Jenže Starmerova politika je otřesná

15. 5. 2026

Cestoval jsem nákladním autem přes Evropu a dorazil jsem v říjnu téhož roku. Požádal jsem o azyl a cítil jsem se šťastný, že jsem v mírové zemi. Když jsem přijel, byl premiérem David Cameron. Od té doby se vystřídalo dalších pět premiérů. Moc jsem je ale nerozlišoval – všichni mi způsobovali spoustu stresu.

Doufal jsem, že si ve Velké Británii vybuduji nový život, ale pár měsíců po mém příjezdu mi byla žádost o azyl zamítnuta. Prošel jsem dlouhým odvolacím řízením a více než deset let jsem bydlel v ubytovnách ministerstva vnitra v různých částech Velké Británie.

Naučil jsem se některé dovednosti, včetně holičství, i když mou hlavní povinností bylo pravidelně se hlásit v centrech ministerstva vnitra. To je vždy děsivý zážitek, protože nikdy nevíte, co se může stát, když projdete dveřmi: může vám být dovoleno vrátit se do ubytování alespoň do další návštěvy, nebo můžete být zatčen a odeslán do zadržovacího centra.

Zpočátku mě ministerstvo vnitra žádalo, abych se hlásil každé tři měsíce, ale pak mi řekli, že se mám hlásit jednou za měsíc, a poté jednou týdně. Miluji Spojené království a cítím, že tam patřím, protože jsem tam strávil téměř polovinu svého života, ale nikdy jsem se necítil, že by se mnou zacházeli jako s rovnocenným, ani mi neprojevili žádnou lidskost. Máme zakázáno mnoho věcí – nesmíme pracovat ani si otevřít bankovní účet.

Bál jsem se a byl jsem si jistý, že je jen otázkou času, než budu zadržen a poté deportován zpět do Iráku.

Rozhodl jsem se, že jediným způsobem, jak tomu zabránit, je nechat se propašovat se na evropskou pevninu. Jeden známý mi řekl, že zná převaděče, kteří dokážou dostat lidi z Velké Británie v nákladních autech. Nakonec jim zaplatil několik set liber, aby mě dostali ven.

V lednu tohoto roku jsem se setkal s převaděči v dohodnutém čase a místě v Doveru. Byl tam ještě jeden muž. Nám oběma řekli, abychom vlezli do bedny v kamionu a leželi nehybně, dokud nedorazíme do Francie. Jakmile byla bedna zavřená, nebylo možné ji otevřít zevnitř. Člověk v ní může zemřít.

Nikdy v životě jsem neměl takový strach, namačkaný v tom malém, čím dál tím mrazivějším prostoru, o kterém jsem věděl, že se možná nikdy neotevře. Nemohl jsem dýchat a už jsem necítil nohy.

Jakmile dostanou vaše peníze, pašerákům je jedno, jestli přežijete, nebo zemřete. Měl jsem jen velmi malý batoh s náhradním tričkem, kalhotami a botami a svým telefonem, abychom mohli zavolat policii, aby nás zachránila, pokud nikdo tu bednu neotevře. Neustále jsem si říkal, že pokud v ní zemřu, možná mě nikdy nenajdou. S tím druhým mužem jsme v ní byli zavření asi 12 hodin.

Čas ubíhal velmi pomalu. Nebylo možné nic jíst ani pít, ani se vyčůrat. Když jsme dorazili do Calais, kamion zastavil a řidič krabici odemkl. V tu chvíli jsem se cítil na pokraji smrti. Nohy mi úplně zmrzly. Přísahal jsem si, že se už nikdy nebudu schovávat v kamionu.

Řidič nám řekl: „Jděte, jděte, jděte.“ A my jsme  šli. Ten druhý muž odjel k příbuzným. Měl jsem ale pocit, že Francie pro mě nebude bezpečná, protože někteří pašeráci tam mají kontakty na lidi, kteří mi v Iráku vyhrožovali.

Prošel jsem vesnicí a snažil se najít nádraží, abych se dostal do Paříže. Odtud jsem jel dalším vlakem do Itálie. Slyšel jsem, že v té části země, kde se teď nacházím, je snazší získat doklady opravňující k legální práci, což je jediné, co chci dělat. Od té doby, co jsem sem přijel, bylo moje rodné město napadeno drony ve válce mezi Íránem, Izraelem a Amerikou, což návrat ještě více zkomplikovalo.

Život pro mě vždycky byl těžký a trpím depresemi – i když pořád miluju život. Ještě nemám pracovní povolení a bojuju o přežití tady.

Mým snem je vrátit se do Velké Británie a najít způsob, jak tam žít bezpečný, legální a normální život: otevřít si holičství, platit daně a poprvé jet na dovolenou.

Zdroj v angličtině ZDE