a taky její prestiž neobyčejně upadá. Upadl.

Jan Čulík: No tak za toho komunismu lidi četli mezi řádky, do určité míry a ta literatura, zvlášť, pokud byla zakázaná, měla určitou třaskavou - třaskavý dopad, ale jako je fakt, že tedy když se může mluvit o politice otevřeně, tak asi možná lidi zapomněli. Nebo proč myslíte, že to je, ten úpadek zájmu o literaturu?

Jiří Dědeček: Já myslím, že to je velmi přirozený vývoj, že prostě lidstvo má takové epochy, kdy obecnému vkusu a taky určování myšlení vládne tu architektura, tu hudba, tu malba pak to byla literatura, teď jsou to audiovizuální obory. Ale nemyslím si, že by to byla tragédie. Tragédie to je samozřejmě pro literaturu, ale ne až tak veliká, protože zase -

Jan Čulík: Ty audiovizuální obory ale potřebujou tu literaturu, protože někdo to do háje, musí napsat, ne?

Jiří Dědeček: Říkáme to vždycky, ano, říkáme to všem milovníkům scenáristiky a filmů vůbec, to je literární příprava. A podle ní se to potom točí. Samozřejmě. Ale teď nám do toho ještě vstupuje umělá inteligence, a to vůbec není téma, které bych chtěl otvírat.

Jan Čulík: No, je to blbé téma, ale jako mimochodem jen tak, promiňte, zase sem zatáhnu politiku, ale vidím tady, jak se tady pořád diskutuje, aspoň v těch vládních kruzích o tom, že budou prodlužovat odchod do důchodu a takovéhle věci a oni vůbec neřeší ten dopad té umělé inteligence na zaměstnanost.

Vy na to nejste odborník, ale teď byl nějaký průzkum v Británii, kolik milionů lidí přijde do pěti let o zaměstnání A v Čechách to bude asi půldruhého milionu lidí do tří až pěti let. Oni to neřeší a prodlužujou odchod do důchodu.

Jiří Dědeček: Kvůli umělé inteligenci?

Jan Čulík: No jasně, protože většinu těch prací bude dělat.. Už vidíte, jak to začíná těmi hloupostmi, jak jdete do supermarketu a jsou tam ty automatické kasy. A tohle bude ve všem.

Jiří Dědeček: No jasně, to je příšerný. Já si vzpomínám v Zolově románu Zabiják, jak kovář vezme Gervaisu, kterou miluje, do velkokovárny a tam nejdřív sám ukazuje, jak kladivem vyrábí nýty a pak ji vezme mezi stroje a říká, nejradši bych to všechno tady rozmlátil kladivem, ale do pěti let mě tohle všechno nahradí. Já dělám tři sta nýtů celý den, ten stroj to má za hodinu. Je to podobná situace.

Jan Čulík: Ano, ale na entou, bohužel tedy. Ale mě jenom zajímá, promiňte, když mluvíme o tom, co není a co je a co se neděje a co se ignoruje, tak mě jenom zaujalo, že oni to tady vůbec neřeší.

Jiří Dědeček: No jo. Oni. Kdo oni?

Jan Čulík: No tak tady někdo vládne, ne?

Jiří Dědeček: Vláda vláda. Hmm, možná že to řeší, ale zatím se to k nám nedoneslo, nebo nevidíme žádné výsledky toho řešení.

Jan Čulík: No řeší to prodlužováním odchodu do důchodu, když nebudou žádné pracovní příležitosti? Ale to je druhá věc. Taky ještě byla zajímavá informace při tom prodlužování odchodu do důchodu, že prý po šedesátce většina Čechů je nemocná, takže stejně nemůže pracovat, ale to je jedno.

Ještě se vraťme závěrem. Vy máte taky to nakladatelství, to je tedy pěkně donkichotská činnost, co tam vydáváte?

Jiří Dědeček: To se říká, „Oni jsou podnikatelé, že?“ No tak podnikáme v oboru kniha, což není skutečně takový obor, že by člověk odjel na Seychely a po telefonu to odtamtud tu a tam dirigoval. Vydáváme knížky Jiřího Brdečky, pozůstalost vesměs nevydanou, ještě je toho hodně, poměrně. Vydáváme knihy Terezy Brdečkové a moje knihy. Jsme tedy takzvaně rodinné nakladatelství.

Do té rodiny se počítají i překlady, když něco přeložíme. Náš vklad umělecký, tak se to taky u nás vydává. Založili jsme si to pro potěšení před jedenácti lety, když mi bylo šedesát, tak jsem poprosil Terezu, jestli by do toho se mnou nešla a šel jsem na obvodní soud a tam jsem zadal příslušnou žádost a přišla nám žádost vyřízena a dali nám iIČO, dali nám DIČ a sídlíme doma, knihy vznikají u nás doma a sklad máme ve sklepě ve Sněmovní ulici, ale máme z toho velikou radost, protože ty knížky, to jsou takový jako naše děti, že jo, když se to potom seřadí, už jich je přes dvacet, tak to je docela slušná řádka knih a já vždycky říkám, snažíme se dělat takové knihy, aby bylo lidem líto je zapomenout ve vlaku.

Jan Čulík: To je dobrý, to je dobrá věc a kde to prodáváte?

Jiří Dědeček: Prodáváme to normálně v obchodech přes Kosmas všechno se přes velkoobchod dostane do knihkupectví a potom jsou takové ty různé veletrhy Tabuk, Knihex Book Fest a podobně. Tam nás taky zvou a to vřele doporučuji. Teď třeba sedmadvacátého dubna bude v Budějovicích Book Fest, Senzační věc. Festival malých nakladatelství.

A taky vlastně, když někde hraju, tak si těch knížek pár vezmu a pár desek. To není zrovna, že by z toho člověk upadl, ale pár se jich tam vždycky prodá a lidi jsou rádi, že si odnášejí z toho koncertu něco, co třeba můžu podepsat.

Jan Čulík: Pane Dědečku, bezvadné. Držím vám palce, držte si tu vztyčenou hlavu dál.

Jiří Dědeček: Děkuju. No jo, tak. Budu dělat, co umím, děkuji.

Jan Čulík: Vážení televizní diváci, děkujeme. Na shledanou.