100 otázek pro Jana Čulíka: Velký rozhovor k 30. výročí Britských listů

1. 6. 2026 / Fabiano Golgo, Jan Čulík

Ta rodina byla prostě založená na neustálých intelektuálních debatách. Od poloviny padesátých let jsme bydleli na pražském Starém Městě, jednou z mých prvních vzpomínek je, jak mě vezou do našeho nového bytu, v paměti jako snad tříletému mi utkvěl průjezd tramvají pod domy před vjezdem na Křižovnické náměsti, asi mi to připadalo podivné. Někdy kolem roku 1955 komunistický stát rozdělil obrovský, buržoazní pětipokojový byt nedaleko Staroměstského náměstí na byty dva – čímž je mimochodem prakticky zničil, protože žádný architekt by to tak nezmršil. A dal je dvěma mladým lékařským rodinám s malými dětmi. V tom bytě mimochodem před válkou žil zřejmě nějaký židovský lékař, v místnosti, která se posléze stala naší koupelnou, měl ordinaci. Za války zmizel. Po pádu komunismu se nikdo o tento byt nehlásil, nebyla restituce.

No a v tom našem staroměstském bytě se pořád konaly večerní diskuse s různými pražskými intelektuály, často s Jiřím Němcem, ty debaty skončily, když moje matka otci protestovala: „Řvete tady pořád do dvou hodin do rána a jsou tu malé děti. Nemohlo by se to konat pro změnu u Němců?“ Nemohlo, a tak ty debaty u nás skončily. Ovšem otec byl vždycky připraven cokoliv kdykoliv prodiskutovat. Vzpomínám, jak jsem měl na střední škole mít tuším referát o  Čechovově hře Racek. Otec byl anglista, o ruské literatuře nevěděl nic, přesto mi s tou analýzou té hry (je dost složitá) velmi pomohl. Moje matka, lékařka, si ho namluvila, protože na ní dělaly dojem jeho intelektuální schopnosti. Možná toho potom trochu litovala, otec nebyl moc na praktickou práci. Jednou přišel domů, matka pracně máchala prádlo ve vaně (pračku jsme asi tehdy ještě neměli) a otec otevřel dveře do koupelny a zeptal se „Ty pereš?“ Že by jí mohl pomoci, ho naprosto nenapadlo. No, byla to jiná doba. Vychovávaly ho dvě tety, protože jeho matka brzo po jeho narození zemřela. Možná ho tak trochu rozmazlily. Jinou důležitou věcí bylo, že oba moji rodiče byli první generací s vysokoškolským vzděláním. Tak pro mého otce byl ten intelektuální přístup něčím, na co byl zřejmě hrdý, tím se odlišoval od předchozích generací a svým intelektuálstvím se tak trochu definoval.   Otec mého otce, můj dědeček, byl pouhý kovář, matka mé matky byla úspěšná podnikatelka, doma v kuchyni na Žižkově provozovala nesmírně úspěšně obchod s látkami. Byla neuvěřitelně populární, ještě v padesátých letech, kdy dávno komunisté její domácí obchod zlikvidovali, když se mnou chodila na procházku po Žižkově, ji neustále zastavovali na ulicích místní lidi: „Paní Šedivá, no jak se máte...“ Mimochodem, babička, narozená v roce 1900, absolvovala v mládí jakýsi podnikatelský kurz. Byla tam jediná ženská, a všichni ostatní mužští frekventanti se do ní neustále zamilovávali.

2.         Tvůj otec byl anglista, překladatel a autor knihy o Grahamu Greenovi. Jaký obraz jeho práce sis odnesl z domova jako dítě a dospívající?

Tak ta angličtina a odbornost mého otce jako anglisty byla nesmírně rozhodující, důležitá. Otec byl také dlouhá léta učitel angličtiny. Pamatuju se, jak u našeho velkého elektronkového rádia pravidelně poslouchal na krátkých vlnách vyučovací pořady rozhlasu BBC „English by Radio“. Mimochodem měl otec v té angličtině relativně velmi dobrý anglický přízvuk. Uměl také samozřejmě (?) německy, asi stejně dobře jako česky, asi se to naučil ve škole. Jednou hovořil o tom, že kdesi v zahraničí propadl nějak zmatku a z jakýchsi psychických důvodů ze sebe v té chvíli nedokázal dostat ani slovo anglicky. Ale roli mu automaticky převzala němčina. Učil se také švédsky.

3.         Jak se u vás doma mluvilo o zkušenosti tvého otce s nacistickou okupací a s komunistickým režimem?

Jak se můj otec dostal k tomu překládání z angličtiny? Mám v rodině dva příbuzné, kteří byli obětí komunistického režimu. Strýc, katolický intelektuál Rudolf Voříšek, řefredaktor katolické intelektuální revue Řád a redaktor katolického nakladatelství Vyšehrad,  byl za to, že je katolický intelektuál, v roce 1951 zatčen, shledali ho vinným, rodina se nikdy nedověděla, co přesně byla jeho vina, protože proces byl  tajný. Poslali ho do uranových dolů v Příbrami, kde za dva roky zemřel, na leukémii. O těchto šokujících skutečnost hovoří výmluvně moje sestřenice Ludmila Voříšková v tomto Rozhovoru Britských listů. Druhým příbuzným byl můj prastrýc Antonín Čulík, katolický kněz. Rodina Čulíků pocházela z města Neveklova, jak bylo koncem devatenáctého století vždycky zvykem, bylo v ní mnoho dětí, a vděční rodiče dali jednoho syna na kněze. Antonín Čulík pracoval jako středoškolský katecheta a byl nesmírně charismatický a výjimečně oblíbený u studentů. Také nadšeně poslouchal na krátkých vlnách zahraniční rozhlas, a to i za protektorátu, za německé okupace, kdy byl za poslech zahraničního rozhlasu trest smrti. Jenže můj prastrýc se někde v hospodě – za protektorátu! – spřátelil s nějakým německým vojákem a pak dva roky spolu poslouchali navzdory té hrozbě trestu smrti u prastrýce doma ten Londýn. Zřejmě jsem od prastrýce zdědil to poslouchání zahraničního rozhlasu.

Po druhé světové válce se Antonín Čulík stal tajemníkem pražského arcibiskupa Berana a to se mu stalo po komunistickém převratu osudným. Byl zatčen a strávil ve  vězení přes devět let. Propustili ho až koncem padesátých let. Asi je tam v tom vězení bili, prastrýc o tom nikdy nehovořil. Ale když jsem ho znal, i po návratu z vězení, v šedesátkách, byl stále nesmírně populární. Když měl narozeniny, přišlo mu poštou pět set přání. Jako kdyby byl filmová hvězda. Zemřel v lednu 1969 a jeho pohřeb se konal 16. ledna 1969, byli jsme v Neveklově, a po večerním návrahu do Prahy jsme se dověděli, že se nahoře na Václavském náměstí zapálil nějaký chlapec. Byl to Jan Palach.

Ludmila Voříšková svědčí v tom Rozhovoru Britských listů, že po zatčení jejího otce bylo pro jejich matku (v rodině byly dvě malé děti) nesmírně obtížné vydělat si na jídlo pro rodinu, šíla svetry a kožíšky. Když později režim polevil, její matka Marie Voříšková byla přijata do nakladatelství Vyšehrad (za komunismu se dlouho jmenovalo Lidová demokracie) jako redaktorka. A prostřednictvím své redaktorské funkce se můj otec dostal k překládání. Jednou jsem své tetě Marii vyčetl, že se tak otec dostal k překládání z protekce. „Ano, z protekce,“ přiznala. „Ale kdyby nebyl výborný, tak bychom ho nepoužívali.“

O nacistické okupaci otec příliš nemluvil, až na to, že celá jeho středoškolská třída byla vyhozena „ze všech škol v protektorátu“. Někdo totiž napsal na zeď v šatně „Hitler je vůl“. Otec střední školu dostudoval po roce 1945, to mu už bylo dvacet, a pak začal studovat latinu a angličtinu na vysoké škole. Komunistický převrat je překvapil, netušili, že se něco takového může stát. Ano, a moje matka 25. února 1948 byla součástí davu studentů, kteří v Praze demonstrovali proti komunistickému převratu. Naštěstí se to na ni nikdo nedověděl.

4.         Napsal jsi, že tvůj otec považoval angličtinu za „nástroj svobody", který umožňuje uniknout izolaci a ideologické manipulaci. Jak se tato představa projevovala v každodenním životě vaší rodiny?

Z výše uvedeného je jasné, že jsem nevyrůstal v nijak komunistické rodině. Otec v důsledku své znalosti jazyků získal zaměstnání ve státním podniku pro zahraniční obchod, původně se jmenoval Strojimport, později Technoexport. Později, v šedesátých letech, jako zástupce tohoto podniku sjezdil celý svět, včetně Japonska. Jako nestraník byl ovšem v zaměstnání na druhořadém místě, i když dělal všechnu práci. Zmiňoval se frustrovaně o tom, že při jednání se zahraničními obchodníky byl vždycky přítomen funkcionář komunistické strany., který ovšem neuměl žádné jazyky, takže nevěděl, o čem je řeč. Komunista přerušoval jednání výkřiky: „Co řiká?  Co řiká?“

Důvodem, proč otec nemohl být komunistou, nejen proto, že dva členy rodiny komunisté pronásledovali, byla i skutečnost, že byl nejméně do středního nebo pozdně středního věku velmi silně věřící katolík. K stáru ho ta víra dost přešla, měl s Bohem osobní spor, obviňoval ho, že je sadista.

Po roce 1968 otec změnil zaměstnání, opustil zahraniční obchod a získal práci v Ústavu pro stavbu strojů v Praze-Běchovicích. A to byla pozoruhodná lehárna. Ústav otci platil plný plat jen pro to, aby byl k dispozici, kdyby bylo potřeba přeložit nějaký technický text do angličtiny. Takže otec strávil celá sedmdesátá léta  - kromě překládání současné klasické anglické literatury -  cvičením na varhany. Seznámil se s protestantským farářem jménem Renato Schiller, který spravoval protestantský kostel U Salvátora nedaleko Pařížské ulice na pražském Starém Městě, pět minut od našeho bytu, v ulici Salvátorská. Mimochodem, s Renato Schillerem vedl i v sedmdesátkách u nás doma můj otec vášnivé filozofické diskuse. Ještě je vidím, jak sedí v obýváku u stolu a vzájemně na sebe křičí... Renato Schiller dal mému otci klíče od kostela, takže otec tam mohl chodit hrát na varhany kdykoliv. Procvičil tam celá sedmdesátá léta, zatímco mu institut platil plný plat.

Za varhanami v kostele U Salvátora během sedmdesátých let – místo chození do práce -  nacvičil můj otec celé varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Pořádal veřejné koncerty. Někde mám ještě nahrávky. K stáru však ohluchl. Vyčítal to Pánu Bohu. „Nacvičil jsem toho Bacha k boží oslavě. A ten se mi pomstil tím, že mi sebral sluch.“ (Ono to bylo kouřením, Pán Bůh za to asi nemohl.)

Komunista otec nebyl, ale disident taky ne. Ptal jsem se ho, proč v roce 1977 nepodepsal Chartu 77. Po vydání Charty 77 zahájil komunistický režim hysterickou kampaň proti chartistům, která trvala celou řadu měsíců. "Nejsem blázen," řekl mi otec, "jestliže pobíhá po dvoře rozzuřený býk, mám ho dráždit červeným hadrem?" Zastával názor, že se proti komunismu po invazi nedá bojovat, protože je Československo ruskou kolonií, a režim nelze z Prahy porazit, musí se rozpadnout v Moskvě. Což se také nakonec stalo.

5.         V publikovaných textech se objevují dvě různé časové informace o odmítnutí otcovy doktorské práce kvůli absenci citací Lenina a Stalina. Kdy přesně k tomu došlo?

Můj otec napsal po absolutoriu filozofické fakulty doktorskou práci Paradox v moderní anglické literatuře. V padesátých letech mu ji odmítli přijmout, protože v ní nebyly citace z Lenina ani ze Stalina.  Nevím přesně kdy. Nakonec ji – i bez citátů z Lenina a Stalina – podal v roce 1968 a obhajoval ji u profesora Zdeňka Vančury, který byl také z fakulty předtím vyhozen a vrátil se do ní až koncem šedesátých let. Než otec obhájil doktorskou práci, oslovovali ho v zaměstnání „soudruhu Čulíku“, což mu šlo na nervy. Po získání doktorátu si liboval, že oslovení „soudruh“ v zaměstnání zmizelo, a všichni ho nyní oslovovali „pane doktore“. Ještě předtím vydal otec shrnutí své doktorské práce jako asi dvacetistránkový článek, jako doslov k jednomu svému překladu. Byl potěšen, když za ním přišel jeho šéf a řekl mu „Četl jsem váš doslov.“

6.         Jak silně otcovo odmítnutí přizpůsobit odbornou práci ideologickému požadavku ovlivnilo tvůj vlastní vztah k institucím a autoritám?

Už jsem se zmínil, že silné analytický a kritický přístup ke skutečnosti v naší domácnosti byl pro mě obrovským stimulem k nezávislému myšlení. Zároveň jsem měl velké štěstí, protože jsem rozum bral právě v druhé polovině šedesátých let, která byla nesmírně liberální. Než mi bylo patnáct-šestnáct, v roce 1968, jsem politiku nevnímal. Zabýval jsem se filmem. Můj kamarád a spolužák Zdeněk Antoš vystoupil někdy kolem třinácti let v Československé televizi. Na nás oba to mělo obrovský vliv. Sehnali jsme si kameru a natáčeli jsme filmy. Jako extrovert jsem měl  ve škole a ve třídě  nesmírně silné postavení. Nikdy jsem neměl problém prosadit svůj názor. Přiměl jsem svou základní školu, abychom měli možnost dělat pět minut každé úterý a pátek v osm hodin ráno, při začátku vyučování, pětiminutové žákovské vysílání školním rozhlasem. Vysílali jsme hranou detektivku na pokračování. Předem jsme ji nahrávali u nás doma a editovali kopírováním z jednoho magnetofonu na druhý. Otec šel na třídní schůzku a já mu předtím nadšeně vykládal, jak všichni milují naše vysílání. Vrátil se  z třídní schůzky a řekl mi: „Oni ti učitelé tím moc nadšení nejsou. Prostě ti to jen trpí.“ No ale byla to liberální škola. Vydával jsem také na základní škole deník, jmenoval se New York Times. Ten každý den koloval ve třídě. Mám ale tady v Glasgow jedno vydání, které má stránek víc. Měl jednu až dvě stránky, byl psán na stroji a měl jediný výtisk. To bylo ale asi až v osmé a deváté třídě. Mám tady ale i školní čaopis, který jsem vydával, když mi bylo deset. 

Chtěl bych říct pár slov o atmosféře šedesátých let, která je už dnes skoro úplně zapomenuta. Lidé jako herec Mádl, který před nedávnem natočil údajně o šedesátkách film Vlny, a vůbec tu dobu nezná, neb ji nemohl zažít, vytvořil v tom filmu dojem, že protože byl v Československu komunismus, musel v šedesátých letech vládnout v Československu útlak. Oni prostě dnešní antikomunističtí ideologové nemohou přijmout, že komunisté mohli být i liberálové. A šedesátá léta se v Československu nesla v duchu liberálního komunismu.

Jak jsem kdesi už taky vysvětloval, reformní komunisté ze šedesátých let byli tak trochu obětí neřešitelného paradoxu, který v důsledku své víry v marxismus za paradox nepovažovali. Podporovali demokracii, ale zároveň byli přesvědčeni, že občané budou vždycky svobodně volit komunistickou stranu. A ve své době měli samozřejmě pravdu, v druhé polovině šedesátek a pak především za Pražského jara byla komunistická strana v Československu nesmírně populární. Ale jak si mohli reformní komunisté udržet přesvědčení, že občané budou KSČ volit vždycky? No to proto, že to byli přesvědčení marxisté a podle marxismu společnost nevyhnutelně vede ke komunismu. Takže neměli problém s tím věřit, že pokud bude KSČ vždycky provádět pravou marxistikou politiku, lidi ji budou vždycky volit.

Četl jsem kdysi začátkem devadesátek v týdeníku Tvorba jakési svědectví, že se čeští reformní komunisté snažili sovětskému vládci Brežněvovi nadšeně a mesiášsky vysvětlit, že oni, českoslovenští reformní komunisté, nalezli tu pravou cestu ke komunismu a že by ji měl přijmout ke svému prospěchu i Sovětský svaz a jednat podle československého vzoru. Brežněv je usadil: „O žádný komunismus tu nejde, vy jste naší kolonií a tou navždy zůstanete.“

Ty liberální šedesátky měly na lidové úrovni jeden zvlášť charakteristický rys. Česká společnost byla tehdy doslova posedlá americkým Divokým západem. Je to možná trochu podivně pro zemi v tzv. socialistickém táboře, ale bylo tomu tak. Vzniklo to, když západní Němci začali filmovat indiánky drážďanského spisovatele Karla Maye o vznešeném indiánovi jménem Vinnetou a jeho bělošském příteli, lovci jménem Old Shatterhand. První nesmírně populární film o této dvojici (tyto německé filmy se natáčely v divokých horách v Jugoslávii, ne v USA) se jmenoval Poklad na stříbrném jezeře a pak následovala řada dalších. Vyvolalo to  v Česku neuvěřitelnou oblibu kovbojů a Divokého západu. Na Václavském náměstí u koně se konaly výměnné seance, kde si dospělí lidé (!!) vzájemně vyměňovali fotografie z těchto filmů. Populární zpěváci se stylizovali do amerických kovbojů, například Waldemar Matuška. My jako kluci jsme jednou taky natočili jeden „western“, spíš ironicky...

Jak říkám, do roku 1968 jsem se nějak výraznějí o politiku nezajímal, i když občas ke mně pronikly paradoxní informace. Třeba ta o tom, že v šedesátých letech byl u mladých lidí v Československu nesmírně populární hudebni pořad českého vysílání americké rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Jak myslím všichni dodneška vědí, Svobodnou Evropu, vysílající z Mnichova, považovali ortodoxní komunisté za zosobnění zla, zhmotnění americké CIA, a tak dále. Funkcionáři komunistického režimu byli zcela konsternováni, když začalo chodit do pražského rozhlasu množství žádostí od mladých lidí v Československu o zahrání písničky ve Svobodné Evropě. Mladí lidé pražský rozhlas žádali, aby ty jejich žádosti o pisničku do Svobodné Evropy přeposlal. Absolutně netušili, že je Svobodná Evropa pro československý komunismus totálně nepřátelská stanice. To hudební vysílání Svobodné Evropy (Beatles a další takové skupiny) se vysílalo každý všední den od patnácti do osmnácti hodin.  V důsledku těch vln  žádostí o písničku byl pražský rozhlas nucen zahájit vlastní vysílání pro mládež, také s písničkami. Jmenovalo se to Mikrofórum a vysílalo se to, stejně jako Svobodná Evropa svůj hudební pořad, také od patnácti do osmnácti hodin.

Politika mě a celou naši rodinu pořádně překvapila začátkem Pražského jara, které bylo zahájeno dne 20. března 1968 na stanici Praha v 19.30 večer.  Ano, je pravda, Dubček byl jmenován prvním tajemníkem KSČ už 5. ldna 1968, jenže dlouho se nic nedělo. Na stanici Praha se v 19 hodin vysílaly pravidelné půlhodinové večerní zprávy, od 19.30 pokaždé běžel nějaký informativní pořad jako například třeba „Co chcete vědět o současném sociálním pojištění.“ No a 20. března 1968 se od 19.30 měl vysílat pořad „Co chcete vědět o současné politické situaci“.

Bylo v naší rodině na pražském Starém Městě po večeři, matka umývala nádobí, já jsem jí ho pomáhal utírat, v kuchyni bylo puštěné transistorové rádio. Začal pořad “Co chcete vědět o současné politické situaci“ a my jsme na to začali čumět  s otevřenou pusou. Pořad byl od samého začátku neuvěřitelně otevřeně antikomunistický. Vysílal se z pražského Výstaviště, byl to diskusní pořad, bylo tam publikum dávající otázky a panel komentátorů za předsednickým stolem. Nemohli jsme věřit svým uším. A pokračovalo to nepřetržitě asi do půl páté ráno. Poslouchal celý národ. A to byl začátek Pražského jara.

Před nedávnem jsem v nějaké souvislosti o tomto komunikoval s ředitelem archívu pražského rozhlasu. Napsal mi: „Pane Čulík, máte dobrou paměť. Bylo to skutečně 20. března 1968 a tu nahrávku toho pořadu máme v archivu. Je to asi šest hodin.“

7.    Tvůj otec překládal Grahama Greena, Evelyna Waugha, G. K. Chestertona, Williama Goldinga a další autory. Které z těchto knih nebo autorů měly význam i pro tebe?

Tak můj otec ty překlady psal rukou, většinou po nocích v kuchyni. Já jsem mu je přepisoval na psacím stroji, takže jsem s nimi byl důvěrně seznámen. Řekl bych, že jsem ta literární díla  považoval za normální součást svého kulturního prostředí, jako něco normálního.

8.      Co pro tvého otce znamenal osobní kontakt s Grahamem Greenem a jeho pražská návštěva v roce 1969?

Už jsem se tu zmínil o tom, že otec byl zpočátku, tak v prvních dvou třetinách svého života, velmi zbožný katolík. Toho Grahama Greena začal překládat, protože to byl katolický autor. Jenže, jak později poznamenal, Greenův vztah ke katolictví se během času pozměňoval v daleko kritičtější postoj. Můj otec konstatoval, že Greene prošel v podstatě týmž procesem ohledně katolictví jako on sám, a to ho uspokojovalo.

9.      Co pro tebe dnes znamená Greenovo věnování tvému otci: „S nadějemi roku 1969"?

Součástí zkreslení moderní československé historie je i představa, že invaze Varšavské smlouvy v srpnu 1968 znamenala, že Pražské jaro a demokratické reformy okamžitě skončily. Vůbec tomu tak nebylo. Okupantům a jejich kolaborantům, normalizátorům, se nepodařilo zavést útlak až do začátku roku 1970. Po invazi se jen nesmělo říkat v médiích slovo „okupanti“, ale jinak nedošlo v podstatně k žádným cenzurním změnám. Silvestrovské a novoroční vysílání Československé televize o Vánocích a na Silvestra 1968 bylo téměř nacionalistickou, československou orgií. Něco v tom smyslu, „musíme se držet pohromadě., musíme si pomáhat, víte všichni, co se nám stalo...“ (náznak, náznak). Husákovský režim začal s prověrkami až v roce 1970, po těch dvou hokejových utkáních Československo-Sovětský svaz, kdy je obě vyhrál československý tým. Po tom druhém vítězství byla zdemolována sovětská cestovní kancelář Aeroflot na Václavském náměstí, byla to provokace Stb, svalili to na demonstranty, aby Husák konečně mohl začít s čistkami. V roce 1969 zdaleka nebylo jasné, jestli Pražské jaro nebude v nějaké formě pokračovat. Proto Greene napsal „S nadějemi roku 1969.“ A ještě jedna věc: Graham Greene nebyl jen romanopisec, ale také zkušený britský špion. Bylo o něm známo, že vždycky cestuje do zemí, které jsou na hraně nějakého obratu, a jsou proto zajímavé. Můj otec poukazoval na to, že Green zřejmě právě proto přijel do Prahy, a v tom byla určitá naděje.

10.  Vnímáš mezi otcovou překladatelskou prací a pozdějším vznikem Britských listů nějakou věcnou souvislost, nebo by takové spojení bylo příliš zjednodušující?

Snažím se tady vysvětlit, že celý celoživotní postoj mého otce a celé mé rodiny k komunismu, k životu a ke světu, byl analyticko-kritický a já jsem tím zjevně byl ovlivňován od dětství. Zároveň jsem si jako nejstarší syn v rodině vypěstoval silné sebevědomí a extrovertní postoj ke světu, takže jsem se nebál vždycky říct svůj názor. Později to asi možná někde mohlo být až dětinsky nebezpečné.V roce 1977, po zveřejnění Charty 77, jsem seděl na anglistice na FFUK na nějakém semináři, když přišlo rozhodnutí, že všichni přítomní studenti i učitelé mají podepsat antichartu. Začal jsem v té hodině vykřikovat, že žadný takový komunistický nesmysl podepisovat já nebudu. Paní profesorka Hornátová, která vedla ten seminář, se na mě podivně podívala a po hodině mě požádala, abych s ní šel do kabinetu. A tam mě začala přemlouvat, že je nemoudré takhle vykřikovat, a že bych to měl podepsat, abych  na sebe neupozorňoval...

Takže abycho to zkrátil. Vydával jsem nějaké časopisy a vysílal ve školním rozhlase od deseti let. Zřejmě muselo dojít k tomu, že začnu vydávat Britské listy, když se ukázalo, že se do postnormalizačního tisku v devadesátkách nedá psát.

II. Rok 1968, gymnázium a normalizace

11.  V srpnu 1968 ti bylo patnáct let. Co si nejpřesněji pamatuješ z noci, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy?

12.  Ve své vzpomínce jsi popsal telefonát se zprávou „Okupovali nás Rusové." Jak se v následujících hodinách a dnech změnil svět, který jsi do té doby znal?

V úterý 20. srpna 1968 jsme se dívali na televizi. Moji rodiče televizi dlouho neměli, pořídili si ji až právě během Pražského jara 1968. Vysílal se dlouhý, možná až trochu únavný „film pro pamětníky“ Václava Kršky (z roku 1945) Řeka čaruje. Šlo o jakéhosi hlavního hrdinu, který v důsledku vlivu řeky, k níž se přestěhoval, jaksi začal mládnout. Možná jsme ke konci filmu tu a tam zaslechli hluk nějakých letadel, ale nevěnovali jsme tomu pozornost. O invazi jsme se dověděli asi ve čtyři hodiny ráno, kdy nám začali telefonovat o tom různí známí. Asi po páté či k šesté hodině jsem se pokoušel pustit rádio, ale nehrálo. Bylo to jasné. Za nějakou dobu se však rádio ozvalo. Ano, pustil jsem magnetofon a nahrával jsem to. Tu nahrávku mám dodnes.

Chtěl bych k tomu říci, že ruské jednotky vlastně už byly v Československu před 21. srpnem 1968. Někdy od června 1968 se totiž konalo společné vojenské cvičení Varšavské smlouvy a problém byl v tom ten, že ruské jednotky po jeho skončení jaksi pořád nechtěly odjet. A během léta se udála jedna závažná věc. Dvě mladé dívky byly nalezeny za Prahou zavražděny. Nevím, zda se to někdy vyšetřilo, ale byly pak spekulace, že zřejmě byly svědky nějaké operace ruských tajných služeb, a ty je proto – možná – zavraždily.

Rodiče mě, patnáctiletého, samozřejmě nepustili na Václavské náměstí. Ale asi nemuseli mít strach. Co v prvním týdnu invaze následovalo, bylo neuvěřitelné. Češi byli předchozím Pražským jarem absolutně nažhavení na diskuse. Ty v pražských ulících pokračovaly i po invazi. Ona je ruština dost podobná češtině a Pražáci Rusům lezli na jejich tanky a vysvětlovali jim, že v Československu žádná kontratrevoluce nebyla, že podporují socialismus, a co tam sakra ti ruští vojáci dělají? Úplně byli z toho zmatení.

Zde je nutno dodat jednu později zjištěnou informaci. Sovětští vojáci totiž měli z Moskvy příkaz na civilní obyvatelstvo v Československu nestřílet. Ruské velvyslanectví v Praze se totiž bálo informovat Moskvu, že Pražské jaro je nadšenou, celonárodní revolucí, a tak ji chybně i  nformovalo, že je prý Pražské jaro jen věci hrstky intelektuálů, které bude jednoduché zatknout a neutralizovat, a že celkové obyvatelstvo Československa je prosovětské a bude sovětské vojáky vítat jako v roce 1945. Když se to nestalo a ruští vojáci se  stali obětí intenzivního přesvědčování, byl z toho u nich zmatek,

A v tom prvním týdnu byl národ neuvěřitelně sjednocen. Všichni si dělali z ruské okupace legraci. Výkladní skříně obchodů byly všude polepeny kreslenými vtipy, hesly a protiruskou komikou. Člověk chodil po ulicích, četl to všechno nalepené na těch výkladních skříních a smál se.

Československý rozhlas fungoval a všichni ho sledovali. Chodili po ulicích s malými tranzistoráky. Někdy se ruští vojáci snažili lidem ty tranzistoráky konfiskovat, a Pražáci si z toho taky brzo začali dělat legraci. Chodili před vojáky s kusy uhlí, které si drželi u ucha, a měli obrovskou radost, když jim ty kusy uhlí ruští vojáci zkonfiskovali.

Během dopoledne ve středu 21. srpna ruská vojska  nakonec obsadila budovu Československéh rozhlasu. Slavní reportéři, kteří nabyli svého celebritálního statusu v předcházejících měsících svobodného vysílání, pořád čekali, že už budou muset skončit. Více než jednou se rozloučili a zahráli československou hymnu.

Ale po okupaci rozhlasové budovy se redaktoři Československého rozhlasu odebrali do tajných vysílacích studií, připravených pro případ invaze NATO ze Západu. Tato tajná studia Rusové nikdy neobjevili. Rozhlasové vysílání během toho první týdne invaze nebylo nikdy přerušeno, za určitou dobu rozhlas vypracoval vysílací štafetu, že se vysílání přepínalo z Prahy do různých krajských redakcí. V důsledku vynikající práce rozhlasových novinářů nedošlo k panice a ani k vážným ztrátám na životech. Těch asi 150 lidí, co v Československu během prvního týdne invaze zahynulo byly především nehody. Jedna mladá paní s dokončenou dizertační prací, běžela na Klárově na tramvaj, Voják, sedící tam na ruském tanku, se nějak lekl toho běhu nebo co, a vystřelil po ní a zabil ji. Myslím, že se jmenovala paní Charousková. Na tom Klárově má památník.

Vedení komunistické strany spolu s Dubčekem bylo odvlečeno do Moskvy  a bylo to zřejmě důsledkem hrdinského, jednotného chování celého národa, že po týdnu Rusové Dubčeka, Černíka a další komunistické politiky propustili. Dubček přijel, přednesl poraženecký projev, při němž se rozplakal. Bylo zjevné, že Rusové přimějí komunistické vedení ke kolaboraci, a oni to skutečně postupně udělali, byli to slaboši. Jediný politik to neudělal, Tímto politikem byl František Kriegel. Jako jediný z československé delegace v srpnu 1968 v Moskvě odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, který okupaci vojsky Varšavské smlouvy legalizoval.

Svět se okupací moc nezměnil, jak jsem napsal už výše. Normalizátorům trvalo půldruhého roku, než byli schopni zahájit čistky a vrátit zemi do neostalinismu.

Ještě bych měl připomenout, že – samozřejmě! – jsem v tom okupačním týdnu vysílal místním rozhlasem protiokupační materiály v Nučicích v okrese Praha-západ, v obci, kde máme chatu. Žádná perzekuce za to nepřišla.

13.  Uchoval sis nahrávku rozhlasového vysílání z prvních hodin okupace. Proč pro tebe tento dokument zůstal důležitý?

No tak zjevně šlo o přelomovou, historickou událost. Přitom samozřejmě vysílající novináři měli obrovský kredit.

14.  Jak tehdy patnáctiletý student chápal politickou a kulturní otevřenost Pražského jara?

Musím ze zpětného pohledu konstatovat, ale uvědomoval jsem si to vlastně už i tehdy, že to Pražské jaro bylo blízké patnácti- až šestnáctiletému člověku, protože jeho mentalita byla dost taková infantilní, lidi se chovali, právě, jako by jim bylo patnáct či šestnáct. Dělal jsem před časem rozhovor s Petrem Pithartem, který se se mnou shodl na tom, že Pražské jaro vlastně neudělalo vůbec nic, jenom se pořád mluvilo. Samozřejmě, v první řadě se hovořilo o stalinských zločinech z padesátých let, lidi museli toto trauma zpracovat. Důsledkem toho bylo, že byl komunismus tohoto ražení naprosto zdiskreditován, alespoň pro mě. Povědomí o stalinských zločinech v Československu se pevně vetklo během Pražského jara do mé mysli. Někteří lidé vytvářejí dojem, že se snad nějak rozjelo soukromé podnikání, vůbec ne. Možná nějaký nadšenec se někde pokusil otevřít soukromou hospodu, ale bylo to málo. Byly to prostě jen pořád řeči, samozřejmě to bylo nesmírně euforické. Lidi se zastavovali na ulicích a vášnivě spolu diskutovali. U koně na Václavském náměstí, v proluce na Příkopech. 

15.  Co sis uvědomoval už v roce 1968 a co jsi významově pochopil teprve s odstupem?

Nemyslím, že by bylo nějak obtížné pochopit význam Pražského jara už během jeho průběhu, moje interpretace se s odstupem ani nezměnila. Ne že bych se chtěl jakkoliv srovnávat s Janem Nerudou, ale vím, že byl po zbytek života ovlivněn vyvřením svobody v památném roce 1848, bylo mu tehdy 14 let. U mě to bylo podobné, lze říci, že mě na velmi dlouho ovlivnila zkušenost svobody z roku 1968, dlouho jsem se považoval za dítě toho roku.

16.  Krátce po invazi jsi nastoupil na Gymnázium Nad štolou. Jak se události srpna 1968 projevovaly ve škole mezi studenty a učiteli?

Nijak moc. Chodil jsem do školy pěšky ze Starého Města přes Čechův most a pak nahoru na Letnou. Trvalo mi to asi 13 minut. Tuším těsně před začátkem školního roku od 1. září 1968 byly staženy z pražských ulic i z Letné ruské jednotky. Bylo to tam pak vydezinfikováno. V prvních dnech cestou do školy přes Letnou jsem viděl na asfaltových cestách množství mrtvých malých organismů, které dezinfekce zabila.

Měli jsme politicky velmi otevřený vztah se svými středoškolskými učiteli, a to po celou dobu toho čtyřletého středoškolského studia. Naše třídní učitelka paní Stehlíková nás učila českou literaturu. Vedla také školní knihovnu a v nejvyšším patře budovy školy, kde byla také naše třída, měla na chodbě na zdech pod sklem vyvěšený abecední seznam knih ve školní knihovně. Potíž je, že jak začala v roce 1970 normalizace, spousta knih v té školní knihovně byla zakázána a z knihovny vyloučena. Paní profesorka Stehlíková ty zakázané knihy na tom seznamu vyvěšeném pod skly na chodbě zamazala černou tuší. Vypadalo to hrozně. Pravila: „Já ten seznam přece nebudu přepisovat.“ Bylo to psané na stroji, počítače ještě nebyly. Bylo to takových třicet stránek. „Ale budeš, budeš,“ pomysleli jsme si. A samozřejmě. Dlouho tam ten začerněný seznam viset nezůstal. Profesorka Stehlíková ho přepsala.

V tom kabinetě, kde byla ta knihovna, seděla kromě naší bohemistické třídní profesorky Stehlíkové také naše profesorka ruštiny. Hovořili jsme v tom kabinetě politicky zcela otevřeně. Paní profesorka ruštiny Smažíková někde získala exilové vydání samozřejmě zakázaného Solženicynova románu V krugě pěrvom, V prvním kruhu. Rozhodla se ho přeložit do češtiny, psala to jak můj otec své překlady rukou a my jsme jí to přepisovali na stroji.  Naše paní profesorka fyziky nás seznámila s pravidelnými koncerty Českého šansonu, které byly kolem roku 1970 na hraně politické odvahy.

17.  Účastnil ses studentské stávky v listopadu 1968. Jak stávka ve škole probíhala a jak na ni reagovalo vedení nebo učitelé? 

Stávka byla především vysokoškolská, střední školy se k ní solidárně připojily, ale ohnisko bylo na vysokých školách. Trvala, pokud se pamatuju, jen ai tak tři dny. Myslím, že jsme při tom byli ve škole. Zase jsem vysílal školním rozhlasem.

18.  Ve své vzpomínce jsi napsal, že tě překvapilo, jak rychle se lidé začali přizpůsobovat nastupující normalizaci. Kdy sis tuto změnu poprvé skutečně uvědomil?

Pravděpodobně po roce 1970. Přišlo mi, že se lidé zbytečně přizpůsobují. Ano, samozřejmě, jak později kolem Charty 77 říkal můj otec, proti režimu se nedalo otevřeně bojovat, dokud nepadl v Moskvě. Jenže mě nepříjemně překvapilo, kolik lidí začalo s husákovským režimem otevřeně kolaborovat čistě z kariérních důvodů. Život v Československu by býval byl podle mého názoru v sedmdesátkách daleko snesitelnější, kdyby prostě lidi spolupracovali minimálně. Ne dělat něco protirežimního, za co by člověk mohl být perzekvován. Ale prostě se neúčastnit, nebo věci dělat nenápadně tak, aby se to zadrhávalo. Zajímavé je, že za Trumpa tohle Američané taky vůbec neumějí. Já jsem byl tím režimem k nenápadné nespolupráci vyloženě vychován, tuhle jsme se shodli s mou polskou kolegyní na Glasgow University, že má z komunismu v Polsku tutéž zkušenost. Glasgow University občas projevuje téměř komunistickou byrokratičnost. Vyplňuji její byrokratické dotazníky jak za komunismu pokud možno nesmysly, aby se systém zadřel. Tak měli lidi jednat v husákovském režimu.

19.  Gymnázium Nad štolou jsi popsal jako školu založenou do značné míry na diktování a memorování. Byla tvoje pozdější kritičnost vůči českým institucím částečně formována už touto zkušeností?

Když jsme byli na podzim v roce 1968 přijati v patnácti na gymnázium, do té doby byla gymnázia jen tříletá. V našem ročníku byly v Gymnásiu Nad štolou zavedeny dvě experimentální čtyřleté třídy, jedna humanitní, se zaměřením na angličtinu (sedm hodin výuky angličtiny týdně) a jedna matematická. Ukázalo se, že rozdíl mezi osmnáctiletým a devatenáctiletým maturantem je velký. Ano, ta škola byla založena na memorování. Učitelé stáli před třídou a pomalu jí diktovali přednášku. Po zkoušení na začátku hodiny jsme pak celou hodinu psali, až se nám ruka téměř zavařila. Učitelé vyžadovali, abychom se do druhého dne nadiktovaný text doslova naučili. Bylo to neuvěřitelné trápení. Metody Jana Ámose Komenského, že je nutno učit praxí, byly v této škole naprosto zapomenuty. A to prosím toto gymnásium mělo prý „vynikající“ pověst!   V  té humanitní třídě jsme byli čtyři kluci a třicet holek, proto trvalo nesmírně dlouho, než z toho vznikl funkční kolektiv. V té paralelní matematické třídě byl poměr pohlaví daleko vyrovnanější. Vzpomínám, jak můj spolužák Radovan Hrstka jednou v zoufalství ironicky řekl: „Musím pospíchat domů. Musím se naučit, jaká byla Babička Boženy Němcové!“  Ano, prosím. Učitelka nám nadiktovala do sešitu patnáct řádek o tom, jaká byla Babička Boženy Němcové (ta osoba) a my jsme to druhý den museli při zkoušení doslova opakovat. Jedinou výhodou bylo při tom zkoušení, že kdo byl jednou vyvolán, tak pak zkušen nebyl, dokud nebyli vyvoláni všichni ostatní, takže jsme měli většinou po pár týdnů úlevu. Bylo to celé velmi primitivní a mechanické.

20.  V posledním ročníku jsi stál v čele protestu třídy proti způsobu výuky. Jak přesně tento protest vznikl a čeho se studentům podařilo dosáhnout?

No tak všichni byli už hodně naštvaní a jak říkám, devatenáctiletý student je už o hodně zralejší než osmnáctiletý. Protože jsme v té škole byli jako první i čtvrtý rok, v devatenácti, tak jsme se proti tomu diktování vzbouřili. Vedl jsem to já. Poukazoval jsem na to, že v době existence xeroxových kopírovacích strojů je nesmyslné terorizovat studenty neustálým diktováním. Zdůrazňoval jsem, že chceme, aby byly vyučovací hodiny založeny na diskusi. Učitelé se nás zalekli a začali nás učit pořádně, právě prostřednictvím diskusí. Překvapení! Uměli to!! Jenomže jsme se zhrozili, když jsme zjistili, že po našem absolutoriu a odchodu ze školy se učitelé zase, sakra, vrátili k tomu diktování. 

III. Univerzita, anglistika a cesty k zahraničnímu světu

Výše jsem se zmínil, že jak se od roku 1970 režim v Československu utahoval, stala se pro mě únikem angličtina. Uklízel jsem si tady nedávno staré papíry a přišel jsem na dopis z vedení střední školy Nad štolou, nazvaný Pochvala a datovaný 31. ledna 1972. Zněl: „Vážení rodiče, třídní vyslovuje pochvalu vašemu synovi Janu Čulíkovi, žáku 4.S, za jeho příkladnou snahu a píli ve studiu jazyka anglického. Vedení školy a učitelský sbor je potěšen, že váš syn úspěšně složil z tohoto jazyka státní zkoušku.“  Zmínil jsem se také výše o tom, že se zřejmě do mě převtělil prastrýc, který systematicky poslouchal na krátkých vlnách zahraniční vysílání. Když postupně byla svoboda médií v Československu utahována, přešel jsem od pražského rozhlasu k poslechu československého vysílání Svobodné Evropy. Ta ale začala být od začátku sedmdesátých let tvrdě rušena. Jenže, jako obvykle, ani tohle komunistickému režimu příliš nefungovalo.

Musím zde vysvětlit jednu dávno zapomenutou technickou záležitost. Svobodná Evropa vysílala do Československa předvším na krátkých vlnách, na těch nejkratších, 13, 16 a 19 metrů. Krátké vlny se šíří z vysílače jednak přímou linií, a to jen na vzdálenost asi 10 kilometrů. Jinak se šíří do vzdálenosti asi 2000 kilometrů odrazem od jonosféry. Jenže tam je zásadní podmínka: Jonosféra musí být nasvícena sluncem, jinak to nefunguje. Československý režim brutálně rušil vysílání Svobodné Evropy ve velkých městech, především v Praze, rušičky byly na Petříně. Používal k tomu toho přímého signálu šířícího se do vzdálenosti asi 10 km. Proto pustit si frekvenci Svobodné Evropy v Praze na Starém Městě znamenalo slyšet jeh brutální řev rušiček.

Jenže pak taky zbýval ještě ten signál odražený od jonosféry. Svobodná Evropa měla krátkovlnné vysílače 2000 km západně od Mnichova, kde sídlila, v Portugalsku. Ty vysílaly odrazem od jonosféry přímo do Československa. Jak to rušit? Komunistický režim používal rušičky, umístěné v Sovětském svazu za Uralem, to byl signál šířený odrazem z jonosféry také do Československa. Avšak tady byl jeden geografický problém, který komunistický režim nevyřešil. 

Rušičky umístěné za Uralem byly 4000 km východně od vysílačů Svobodné Evropy v Portugalsku. Znamenalo to, že na Uralu se stmívalo asi o tři hodiny dříve než v Portugalsku. Znamenalo to, že zejména na podzim a v zimě bylo možno poslouchat vysílání Svobodné Evropy tak od sedmnácti do dvaceti hodin mimo Prahu v podstatě nerušeně, protože v Portugalsku bylo ještě světlo, takže signál Svobodné Evropy se do Československa odrazem od jonosféry dostal, kdežto na Uralu už bylo tma, takže signál rušiček v tu dobu do Čech už nedošel. Necelých dvacet kilometrů za Prahou, na naší chatě v Nučicích, bylo možno poslouchat Svobodnou Evropu pohodlně.

Jenže mě ten útlak postupně už přestal bavit a začal jsem místo Svobodné Evropy poslouchat na krátkých vlnách zahraniční vysílání britského rozhlasu v angličtině, BBC World Service. V rodině jsme měli tehdy velké, i když přenosné tranzistorové rádio, vyráběné v pobaltských zemích (byla to jakási jejich pomsta Rusku) a já ho nosil po Praze všude. Čekal jsem třeba u filozofické fakulty v Praze v ulici 17. listopadu na autobus a vedle mě řvalo anglicky toto velké tranzistorové rádio. Byl tak rok 1974, tvrdý husákovský režim. Nikdo z čekajících na autobus mi neřekl ani slovo.

21. V roce 1972 ses dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, přestože jsi nebyl členem SSM. Jak významnou roli v tom sehrála tvoje profesorka Jarmila Emmerová?

22. Jak přesně vzniklo tvoje členství ve Svazarmu prostřednictvím kurzu morseovky?

23. Psal jsi, že tě k morseovce přivedl poslech Svobodné Evropy na krátkých vlnách. Co pro tebe zahraniční rozhlas v té době znamenal?

Jak to bylo s tím přijetím na filozofickou fakultu? Jak vyplývá z výše uvedeného, angličtina se pro mě už dříve než v roce 1972 stala únikem do svobody, takže jsem ji uměl. Moje profesorka anglistiky na FF UK dr. Jarmila Emmerová mi později sdělila, jak to bylo s mým přijetím. Když hodnotila uchazeče o studium, zjistila, že umím ze všech uchazečů anglicky rekordně nejlíp. Jenže problém: Nebyl jsem členem SSM, Socialistického svazu mládeže. Jenže paní doktorka Emmerová zjistila, že v žádosti o studium jsem uvedl, že jsem členem Svazarmu, Svazu pro spolupráci s armádou. Tak to silně označila červeným fixem.

A jak jsem se stal členem Svazarmu? Jak jem na krátkých vlnách pravidelně poslouchal tu Svobodnou Evropu a to BBC, pořád tam kolem toho hlasového vysílání bylo slyšet pípání morzeovky. Chtěl jsem tomu rozumět, a tak jsem se zapsal do telegrafického kurzu. A když se někdo za komunismu zapsal do kurzu pro telegrafisty, automaticky se tak stal členem Svazarmu. Takže jsem se, paradoxně, dostal ke studiu na renomované pražské filozofické fakultě, protože jsem poslouchal Svobodnou Evropu a BBC.

24. Proč sis vybral právě kombinaci angličtiny a češtiny? 

Angličtina byl únik do svobody, bohemistika bylo studium mých kořenů. Aspoň jsem v to doufal.

25. Jak kvalitní byla anglistika na Karlově univerzitě v době normalizace?  

26. Kteří učitelé nebo profesoři tě během studia nejvýrazněji ovlivnili?  

Zatímco katedra české literatury byla dost chabá, problém je (jak měla s těmi zakázanými knihami problém naše třídní na střední škole), že většina moderní české literatury byla zakázána, anglistika byla pro nás víceméně v pořádku. Na literaturu tam byli profesor Radoslav Nenadál, profesoři Hornát a Hornátová,  na anglosasštinu ještě velmi starý pan profesor Trnka. Anglickou literaturu tam vyučoval také profesor Ian Milner, původně z Nového Zélandu, překladatel poezie Miroslava Holuba do angličtiny. Žil v Praze od padesátých let, měl jsem pocit, nepotvrzený, samozřejmě, že to byl asi komunista. Ale hlavně jsme tam měli kromě místních učitelů jazyka lektory angličtiny z Británie, prostřednictvím British Councilu, a americkou literaturu tam vyučovali hostující profesoři z USA, například George Held. Ta výuka těch zahraničních anglosaských odborníků byla až ve vyšších ročnících, já jsem od prvního ročníku drze chodil na všechno, i ve vyšších ročnících. Nikdo mě nevyhodil. Kteří profesoři mě nejvíce ovlivnili? No především ti američtí profesoři, protože ti neměli o komunismu ani ponětí a žádný marxismus se v jejich hodinách nevyskytoval.

Na katedře české literatury to bylo horší, protože tu od roku 1972 ovládl nevypočitatelný normalizátor Vítězslav Rzounek. Chodil jsem na víceméně normální přednášky Františka Buriánka a vynikající byla odbornice na českou literaturu 19. století Jaroslava Janáčková, jenže když jsme začali chodit do jejího semináře, my jsme jí vůbec nerozuměli. Rzounek se jednou účastnil mé ústní zkoušky, kterou vedla odborná asistentka, jejíž jméno jsem zapomněl, a protože mu lezla kamsi, řekla mu, že mi také má dát nějakou literární otázku. Rzounek se mě zeptal: „Jak jsou organizováni spisovatelé v Československu a na Západě?“ Opravdu silná literárněteoretická otázka. Odpověděl jsem, že v Československu jsou ve Svazu spisovatelů a na Západě nevím. Reagoval: „No, v odborech, přece!

Anglistika byla na filozofické fakultě začátkem normalizace problémem, protože se tam učil jazyk a kultura zemí, které neměly nic společného s komunismem. Tak bylo rozhodnuto spojit anglistiku s germanistikou, protože německy se mluvilo v NDR, komunistické zemi, to mělo tu angličtinu nějak očistit. Šéfem nové normalizační katedry anglistiky a germanistiky byl germanista Vladimír Elznic (neměl doktorát). Jenže moji rodiče ho znali z doby, kdy chodili na střední školu. Za protektorátu je tam učil němčinu a při příchodu do učebny hajloval, zdravil vztyčenu pravicí. Příjemný šéf katedry anglistikcy a germanistiky. Dr. Jarmila Emmerová se nám jednou svěřila, že na ni zaútočil slovy: „Kdo se má pořád dívat do toho vašeho buržoazního ksichtu!“

Dr. Jarmila Emmerová byla kamarádka Josefa Škvoreckého. Jednou nám ukázala výtisk Škvoreckého komického románu Tankový prapor, vydaného v Kanadě. Je tam jmenování Jarmile Emmerové a jejímu muži. Emmerová byla zosobněním Škvoreckého „Ireny“ v jeho povídkách a románech. 

27. Jaký význam měla pro studenty angličtiny knihovna British Councilu v Praze?

Měl jsem při studiu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze velkou výhodu. Náš rodinný byt na Starém Městě znamenal, že jsem to měl do školy pěšky pět minut. Jen přes dvě ulice. Anglická knihovna British Councilu byla od našeho bytu asi stejně daleko, ve vchodu do Národní knihovny z dnešního Mariánského náměstí, doprava po schodech do druhého patra. Jenže já osobně jsem ji zase tolik nepotřeboval, neboť můj otec měl doma v podstatě veškerou literaturu, kterou jsem potřeboval ke studiu anglistiky. Avšak tu knihovnu British Councilu jsme měli tendenci považovat za něco normálního. Já jsem se o ní zmínil v nějakém semináři na bohemistice a doporučil jsem studentům, aby, pokud chtějí mít přístup k současné britské literatuře, ji používali. Profesorka, která vedla seminář (a bylo o ní známo, že leze kamsi normalizačnímu šéfovi katedry české literatury Rzounkovi) mě po hodině vzala stranou a řekla mi, že o té knihovně radši nemám mluvit, „aby ji nezavřeli“. Měl jsem trochu tehdy pocit, jestli se nezbláznila. Ale tady vidíte, že žádné nadšené komunisty jsem v každodenním styku při studiu na FF UK nezažil. Ani mezi spolužáky. Jeden můj spolužák, přítel Milan Šťastný odkudsi z Liberce, mi jednou řekl, že si musí velmi dávat pozor na hubu, neboť má velké štěstí, že se z nepražského města dostal na fakultu a nechce to nijak ohrozit. Je možné, že situace v Praze byla o hodně snazší, liberálnější, než na vesnicích či v menších městech, už proto, že lidi se v Praze navzájem neznají, a tak je kontrola obtížnější.

28. Ve své vzpomínce jsi popsal neformální „šicí kroužek" paní Emmerové. Co tato setkání znamenala v prostředí normalizační univerzity?

My jsme v našem ročníku neměli žádné komunisty. S anglistickými profesory jsme měli absolutně otevřenou komunikaci. Ne, že bychom pořád nadávali na komunisty, ale zároveň tam nebyla žádná komunistická propaganda. „Šicí kroužek“ s paní doktorkou Emmerovou byly občasné mejdany. 

29. Chodil jsi na filmová promítání na americké velvyslanectví a poslouchal veřejně BBC na tranzistorovém rádiu. Vnímal jsi to tehdy jako běžnou součást života, nebo jako vědomé vybočení z normalizačního prostředí?

Během normalizace v sedmdesátých letech byl v Československu v podstatě zrušen veřejný prostor. Nebylo možné se dívat na televizi, poslouchat rozhlas, sledovat politiku. Byla to doba bezčasí. Lidi reagovali tak, že si vytvořili soukromé skupiny několika přátel, často to bylo několik rodin, s nimiž chodili do hospody, jezdili na výlety, a mohli jim důvěřovat, ne že by se pořád mluvilo o politice, protože ta v podstatě stejně neexistovala. Všechno bylo oblepeno komunistickými plakáty. Jednou jsem narazil na paní profesorku Emmerovou, jak mé plné ruce komunistických plakátů snad k VŘSR (to už nevíte, co to bylo, že?) – že prý je má vylepit na okna filozofické fakulty. Těžko by tam dosáhla. Zželelo se mi jí a ty plakáty jsem jí tam vylepil sám.

Principem bylo pokud možno se vyhýbat nedýchatelné komunistické atmosféře a žít mimo ni. Na studenty zřejmě nebyl ještě takový tlak jako na normální dospělé v zaměstnání. Vytvořil jsem si ten princip škodit tomu režimu, pokud to jde a pokud je to nezjistitelné, působit, aby se zadřel, ale jen tam kde nebylo vidět, kdo to dělá. A snažil jsem se.

Občas to přece jen bylo skoro na hraně. Jako student jsem vyučoval angličtinu, bylo to velmi výhodně výdělečné, po absolutoriu, než jsem odcestoval do Británie, v pražské Jazykové škole na plný úvazek. Měl jsem tam jednu hodinu opravdu pokročilých studentů  s nimiž jsem vedl konverzaci. Vždycky jsem nastolil na začátku hodiny diskusní téma, podle jedné anglické vyučovací příručky debatních témat. A tentokrát jsem jim dal téma „Lidi jsou za sebe navzájem odpovědni.“ Přítomní studenti si začali vášnivě stěžovat, že po invazi v srpnu 1968 se na Československo Západ stoprocentně vykašlal a nijak nepomohl, a já jsem to nemohl uřídit. Asi po půl hodině přišel do třídy pozdní žák a ten mi pak po hodině řekl, že když se přibližoval po chodbě k dveřím učebny, stál tam někdo a za dveřmi to bědování poslouchal, když se student přiblížil, odešel. Nebylo mi ten večer moc příjemně.

30. Doktorát jsi získal ze srovnávací anglicko-české fonetiky. Zůstala ti z této disciplíny zvláštní citlivost k jazyku, formulaci a způsobu, jakým lidé skrývají význam za slovy?

Velmi silné přátelství jsem měl s paní docentkou Alenou Skaličkovou, manželkou slavného českého lingvisty Vladimíra Skaličky. Docentka Skaličková byla odbornicí na anglickou fonetiku ve Fonetickém ústavu dole v přízemí na FFUK. Fonetikou jsem se začal zabývat, protože jsem chtěl se pokud možno naučit autentický anglický přízvuk. To nakonec nedopadlo dobře, protože středostavovský jihoanglický přízvuk, který se v Praze vyučoval, má ve Skotsku velmi špatnou pověst – lidi se mu posmívají. Takže je lepší mít ve Skotsku raději český přízvuk v angličtině než jihoanglický. Mimochodem, takoví jsou Skoti – nikdo nikdy neřekl ani slovo o mém přízvuku, nebo že jsem cizinec. Oni to prostě nedělají.

Paní docentka Skaličková si mě velmi oblíbila a chtěla, abych po ni místo profesora anglické fonetiky převzal. Lákala mě, že mám dělat fonetiku, protože je imunní vůči marxismu: „Naštěstí totiž žádný Lenin ani Stalin nikdy nic o fonetice nenapsal.“  Byla docela zdrcená, když jsem jí oznámil, že si beru skotskou manželku a odjedu do Británie. Stát se ve Fonetickém ústavu odborným asistentem by asi stejně nešlo, protože by po mně chtěli, abych nejprve vstoupil do KSČ. (Docentka Skaličková ve straně nebyla.)

IV. Lesley Keenová, odchod a začátek života v Británii

31. V létě 1975 jsi pracoval jako studentský průvodce na Letní škole slovanských studií. Co ti tato zkušenost poprvé ukázala o lidech ze západních zemí, kteří se zajímali o Československo?

Byli to vesměs zajímaví lidé. Taky někteří trochu pedantští. Byl tam jeden mladý Američan, kterého vzrušovala skutečnost, že mi čeština tolik rodů a pádů a typů skloňování. Jiný americký student, John Kunstadter, mě možná přivedl do průšvihu s Stb, ale nevím to jistě. Potíž bylo, že se zajímal o východoevropskou politiku a přijel rovnou z výzkumného oddělení rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově, kde navštěvoval jakýsi politický kurz. Bohužel Stb se zřejmě dověděla o tomto jeho zázemí a proto se mě opakovaně na Johna Kunstadtera při pozdějších výsleších ptala. Mám teorii, neprokazatelnou, že John z té letní školy odejel rovnou do Mnichova a tam se zřejmě vykecával, že se seznámil se mnou a že jsem nekomunista a fajn člověk. Bezpochyby tam mohla mít StB agenta a ten – pokud opravdu k takovémuto výkladu v Mnichově došlo – o tom zřejmě referoval Praze.

Já jsem si samozřejmě jako studentský vedoucí té anglosaské skupiny na té letní škole nedělal žádné servítky. Jeden příklad. Když jsme jezdili autobusem na výlet, já seděl v předu a měl v ruce mikrofon, jímž jsem anglicky informoval osazenstvo autobusu, kolem čeho jedeme a co vidí. A když jsme jeli ulicí Na Poříčí, řekl jsem anglicky: „Tady se podívejte napravo. Tady mají komunisté redakci toho svého deníku, Rudé právo.“ (Za socialismu měl každý povinnost se s komunismem nadšeně identifikovat, to jsem nedělal.) Vedle mě vpředu v autobuse seděl jiný student, taky průvodce, a ten, když to slyšel, se na mě podíval dost divně.

Pro mě zkušenost s lidmi ze Západu nebyla zase tak nová, opět v důsledku náhody a protekce. Měli jsme na střední škole Nad štolou velmi přátelského profesora výtvarné výchovy, jmenoval se Fortýn. Jezdili jsme s ním a s jeho manželkou na konci školního roku na výlety po slovenských horách. Paní Fortýnová pracovala v Československé státní bance. Možnost cestovat na Západ byla v sedmdesátých letech díky Husákovi nesmírně omezená (někdy kolem roku 1970 se vyjádřil, že „hranice nejsou žádné korzo“). Výmluvou, nebo praktickým problémem bylo to, že československá koruna nebyla konvertibilní a výjezdní doložku k cestě na Západ dostal jen ten, komu se podařilo získat ze státní banky tzv. devizový příslib. O ten se žádalo jednou ročně k určitému datu, většinou na jaře, před cestou do zahraničí v létě. Těch devizových příslibů bylo nesmírně málo a skoro nikdo ho nedostal. Jenže paní Fortýnová pracovala ve státní bance a k těm devizovým příslibům přístup měla. A věděla, že studuju angličtinu a že cesta do Británie by pro mě byla velmi cenná. A tak, představte si, opatřila mi v době, kdy na Západ nemohl jezdit téměř nikdo, v sedmdesátkách ten devizový příslib třikrát! Byl jsem v Británii – ano, pokaždé na krátkou dobu, ani ne čtrnáct dní -  během svého studia třikrát. Naposledy po té letní škole, kde jsem se mimo jiné seznámil s anglickým studentem češtiny z Lancasteru – kde ho tehdy učil Igor Hájek – Markem Copplestonem. Projeli jsme pak společně celou Británii spolu stopem, po její západní straně na sever a pak po její východní straně zase zpět na jih.

32. Jak ses seznámil s Lesley Keenovou?

Seznámil mě s ní jiný kamarád, kterého jsem znal z té letní školy. Americký profesor matematiky Bill Hall. Ten přijel v roce 1975 do Prahy na celoroční matematickou stáž a předtím se přihlásil do té letní školy slovanských studií, aby se aspoň trochu naučil češtinu. Mimochodem, právě případ Billa Halla mi poskytl informaci, že česká tajná policie StB asi není moc efektivní, určitě ne, pokud šlo o zjišťování informací ze zahraničí. Profesor Bill Hall se nám totiž svěřil, že nedlouho před příjezdem do Československa bojoval ve Vietnamu v americké armádě proti tamějším komunistům. Zjevně to StB o něm nevěděla.

33. Co ji přivedlo do Prahy a jaká byla její tehdejší práce na Barrandově?

34. Jaké jsou přesné okolnosti jejího filmu Ondra a sněžný drak a kde by bylo možné dohledat jeho autentickou kopii nebo dokumentaci?

Lesley už předtím, než mě znala, měla kamarády kdesi na Karlovarsku, s nimiž se seznámila poslechem Radio Luxembourg. Česko bylo známo animovanými filmy a ona jako absolventa umělecké školy Glasgow School of Art se rozhodla přijet do Prahy v rámci ročního stipendia British Council, studovat na UMPRUM a natočit tam kreslený film. Jenže když tam přijela, oznámili jí, že žádný kreslený film tam dělat nemůže. Tak se obrátila na Krátký film v Praze. Jeho ředitel Kamil Pixa, estébák (ale to ji nezajímalo) jí umožnil animovat a v rámci studia kresleného filmu natočit pohádku Ondra a sněžný drak. Ten film je zde:

35. Vztah s britskou občankou přitahoval pozornost Státní bezpečnosti. Jak probíhaly výslechy, k nimž jsi byl předvoláván?

36. Souvisel tvůj odchod z anglické redakce Československého rozhlasu přímo s tlakem StB?

Já vlastně nevím, proč mě brzo po té letní škole v roce 1975 začala StB tahat k výslechům. Výše jsem uvedl teorii, že za to možná mohl, nevědomky, americký student John Kunstadter. Ptali se mě na něho, nic moc jsem jim nemohl stejně říct, protože jsem nic nevěděl. Jednou si pro mě přišli na Staré Město a moje matka se na ně obořila: Počkáte venku, já mu nejprve dám večeři. A zabouchla před nimi dveře, takže asi hodinu čekali venku. Mezitím přišla Lesley a proběhla mezi nimi. Když mě vezli estébáckým autem do Bartolomějské, zeptali se: „To je ta Lesley?“

Moc si na ty výslechy nepamatuju, samozřejmě, že se člověk bál. Naučil jsem se během nich ale jednu věc: Že člověk na jejich otázky musí odpovídat tak, aby odpovědi vedly do slepé uličky a nemohly vyvolat další otázky . Takže na otázku Četl jste dokument Charty 77? jsem odpověděl „Ano.“ Následovala otázka: „Kdo vám ho dal?“ Má odpověď: „Někdo nám ho  hodil anonymně do schránky.“ Ano, ptali se mě, jestli byl jim nemohl systematicky udávat lidi z filozofické fakulty. To jsem okamžitě odmítl a oni netlačili.

V posledních letech mého studia na pražské filozofické fakultě jsem se dostal do zahraniční redakce Československého rozhlasu. Doporučil mě tam kanadský baháista Joe Třetina. Ten přijel do Prahy, protože tam chtěl rozšiřovat baháistické náboženství. Poznal jsem ho také na té letní škole. Našel v univerzitní knihovně knihu v češtině, vydanou o baháismu někdy v třicátých letech. Požádal mě, aby ji ofotografoval, fotoaparátem!! a potom jsme na zvětšováku z toho vyráběli fotografické kopie. Měli jsme těch stránek plnou vanu. Kdyby nás při tom přepadla StB, asi by se jí to nelíbilo.

Joe Třetina za mnou přišel, že se Československý rozhlas snaží vysílat do zahraničí v angličtině, ale že tam, chudáci, nemají skoro žádné lidi mluvící anglicky. Tak mě tam uvedl. Jádrem redakce byl starší pán, jménem Milouš Suchý, který uměl psát anglicky jako rodilý mluvčí, ale měl strašlivý přízvuk a odmítal si sednou k mikrofonu. Moje práce v komunistickém rozhlase jako studenta byla – pokud to lze tak označit – jediným případem kolaborace s režimem. Holt jsem chtěl dělat v rádiu! Pracovní šichty byly asi od čtyř odpoledne tak to deseti večer. Připravoval jsem zpravodajství a četl jsem zprávy, měl jsem také vlastní pořad o podružných zajímavostech jménem Minimagazín.

Během té práce na tom zpravodajství v angličtině došlo k jednomu pozoruhodnému vývoji. České mediální zpravodajství bylo tou dobou absolutně závislé na sovětské tiskové kanceláři TASS. Prostě se jen opisovalo, co vydal TASS. Jenže problém byl, že TASS v Moskvě končil v jednu hodinu ráno, což znamenalo, že v Praze po třiadvacáté hodině už nebyly zprávy. A náš hlavní problém byl, že vysílat do světa často zastaralé, socialisticky ideologické bláboly v angličtině byl nesmysl. Zajímavé, že to uznalo vedení komunistického rozhlasu a tak nám vydalo přenosný magnetofon a dalo nám svolení, abychom si nahrávali zpravodajské bulletiny anglického vysílání BBC a kradli jejich zprávy. Což jsem samozřejmě dělal s nadšením.

To zpravodajství se vysílalo v nejrůznějších pořadech do nejrůznějších částí světa, na nejrůznějších krátkých vlnách. Jeden ten pořad se vysílal i na středních vlnách pro Evropu, od 0.30 hodin. Takže jsem přišel domů z rozhlasové šichty a v kuchyni si mohl pustit své vlastní zprávy: „Time now: It is midnight thirty. This is Radio Prague, Czechoslovakia.“  Mám to ještě někde nahrané. Domlouval jsem si se svou budoucí manželkou Lesley různé vtípky, určité konkrétní formulace, které jsem pak dával do těch zpráv jako pozdrav pro ni.

Moje matka byla tzv. dorostová lékařka, specializující se na studenty, teenagery, mladé lidi. Jako taková zasedala u odvodů mladých mužů do armády. Vzhledem k tomu, že tyto odvody trvaly řadu týdnů, znala různé komunistické plukovníky, kteří ty vojenské odvody prováděli. Když mě začali tahat na výslechy k StB, jeden plukovník se někde zeptal svých zřejmě estébáckých kumpánů, proč to dělají. Přišel pak k mé matce s informací, že když odejdu z rozhlasu, výslechy přestanou. A to se také stalo.

37. Čím se tvoje dcery zabývaly a čím se zabývají teď, nebuď skromný, pověz nám všechno...

Obě dcery vystudovaly soukromou základní a střední školu v Glasgow, Hutchesons´ Grammar School. Asi jim škola poskytla dobrý základ do života, ale ze zpětného pohledu obě říkají, že se jim tam nelíbilo. Obě dcery pak vystudovaly Oxfordskou univerzitu. Starší dcera Ema tam vystudovala ruštinu a francouzštinu a v Petrohradě si namluvila svého budoucího manžela, Rusa, takže máme krásnou a chytrou šestiletou skotsko-ruskou vnučku Olgu. Žijí  v Glasgow a Ema se specializuje na filozoficko-praktické kurzy jógy. Mladší dcera Hannah vystudovala v Oxfordu latinu a starořečtinu, několik let tyto obory vyučovala na bostonské univerzitě v USA a posléze dostala tenure (trvalé jmenování) na University of  Southern California v Los Angeles, kde už žije a pracuje řadu let. Má zase amerického manžela.

https://opietasanimi.com/2025/05/15/ancient-office-hours-podcast-2025/

38. Jak byly vychovány tvoje dcery (naučily se česky? co vědí o tvé zemi?)

Jako vždycky, mluvím a mluvil jsem v domácnosti oběma jazyky, česky i anglicky, takže obě dcery byly vystavovány češtině od narození. Jenže protože dcery češtinu slyšely pouze v prostředí, kde zároveň bylo možno přepnout na angličtinu, usoudili, že ta čeština je jen jakási otcova podivnost a v Glasgow na mé české dotazy vždy odpovídaly anglicky. Jenže ouha, já jsem je posílal do Čech na dětské letní tábory, a tam zjistily, že holt čeština je jazyk, kterým je nutno se dorozumět. Vždycky se z těch táborů vrátily dost počeštěné. Je tomu už dost let, možná, že ta jejich čeština už dost zakrněla, ale mluvím na ně český dodnes.

39. Jaké to je být v domácnosti plné žen, kde jsi jediný muž?

Normální.

40. Po invazi v roce 1968 jsi údajně odmítl možnost, aby rodina odešla do západního Německa, protože odejít měli okupanti, nikoli vaše rodina. Je tato vzpomínka přesná a jak ji hodnotíš s odstupem od svého vlastního odchodu o deset let později?

Můj otec měl jako pracovník zahraničního obchodu celou řadu blízkých obchodních přátel na Západě. Nejbližším z nich byl západní Němec pan Hochhaus, a ten nám nabídl, že pokud bychom chtěli po invazi emigrovat, zařídí nám v Německu existenci. Rodiče o tom nahlas uvažovali, ale já, patnáctiletý fracek, jsem skutečně zdůraznil, že já nikam nepojedu, at odjedou okupanti. To rozhodlo, že jsme nikam nejeli, ale myslím, že rodiče by Československo neopustili. Uvědomil jsem si to o řadu let později, když můj otec, naprostý anglista, jezdil se mnou po Británii, a došlo mi, navzdory všemu je mu ta země svým způsobem cizí, že patří do Česka.

Výše jsem se zmínil, že studovat v Praze v normalizaci v letech 1972-1977 nebylo tak problematické, zejména proto, že anglistikou komunismus vlastně nepronikl, a zadruhé, že studenti nebyli pod takovým politickým tlakem jako pak lidé v zaměstnání. Po absolutoriu však bylo zjevné, že se v normalizaci dlouhodobě nedalo žít. Pár měsíců jsem pracoval na plný úvazek jako učitel angličtiny v Jazykové škole  v Praze, ale v únoru 1978 jsme s manželkou Československo nadobro opustili.

Předtím byly obavy, zda to vůbec bude možné. Strašili mě, že mě pošlou do armády a pak mě léta nepustí do zahraničí, protože jsem byl „seznámen s tajnými vojenskými skutečnostmi“. To se ale nestalo.

Jednoho dne jsem dostal poštou nedoporučený, předtištěný korespondenční lístek, na němž bylo uvedeno, že se mi odpouští povinná vojenská služba, takže do armády nemusím a nebudu odveden. Nevím, jestli důstojníci nechtěli mít v armádě člověka s britskou manželkou, anebo zda někde zatlačili někteří z těch plukovníků, co prováděli ty odvody s mou matkou. To se nikdy nedovím.

V. Glasgow, Lancaster, film a literatura

41. Jaké byly tvoje první pracovní a životní podmínky po příchodu do Británie?

42. Jak ses dostal k výuce české literatury, historie a východoevropských studií v Glasgow a Lancasteru?

No tak po příjezdu do Británie jsem měl nejprve velké štěstí, pak to dopadlo docela špatně. Původně jsme si s manželkou mysleli, že možná ani nebudeme moci zůstat v Británii, že třeba za prací budeme muset odjet až do Kanady. V Glasgow na univerzitě se vyučovala bohemistika, dotazoval jsem se, jestli by tam pro mě nebylo místo. A ejhle!

Od padesátých let vyučoval bohemistice na univerzitě v Glasgow dr. Lumír Soukup, byl to těsně po válce jeden ze dvou tajemníků ministra zahraničí Jana Masaryka (druhým byl známý spisovatel Viktor Fischl, který skončil v Izraeli). Po svém příjezdu do Glasgow v únoru 1978 jsem zjistil, že dr. Soukup chce jít od října 1978 na roční studijní dovolenou, a tak mě tam za něho na rok zaměstnali jako Temporary Lecturer in Czech Studies. Ukázalo se, že se dr. Soukup chystá do důchodu, a že mě v Glasgow zaměstnali, aby si mě vyzkoušeli jako jeho možného nástupce. 

Ale když se po roce dr. Soukup vrátil ze své studijní dovolené, chtěl – kvůli penzi – zůstat ve svém zaměstnání ještě rok. A shodou okolností se uvolnilo krátkodobé místo na jiné bohemistické katedře, na univerzitě v Lancasteru, kde mě zase jmenovali na rok do funkce Temporary Lecturer. Jezdil jsem tam vlakem z Glasgow jen na jeden nebo dva dny v týdnu (trvá to dvě a půl hodiny), kdy jsem hromadně odučil všech těch deset hodin přednášek.

Takže minuly tyto dva roky a Glasgow University se už připravovala, že mě jmenuje trvalým nástupcem dr. Soukupa. Už mě považovali za svého. Byl jsem za katedru na schůzi fakulty, když děkan oznámil: „Dnes měl jít do novin inzerát na trvalé místo bohemisty zde v Glasgow, ale museli jsme to zrušit.“

V Británii se totiž dostala k moci Margaret Thatcherová a jejím z jejích prvních kroků bylo zaútočit na univerzity. Politikové, zejména konzervativci, to dělají často, vzdělané obyvatelstvo je totiž pro jejich moc nebezpečné.

Thatcherová měla primitivní, chybnou představu, že centra studia východní Evropy jsou ohnisky komunismu, a tak se je rozhodla zrušit. Bylo tomu ovšem obráceně, ta centra studia východní Evropy byla v podstatě jedinými místy v Británii, kde odborníci skutečně rozuměli tomu, jak kriminální je komunistický režim, a sdělovali to veřejnosti i studentům.

Thatcherová nastoupila k moci rušením univerzitních kateder. Zakázala jmenování nových univerzitních učitelů po dobu pěti let, tím pádem skončila možnost, že bych byl jmenován v Glasgow. Zrušila vynikající jugoslavistické a bohemistické centrum na univerzitě v Lancasteru, nedlouho předtím, co vznikla válka v Jugoslávii, takže když vznikla, nebyl už nikdo, kdo by o tom informoval. V Lancasteru byli tři bohemisté, historik Zbyněk Zeman, jazykový učitel, Skot Jim Naughton a odborník na literaturu, spolupracovník a kolega Josefa Škvoreckého, známý překladatel z angličtiny Igor Hájek. Zemana a Naughtona přesunuli po zrušení katedry v Lancasteru do Oxfordu, tamější univerzita má samozřejmě vynikající pověstr, a oba, Jim Naughton i Zbyněk Zeman, po této nabídce vyloženě skočili. Jenže měli pak dlouhá léta v Oxfordu poněkud problematickou situaci, kolegové je totiž považovali za nelegitimní přivandrovalce, protože neprošli regulérním jmenovacím procesem. Igora Hájka se rozhodli přesunout do Glasgow. Byl nsmírně slušný, řekl, že tam nepůjde, pokud nebude zajištěno bohemistické místo pro mě. Sdělili mu, že místo pro mě zajištěno nebude a pokud Igor Hájek pozici v Glasgow nepřijme, bude zrušena, tak ji přijmout musel.

A na celý tento traumatický a dramatický vývoj pohlížel tak trochu ironicky a nezúčastněně jiný Čech na Glasgow University, Josef Fronek, lingvista, který posléze proslul svými vynikajícími anglicko-českými slovníky. Nedlouho předtím byl jmenován odborným asistentem na katedře lingvistiky a fonetiky v Glasgow.

Ale co se nestalo. Thatcherová náhle zrušila i katedru lingvistiky a fonetiky v Glasgow, takže Josef Fronek přišel o zaměstnání. Bylo mu nabídnuto, aby učil český jazyk na tamější katedře slovanských studií, což rychle přijal.

Takže, paradoxně, bohemistika byla v Glasgow posílena. Literaturu tam začal učit Igor Hájek, jazyk Josef Fronek. Za jedoho bohemistu, Lumíra Soukupa, byli nyní na slavistické katedře bohemisté dva. Jan Čulík byl ale zcela vyšachován. Katedra na něho ale nezapomněla a když v dubnu 1995 náhle zemřel Igor Hájek ve věku pouhých 63 let  na aneurysma, Jana Čulíka konečně jmenovali do trvalé bohemistické funkce. Bylo to ovšem až za patnáct let!

Vždycky říkám, že bych měl být vlastně vděčný, že mě z univerzity v roce 1980 vyhodili. Kdybych totiž byl trvale univerzitním učitelem od osmadvaceti let svého věku, nepoznal bych vůbec, co je normální život. Mezitím začala moje manželka  dělat experimentální animované filmy pro nový experimentálni komerční kulturní celonárodní televizní okruh Channel 4 a já jsem pracoval v produkci v naší malé filmařské firmě. Channel 4 začal vysílat dne 2. listopadu 1982, v den mých třicátých narozenin. Považoval jsem to za symbolické, že má budoucnost bude v práci pro tuto televizi, a tak tomu také sedmnáct let vlastně bylo. Byl jsem také funkcionářem nezávislé filmařské organizace a jako takový jsem se účastnil vyjednávání s šéfy největších britských televizních stanic o přístupu soukromých filmařů do televize.

43. Jaký význam měl pro tebe a pro britskou bohemistiku Igor Hájek?

Igor Hájek byl nesmírně slušný, informovaný a lidský člověk. Řekl bych, že to byl můj druhý otec. Bylo pro mě šokem, když oba dva, můj otec i můj druhý otec Igor Hájek zemřeli na jaře roku 1995.

44. Proč se tvým dlouhodobým působištěm stalo právě Glasgow?

Jak jsem uvedl výše, původně jsme mysleli, že třeba budeme muset jet za prací do Kanady. Ale pak se vyskytla ta, v sedmdesátých letech jen krátkodobá, pracovní příležitost na univerzitě v Glasgow, a posléze vznikla naše práce pro televizi Channel 4, tak jsme v Glasgow zůstali.

45. Jak se v průběhu desetiletí měnil zájem britských studentů o Československo a Českou republiku?

Myslím si, že se moc neměnil. Byl vždycky relativně malý, jenže ti, kdo u nás vystudovali bohemistiku, často skončili na významných místech. Například Andrew Stroehlein byl až do nedávna globálním mediálním ředitelem lidskoprávní humanitární organizace Human Rights Watch.  Byla obrovská výhoda, že umí česky. Pro Českou republiku to však možná taková výhoda nebyla, protože byl dobře seznámen s chováním české vlády a byl ochoten ji  veřejně kritizovat, když to bylo zapotřebí. Jednou se nám podařilo veřejnou kritikou zamezit tomu, aby česká vláda z České republiky deportovala žadatele o azyl. Kritizovali jsme to a česká vláda to přestala tehdy dělat.

Zjistili jsme nedávno, že studenti, kteří mají v životopise informaci, že v Glasgow studovali češtinu, nacházejí po absolutoriu v Británii velmi rychle zaměstnání, protože budoucí zaměstnavatelé si uvědomují, že kdo studuje v Británii češtinu, dokáže myslet samostatně a nezávisle. A tak tomu také je.

Horší je, že bohemistika přestala mít řádnou podporu na univerzitě v Glasgow. Kolem roku 2010 zrušil psychopatický děkan glasgowské humanitní fakulty Murray Pittock magisterský program bohemistiky i polonistiky. Zústala pouze výuka jazyka a dílčí česká témata v programu srovnávací literatury. Je to velká škoda. Katedra slavistiky byla začleněna do velké „Školy moderních jazyků a kultur“, kde se učí hlavně španělština a francouzština. Cynikové poukazovali na to, že k tomu začlenění došlo proto, aby se lehčeji rušily jednotlivé předměty. Zachránili však určitým způsobem bohemistiku kolegové z historie, kteří projevili zájem o bohemistické kurzy. Potíž je, že ve Škole moderních jazyků a kultur těžko přesvědčíme studenty, kteří jsou například nadšení nad portugalštinou a portugalskou kulturou, aby se začali zajímat o český film. Avšak na katedře historie je situace jiná. Například kurz českého filmu za posledních sto let je možno historikům prezentovat jako dokumentaci o vývoji jedné středně velké evropské země – a o to mají historikové zájem. Takže učím bohemistické kurzy pro historiky.

46. Jaká byla tvoje konkrétní role ve společnosti Persistent Vision Animation?

Hlavně produkce. Tedy organizační věci.

47. Jak vznikla spolupráce Persistent Vision Animation s Channel Four?

Tady je zajímavé, že na počátku zřejmě byl zase vliv českých záležitostí. Televize Channel Four fungovala jako nakladatelství. Pořady pro ni vyráběly soukromé firmy. Stanice měla jen tzv. commissioning editors, tedy redaktory, kteří si od soukromých firem objednávali pořady. Redaktorkou pro vzdělávání byla Naomi Sargent, a ta měla jakési české kontakty. Když se dověděla, že Lesley natočila v Praze kreslený film, vyvolalo to její zájem a vedlo to k naší dlouhodobé spolupráci s Channel Four. Naomi Sargent si nejprve u Lesley objednala experimentální animovaný film Taking a Line for A Walk: A Homage to the work of Paul Klee. Byl to jedenáctminutový experimentální film, a protože si ho objednala redaktorka pro vzdělávání, byl dán pozoruhodným způsobem do vzdělávacího kontextu. Jeho vysílání byla věnována celá hodina, a to v nejlepším vysílacím čase ve dvacet hodin večer. Nejprve se odvysílal Lesleyin experimentální film, pak následoval půlhodinový dokumentární film  o tom, jak ten animovaný film vznikal a co tím autorka chtěla říci.

48. Co bylo cílem dokumentu Orpheus Through the Ages a jaká byla tvoje konkrétní autorská a produkční účast?

Nedlouho poté si Naomi Sargent z Channel 4 u nás objednala Lesleyin animovaný film Orpheus and Eurydice a já jsem ho doplnil tím, že jsem napsal scénář pro dokumentární film o historii orfeovského mýtu během staletí, Orpheus Through the Ages. Vysílalo se to zase v hlavním vysílacím čase ve dvacet hodin, nejprve běžel ten animovaný film, pak náš dokument o orfeovském mýtu, který podle mého scénáře natočil glasgowský dokumentarista Mike Alexander (potřebovali jsme k tomu určité množství záběrů z italské Florencie, tak jsme tam s Lesley zajeli a já je pro ten dokument natočil na místě). 

Zde je nahrávka celého pořadu, jak ho Channel Four odvysílal: Animovaný fim Orpheus and Eurydice, dokumentární film Orpheus through the Ages a pak znovu animovaný film.

Animovaný film Orpheus and Eurydice byl vybrán do soutěže na filmovém festivalu v Cannes v roce 1984. To byla zajímavá zkušenost. Žádnou cenu jsme nevyhráli, ale byli jsme na festivalu na prestižním místě mezi filmaři, kteří měli své filmy v soutěži. Ve festivalovém kině jsme seděli v první řadě, vedle mě seděl režisér Wim Wenders, který tam soutěžil se svým filmem Paris, Texas.

49. Co pro vás znamenalo získání skotské ceny TRIC za projekt spojený s Orfeovým mýtem?

No byla to taková místní skotská cena. Spíš na nás udělala dojem ta účast na tom filmovém festivalu v Cannes.

50. Jak bys popsal filmovou a výtvarnou práci Lesley Keenové v osmdesátých letech a její význam pro váš společný profesní život? 

No tak mě vyhodili z univerzity a práce jako produkční pro Lesleyiny filmy přišla velmi vhod. V druhé polovině osmdesátek se nám také narodily obě dcery, a kromě práce jsem je taky vychovával, když Lesley pracovala.

Lesleyiny filmy byly řekl bych radikální, inovativní příspěvek světovému kreslenému filmu. Může to posoudit každý. Nejzásadnější Lesleyin film byl však celovečerní animovaný film Ra: The Path of the Sun God, Ra: Pouť slunečního Boha. Byl to jediný celovečerní animovaný film vyrobený ve Skotsku. Ve třech dílech vizuálně vyjadřoval staroegyptskou mytologii, která má často pozoruhodně blízko k moderní kvantové fyzice. Naomi Sargant tento film financovala, protože měla úzké vazby na české egyptology, česká egyptologie je nebo tehdy byla velmi dobrá. Film Ra: The Path of the Sun God se vyráběl čtyři roky. V dnešní době vypadá, jako by byl vyroben počítačovou grafikou, ale nic takového v osmdesátých letech neexistovalo. Zářící mnohobarevné scény byly vyrobeny tak, že kresby se nejprve nakreslily černou tuší na průhledný ultrafán a z toho se na černý tiskový materiál s umělé hmoty udělaly negativy. Negativ s kresbou nyní v průhledné čáře se zasvítil zespodu a nasnímal kamerou s barevným filtrem. A protože mnohé scény jsou mnohobarevné, film procházel kamerou někdy až čtyřicetkrát, pokaždé s jinou grafikou (obrázky se kombinovaly dohromady) a s jiným barevným filtrem. Nezapomínejme, že šlo o animaci, takaže aby bylo dosaženo pohybu, v každé scéně bylo nutno nasnímat na každou vteřinu asi dvanáct až čtrnáct statických snímků. Některé tyto série statických snímků až čtyřicetkrát. Prokázalo se při tom, jak vynikající technikou je 35 mm film. Záběry byly stoprocentně pevné a jednotlivé barevné vrstvy se nerozbíhaly.

Film Ra: The Path of the Sun God v poslední době na internetu zaujal obrovské množství lidí. Za poslední dva roky ho tam zhlédlo více než 900 000 osob:

VI. Česká literatura v exilu a v angličtině

51. Co tě vedlo k napsání knihy Knihy za ohradou?

52. Jak dlouho jsi na knize pracoval a z jakých archivů, knihoven nebo osobních kontaktů jsi při jejím vzniku čerpal?

53. Jaký byl v roce 1991 stav povědomí české veřejnosti o knihách, které v předchozích dvaceti letech vyšly v exilových nakladatelstvích?

54. Která exilová nakladatelství považuješ z dnešního pohledu za nejvýznamnější?

55. Co česká literatura ztratila tím, že byla po dvě desetiletí rozdělena na domácí oficiální, samizdatovou a exilovou část?

Sledoval jsem v Glasgow českou nezávislou literaturu v podstatě po celou dobu svého pobytu ve Skotsku systematicky, takže jsem s ní byl dobře seznámen. Tedy, ze začátku, asi tak dva roky, jsem se bál si objednávat knihy od Škvoreckých. Měl jsem totiž obavu, že třeba tam mají nějakého špiona od StB a že do Prahy prozradí, že si od nich ty knihy kupuji. Typická komunistická paranoia. Asi za dva roky mě to přešlo. Všechna ta díla, o kterých jsem v knize psal, tady mám, nebo jsme je měli v univerzitní knihovně v Glasgow. Knihy za ohradou vyšly v roce 1991, začal jsem je psát nedlouho po pádu komunismu, doporučila mi, abych to udělal, moje spolužačka Alena Peisertová, která tou dobou pracovala v pražském nakladatelství Albatros. Poukazovala na to, že českou nezávislou literaturu vycházející v zahraničí nikdo v Československu vlastně nezná. Proto ta kniha.

Nejvýznamnější a jistě nejznámější byli Škvoreckého 68 Publishers, ovšem v Kolíně nad Rýnem provozovali nakladatelství Index Bedřich Uttitz a Adolf Müller. Nakladatelství Poezie mimo Domov provozoval donkichotsky v Mnichově Daniel Strož. Ty Knihy za ohradou jsou v digitální formě ZDE. V závěru jsou adresy všech nakladatelství a seznamy vydaných knih.

56. Spolu s Lesley Keenovou jsi překládal české literární prózy do angličtiny. Jak jste vybírali autory a texty, které měly být představeny britskému publiku?

57. Jak obtížné bylo v britském literárním prostoru vzbudit zájem o současnou českou literaturu?

Byly to většinou povidky a vybral jsem, co mi přišlo zajímavé. Vycházely v malých britských literárních časopisech. Zase nebylo tak obtížné ty překlady v těch časopisech uplatnit, protože britští intelektuálové, kteří je vydávali, měli takovou představu, že se v nesrozumitelných „východních“ jazycích, jako je čeština, skrývají nepoznané skvosty. Nakonec v době, kdy světovou literární scénu ovládl Milan Kundera, to nebylo zas tak překvapivé.

58. Co bylo cílem tvých anglických přehledů české literární produkce pro East European Publishing Project v Oxfordu? 

Informovat průběžně o tom, co je nového v české literatiře. Oni to chtěli! Měli zájem.

59. Jak vznikla tvoje spolupráce s Jiřím Holým na anglickém vydání Writers Under Siege?

Profesor Jiří Holý je můj spolužák ze sedmdesátých let z pražské filozofické fakulty. Jeho studijní kombinací byla bohemistika a germanistika, mou byla bohemistika a anglistika. Na té češtině jsme se setkávali.

V Glasgow jsme během let měli dvě starší, vynikající, nadšenecké studentky češtiny a české literatury. Jednou z nich byla paní profesorka Elizabeth Morrison, která strávila celý svůj život až do důchodu vyučováním jazyků na glasgowské soukromé střední škole Hutchesons´ Grammar School. Tuším, že tam učila především francouzštinu. Po odchodu do důchodu se zapsala u nás na katedře jako studentka češtiny a byla vynikající. Když napsal Jiří Holý své dějiny české literatury, paní Morrisonová se nabídla, že tu knihu přeloží do angličtiny. Překlídala ji, aniž by věděla, že se kdy pro tu knihu najde vydavatel. Já jsem jen překlad redigoval. Měl jsem ale spolupráci s nakladatelstvím Sussex University Press, které ji vydalo v roce 2008, a hned v roce 2010 v druhém vydání, což tedy byl úspěch. Druhá byla Francesca Ball, zemřela teprve nedávno, ve věku sto let. 

60. Co podle tebe publikace jako Writers Under Siege nebo české svazky Dictionary of Literary Biography změnily v přístupu zahraničních čtenářů k české literatuře? 

Nevím, jestli něco změnily, ale jsem rád, že ta kniha vyšla, i že jsem měl možnost pro americkou encyklopedii Dictionary of Literary Biography zorganizovat od kolegů v Čechách a sám napsat hesla o českých spisovatelích dvacátého století. Ta hesla byla docela rozsáhlá, kolem dvaceti stránek textu pro každého autora, takže je dobře, že je to mezinárodně v angličtině k dispozici.

VII. BBC, Palach Press a Svobodná Evropa

61. Jak ses dostal k pravidelné spolupráci s českým vysíláním BBC? 

62. Proč jsi pro BBC používal pseudonym Václav Písecký? 

63. Jaké typy příspěvků jsi pro BBC připravoval a jakou odezvu jsi na ně tehdy mohl získat?

Než jsem se stal v roce 1995 trvalým odborným asistentem bohemistiky na Glasgow University, učil jsem tam aspoň předtím večerní kurs češtiny. Chodil do něho i jeden absolvent rusistiky, budoucí novinář Angus Roxburgh, který se posléze stal zpravodajem BBC v Moskvě. Dobře jsem ho znal.  Vyskytla se nějaká česká novinářská témata, tuším něco o Václavu Havlovi, a Angus mi telefonuje z Moskvy, že ho požádali, aby o tomto východoevropském tématu něco napsal, ale že on je rusista a o Havlovi neví naprosto nic. Tak jsem mu řekl: Já ti to napíšu. Z toho vznikla spolupráce pro anglické vysílání BBC, a toho si časem povšimla česká redakce BBC a spojili se se mnou, že bych mohl psát i pro ně.

Jenže jestli to mohu tak říct, oni byli v té české redakci BBC strašně poangličtění. Šéfem české redakce byl Karel Janovický, byl to hudebník, který chtěl být dirigentem a měl jsem takový pocit, že ho ta novinářská práce zase tolik nezajímá, ale kdyby to byla hudba!! No a pan Janovický byl poangličtěný. Když jsem něco napsal, tak mi telefonoval, „No tak já nevím, pane Čulíku, no tak, když jinak nedáte, tak my to teda odvysíláme.“ Dělal mi jako milosti, mně přišlo, aby snad mi nemusel platit nějak víc. Už nevím, jak jsem se dostal k psaní pro Svobodnou Evropu, ale překvapil mně ředitel tamějšího českého vysílání, Pavel Pecháček, který byl zase neuvěřitelně poameričtěný, takovou tou až přehnanou otevřeností. Když jsem napsal pro ně první příspěvek, volá mi z Mnichova Pavel Pecháček, „Pane Čulík, to, co jste napsal, je senzační!“ Takovou reakci bych z české redakce BBC nikdy nedostal. Ale se Svobodnou Evropou vznikly problémy později. Psal jsem pro obě stanice většinou o politice, ale také jsem dělal recenze české nezávislé literatury. Kromě výše citovaných reakcí ředitelů obou stanic jsem jinak žádnou odezvu neměl.

Nechtěl jsem samozřejmě za komunismu prací pro „kapitalistická média“ ohrozit své příbuzné v Československu. Vybral jsem si jméno méně známého českého spisovatele ze šestnáctého století. Václav Hladič Písecký, latinsky Wenceslaus Pisecenus (1482 Písek – 1511 Benátky) byl humanistickým obhájcem českého jazyka a husitství.

64. Jak vznikla tvoje spolupráce s Janem Kavanem a agenturou Palach Press?

Pokud se dobře pamatuju, myslím, že jsem mu nabídl pomoc, protože jsem trochu chtěl něco dělat ve prospěch české věci. 

65. Jak probíhala práce na anglické verzi bulletinu Informace o Chartě 77, vydávané jako Uncensored Czechoslovakia? 

Jan Kavan mi poslal ranou verzí emailu Informace o Chartě a já jsem těch dvacet stránek přeložil do angličtiny a poslal mu je zpět. Měl je od Petra Uhla, který mu ty texty telefonoval z Prahy. Tehdy nebyl pořádný internet, samozřejmě tedy ani nebyl  WhatsApp, přes nějž se nyní dá telefonovat zadarmo. Jan Kavan si ale od nějakého kamaráda z britské firmy British Telecom (telefonní firmy) získal jakýsi přístrojek, jímž se dalo do sluchtka zapískat a hovor pak nic nestál. Takže zapískal do sluchátka, zavolal do Prahy Petru Uhlovi a ten mu pak do telefonu dlouze diktoval dokumenty Charty 77.

Přišlo mi, že předkládát je je strašná práce a byl jsem rád, že padl komunismus, že to už pořád nemusí  dělat. To jsem nevěděl, že od roku 1996 začnu denně vydávat Britské listy a že to bude daleko větší pracovní nápor než překlad dvaceti stránek Informací o Chartě 77.

66. Jak se k tobě dostávaly texty Charty 77 a jak rychle bylo nutné je překládat?

Překládal jsem jednak informace o Chartě, ale také jednotlivé aktuální texty, které zrovna Charta 77 vydala. To se muselo udělat hned.

67. Vnímal jsi práci pro Palach Press jako žurnalistiku, překlad, politickou službu, nebo kombinaci všech těchto věcí?

Myslím si, že to ani moc žurnalistika nebyla, ale dělal jsem to samozřejmě pro dobro české věci.

68. Jak ses po roce 1989 stal britským korespondentem Svobodné Evropy?

69. Řekl jsi, že ses ve Svobodné Evropě naučil psát pravidelně a rychle. Co přesně tě tato práce naučila? 

Už si dost dobře nepamatuju, co bylo podnětem, že jsem začal psát pro Svobodnou Evropu, ale je fakt, že jsem pro ni psal obrovské množství příspěvků, až někteří stálí redaktoři Svobodné Evropy v Mnichově mi záviděli. Měli totiž stálý, pevný plat, kdežto já jsem byl placen od příspěvku, a to prý často převyšovalo ten jejich stálý, pevný plat. Jenže já jsem toho chrlil opravdu hodně. Paní Olga Waleská-Kopecká, která redakci v podstatě vedla, si občas stěžovala, že se kvůli mým příspěvkům z Británie Svobodná Evropa prý stává „jakousi britskou stanicí“.

Ještě bych chtěl velmi pochválit nedávno zemřelého Radka Kubička. Nebyl to žádný levičák, ale absolutně respektoval svobodu projevu. Když zjistil, že mi Kopecká cenzuruje příspěvky, vysvětlil, že v sobotu se v hlavním politickém pořadu Události a názory normálně vysílají jen reprízy komentářů z předchozího týdne. Řekl mi: „Dělej mi ty věci pro sobotu, jednou měsíčně, když mám službu. Místo těch repríz budu vysílat tvoje věci.“ A to se taky stalo. Kubičko každou čtvrtou sobotu v měsíci vysílal mé investigativní bloky. Dělali jsme to takhle asi rok. Nikdo na to nepřišel.

70. Proč tvoje spolupráce se Svobodnou Evropou v roce 1995 skončila? 

Po pádu komunismu přešla redakce českého vysílání Svobodné Evropy do Prahy, nakonec se stala součástí pražského rozhlasu jako ČRo Plus. Potíž byla, že v devadesátkách nebyla v Československu vlastně řádná demokracie. Součástí dobře fungující demokracie je ostrá kritika mocných. Jenže Česko bylo ztraumatizováno komunismem a nadšeně věřilo v premiéra  Václava Klause. Jakákoliv kritika nových českých „demokratických“ politiků se považovala za „komunismus“.  A české vysílání Svcobodné Evropy začalo být stále více závislé na domácích politicích a bálo se jich. Nesmírně výkonná producentka a šéfredaktorka Olga Waleská-Kopecká začala některé příspěvky cenzurovat, dělo se to už v Mnichově, kdy nám řekl zpěvák Karel Kryl, „Kluci, když vám Kopecká cenzuruje příspěvky, dávejte to mně, já to budu vysílat v odpoledním hudebním vysílání mezi hudbou.“  Na to se přišlo, Kryl se dostal s Kopeckou do konfliktu a ze Svobodné Evropy ho vyhodili.  Kopecká cenzurovala nejen mě, ale i Václava Žáka a Jiřího Peheho.

K mému vyhození ze Svobodné Evropy v roce 1995 došlo takto. Objevila se zpráva, že si Václav Klaus nechává ve funkci premiéra platit za své politické projevy. Žil jsem v západní demokracii už mnoho let a věděl jsem, že něco takového je pro politika ve státní funkci absolutně nepřijatelné. Tak jsem zatelefonoval do Downing Street a zeptal se, zda si britský premiér John Major také nechává ve funkci platit za své politické projevy. Natočil jsem absolutně šokovanou reakci mluvčího Downing Street.

Poslal jsem to Olze Kopecké a ona reagovala: To je nějaká britská zvláštnost, to není relevantní pro nás.

Tak jsem zavolal do Washingtonu tamějšímu redaktoru Svobodné Evropy Jiřímu Dienstbierovi, slavnému už z pražského rozhlasu šedesátých let. Řekl jsem: „Olga Kopecká“ a on reagoval: „Áá, cenzura.“ Tak jsem ho požádal, aby se  zeptal v Bílém domě, zda si Bill Clinton také nechává platit za své projevy ve funkci. Položil jsem telefon a za deset minut volá Olga Kopecká z Mnichova: „Pane Čulíku, vy si hrajete na velkého novnáře a nám seberou licenci.“

A nedlouho poté jsem dostal dopis od Pavla Pecháčka, že se mnou rozvazují spolupráci. Jenže to bylo už v době, kdy jsem byl jmenován učitelem na Glasgow University, a zřejmě bych stejně neměl už čas pro Svobodnou Evropu pracovat. 

VIII. Česká média a vznik Britských listů

71. Jak hodnotíš svou práci pro Rádio Alfa, agenturu ČTA a pořad Na vlastní oči televize Nova? 

No tak byly to pokusy oslovit českou veřejnost v médiích. Rádio Alfa bylo asi nejtrvalejší, pro televizi Nova jsem natočil jedinou reportáž, o nebezpečí asbestu, Odvysílali a víc nechtěli.

72. Co tě v první polovině devadesátých let nejvíce překvapovalo na českých médiích po pádu komunismu? 

Už jsem se o tom zmiňoval výše, neschopnost věcně kriticky hodnotit práci politiků. Média milovala Václava Klause, byl symbolem demokracie (jaksi nikdo v médiích moc nezaznamenal, že ODS rozkradla privatizovaný státní majetek) a jakákoliv kritika byl komunismus. Mnozí si jistě pamatují, jak dlouho se vůbec neuplatnila sociální demokracie, protože byla odmítána jako by to byli komunisti. Tak trochu jako dneska.

73. Popsal jsi zkušenost, že české noviny z tvých textů vyškrtávaly právě nejdůležitější odstavce. O které redakce nebo typy článků šlo? 

Už přesě nejsem schopen určit, které noviny to byly. Měl jsem velmi spřízněnou redaktorku v deníku Svobodné slovo, ta to nedělala.

74. Co bylo obvykle obsahem pasáží, které redakce vyřazovaly?

Kritiku politiků. A všechno, co bylo v Česku jaksi nezvyklé nebo nové. Viz níže. 

75. Kdy ses definitivně rozhodl, že potřebuješ vlastní publikační prostor?

76. Jak tě Jan Rybář upozornil na vznik Neviditelného psa?

77. Jak proběhl první kontakt s Ondřejem Neffem?

78. Vzpomínáš si, co přesně obsahovala tvoje původní nabídka spolupráce?

79. Název Britské listy vznikl z Neffovy představy příspěvků z Británie. Kdy bylo jasné, že obsah rubriky bude širší? 

Vzniklo to právě, když na jaře roku 1996 založil Ondřej Neff svůj server Neviditelný pes a novinář Jan Rybář, kterého jsem profesně znal, mě na tuto skutečnost upozornil. Napsal jsem Ondřeji Neffovi, že bych rád do jeho Psa přispíval a on vytvořil přílohu Britské listy, protože si myslel, že jsem nějaký český student v Británii a že to budou kauzerie z Británie. Měl jsem ovšem záměr daleko širší. Ondřej Neff reagoval nesmírně přátelsky. Dal Britským listům tento podtitul: „Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránskách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí, není současné vědě známo“.

Podívejte se na můj článek Britské listy: První výročí jejich vzniku. Cituji z něho:

Během svého téměř dvacetiletého života v Británii jsem se vždycky snažil o podporu této mezinárodní komunikace. Dosti intenzívně se mi tuto práci dařilo provádět zejména v letech 1990 - 1994, kdy jsem pracoval jako reportér a komentátor pro tehdy dost poslouchanou Svobodnou Evropu.

Bohužel, po přechodu stanice do Prahy, zejména v roce 1995, kdy bojovala o přežití a o začlenění do struktury pražského rozhlasu, už nebylo možno pro Svobodnou Evropu dělat nezávislou novinářskou práci. Nezávislé a kritické příspěvky začaly být potlačovány. (Řadu materiálů, které Svobodná Evropa úplně potlačila nebo částečně zcenzurovala najdete v Britských listech od 1.11.1996.)

Pak jsem s jedním kolegou z Británie několik měsíců intenzívně pracoval jako zahraniční zpravodaj nyní už neexistující soukromé tiskové agentury ČTA. Zajímavé bylo, že tisková kancelář vydávala zprávy, které jsme považovali za podnětné zejména pro rozvoj demokracie v ČR, novináři nám dokonce občas telefonovali a gratulovali ke kvalitě odvedené práce - ale naše materiály, zveřejňované ČTA, se v novinách netiskly. Psal jsem o tom v Nové přítomnosti č. 1/1996: český tisk měl zájem o kuriozity ("socha z níž uniká jedovatý plyn") posléze o informace o technologickém či vědeckém rozvoji, protože ty také do určité míry zapadaly do rámce kuriozit. O to, jak v Británii či v jiných západních zemích probíhá demokratický proces, jak se v jiných zemích řeší problémy aktuální i v ČR, a jak by se nad těmito řešeními dalo uvažovat, české noviny zájem příliš neměly. Přesto bylo zjevné, že o tento způsob psaní mají zájem čtenáři v ČR.

80. Jaký byl tvůj konkrétní záměr při vydání prvních Britských listů 29. července 1996?

První vydání bylo docela mezinárodní:

29.7.1996

► Britský list o kauze Gabčíkovo
► Zakon proti hlucnym sousedum
► Americká finanční podpora pro tři adepty NATO
► Znásilňování vojáků v Chorvatsku
► Charles a Diana figurují v reklamě na prezervativy
► Chcete vyhrát stíhačku? Pijte Pepsi!
► Komentář Willa Huttona (Observer)
► A.A.Gill (Sunday Times) o Olympijských hrách

Ale už brzo se začala objevovat kontroverzní témata:

19.8.1996

► Polemika s Petrem Uhlem (RP)

2.8.1996

► Evropa a jeji postoj k islamu

23.8.1996 obsahuje úvahy Ivana Kytky:

► Novináři a povědomí kulturní minulosti
► Humor a jeho absence v české politice
► uvědomujeme si "fenomen Německo"?

IX. Britské listy: samostatnost, spory a poslání

81. Kdy přesně se Britské listy osamostatnily od Neviditelného psa?

82. Kdo ti samostatný technický provoz nabídl a jaká byla v prvních letech role Jana Panocha a Michala Panocha?

Rok po jejich vzniku, v létě 1997. V tom výše uvedeném článku k prvnímu výročí Britských listů píšu, že v prvním roce musel vydání Britských listů do Neviditelného psa dávat Ondřej Neff sám manuálně a byl to obrovský pracovní nápor. V létě 1997 nám nabídl samostatný server pro Britské listy Jan Panoch. Janu  Panochovi je dnes třiapadesát let. V době, kdy vytvořil server pro Britské listy, mu bylo čtyřiadvacet!! Bez Jana Panocha by Britské listy neexistovaly. Poskytuje Britským listům jejich server zadarmo po dobu třiceti let! Občas si (právem) stěžuje, že velký provoz Britských listů mu dělá velký účet za elektřinu. Snažíme se mu finančně na to přispívat, kdy můžeme, ale moc na to nemáme. Michal Panoch je mladší bratr Jana Panocha, také programátor, a pomáhá, kdy je toho zapotřebí.

83. Kdy vznikla formulace „Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví"?

84. Která témata prvních let Britských listů podle tebe nejlépe ukázala smysl tohoto poslání?

Znovu poukazuji na ten výše zmíněný svůj článek k prvnímu výročí Britských listů, kde jsou jejich obsah a jejich poslání myslím definovány velice přesně. Také ten článek jasně vysvětluje, co je špatného na českých médiích.

85. Co vedlo k vydání knižních výborů ...jak Češi myslí, ...jak Češi jednají a Jak Češi bojují?

Přesvědčení, že by bylo dobré, aby byl výbor zásadních článků z Britských listů k dispozici knižně, v papírové verzi. Vydali jsme také knihu o krizi v ČT, V hlavních zprávách: Televize,  v digitální formě je ZDE

Dovolím si citaci z úvodu k této knize:

Kulturněpolitický internetový deník Britské listy jsou jediným periodi kem, které se situací v České televizi zabývá podrobně a systematicky téměř denně už několik let. Britské listy analyzovaly poměry v České televizi dávno předtím, než si většinové sdělovací prostředky v České republice situace v České televizi vůbec povšimly a svým povrchním zpravodajstvím ji pak zkreslily. BL poukazují na to, že kořeny vánoční televizní krize sahají až do doby nejméně před třemi lety, kdy se neúspěšně pokusil zprofesionalizovat redakci zpravodajství ČT Ivan Kytka, dlouholetý reportér ČT a ČTK v Londýně a na jaře roku 1998 krátkodobý šéf zpravodajství České televize. V této publikaci předkládáme veřejnosti vylíčení celé problematické historie ČT, která vyvrcholila prosincovým vzbouřením. Čtenář z tohoto dokumentárního, většinou velmi dramatického materiálu, pozná, že motivací k televizní rebelii nebyla obava o svobodu slova, ale obava o ztrátu zaměstnání v zakonzervované, proti vnějším změnám opevněné, nepříliš profesionálně fungující zpravodajské redakci. Málokdo ví, že v prosinci 2000 se redakce zpravodajství vzbouřila proti hrozbě reformy už počtvrté. První rebelie byla v květnu 1998 proti Kytkovi, druhá v únoru 2000 proti Dušanu Chmelíčkovi, třetí v létě 2000 proti Jiřímu Hodačovi a poslední, v prosinci 2000, nejúspěšnější, protože zpolitizované vzbouření, bylo znovu proti Hodačovi.

Naše kniha, vydaná před více než pětadvaceti lety, byla naprosto věštecká. Je to vidět z toho, že Česká televize lže dodneška, nyní především svou podporou izraelských válečných zločinů proti Palestincům, ale i subjektivním, Prahou zatíženým, středostavovským, pravicovým pohledem na svět. To není veřejnoprávnost. Veřejnoprávní médium nepoužívá  hodnotící adjektiva, což je něco, čímž se Česká televize proviňuje neustále.

86. Proč se Britské listy postavily proti převládajícímu výkladu krize České televize na přelomu let 2000 a 2001? 

Vysvětlení viz výše.

87. Je něco na tehdejší interpretaci krize České televize, co bys dnes formuloval jinak?

Ne.

88. Které texty nebo postoje Britských listů za třicet let považuješ za nejdůležitější?

Při přípravě odpovědí v tomto rozhovoru se probírám třiceti lety historie Britských listů a jsem docela překvapen, jak relevantní zůstávají dodnes i docela dávné články. Jak je možné, že článek, který jsem napsal k prvnímu výročí Britských listů, který citují výše, je aktuální dodnes? Není to do určité míry důkazem, že se Česko za třicet let v podstatě neposunulo nikam?

89. U kterých témat podle tebe Britské listy něco přehlédly, podcenily nebo vyhodnotily nepřesně?

90. Měly by Britské listy při výročí otevřeně publikovat také bilanci vlastních omylů?

Znovu opakuji, že jsem docela překvapen, jak jsou starší články Britských listů stále aktuální. Může to samozřejmě také znamenat, že jsem sám osobně ustrnul v názorech. Nejsem si vědom žádných omylů. Nechť se přihlásí kritikové. Rádi se kritikou budeme zabývat.

X. Současnost, finance, AI a budoucnost

91. Co přinesly Britským listům audiovizuální Rozhovory Britských listů, které začaly vycházet v roce 2015?

Rozhovory jsme začali natáčet, protože se na nás obrátila tehdejší majitelka Regionálnítelevize.cz paní Stejskalová s tím, že by je chtěla vysílat. Natočili jsme jich více než 700 a obávám se, že do budoucna budou tyto rozhovory asi jen to jediné, co z Britských listů zbude. Jsou totiž na YouTube a předpokládám, nebo doufám, že se YouTube v budoucnu rušit nebude. Nejisté je to se serverem Britských listů, protože kdoví, co bude s třiceti lety jejich článků řekněme za padesát let. Historička Muriel Blaive upozorňuje, že Britské listy jsou cenný historický zdroj, jenže zatím se nám nepodařilo najít žádnou trvalou instituci, která by kopii Britských listů konzervovala natrvalo. Pražská národní knihovna je sice ukládá, ale má bizarní princip, že prý z copyrightových důvodů v textech nesmějí být žádné internetové odkazy, což ovšem činí to, co je u nich ukládáno, v podstatě nečitelným. Pokud by někdo někde na světě mohl navrhnout či nabídnout, která trvalá instituce nebo knihovna by byla schopna Britské listy trvale zálohovat, byli bychom nesmírně vděčni.

Co se týče těch Rozhovorů Britských listů, měly na samotných Britských listech docela malou sledovanost. Lidi dnes prostě nemají u počítače trpělivost sledovat něco po patnáct minut. Začali jsme zároveň ke konci publikovat i transkripty těch rozhovorů, to mělo větší čtenost. Zajímavé je, že přibližně dvou až tříminutová videa o tématech Britských listů, které Jan Čulík nyní publikuje na sociálních sítích, mají podstatně větší sledovanost, nedávno více než půl milionu lidí měsíčně. K vyšší čtenosti Britských listů to však nevede. Lidi si nekliknou na článek, o kterém hovoříme. Kupodivu.

Paní Stejskalová nedávno prodala Regionální televizi jednomu nepřijatelnému, populistickému majiteli, tak jsme se rozhodli s rozhovory skončit.

92. Jak se proměnil vztah Britských listů ke čtenářům během uprchlické krize roku 2015?

Vztah Britských listů se v roce 2015 vůči čtenářům nijak neproměnil, ale proměnil se vztah čtenářů vůči Britským listům. Kolem roku 2015 byla velká část české společnosti zachvácena zcela iracionálním strachem a nenávistí vůči uprchlíkům a muslimům. V zemi se intenzivně rozšířila islamofobie. Byl to iracionální nesmysl, protože do Česka žádní uprchlíci nejdou a většina Čechů v životě neviděla jediného muslima. Přitom nenávist vůči muslimům v České republice je absurdní, protože tam od válek v Jugoslávii v devadesátých letech žijí zcela pokojně a integrovaně desetitisíce muslimů z bývalé Jugoslávie a nejsou s nimi žádné problémy. Ale na tyto muslimy Češi ve své nenávistné islamofobii jaksi zapomněli. Nebo že je zapotřebí k české nenávisti, aby muslimové nebyli běloši? Že tu hraje velkou roli rasismus? Britské listy ovšem rasismus nikdy podporovat nebudou, ani nenávist proti uprchlíkům či „cizincům“ jakéhokoliv druhu. Česká republika je signatářem Ženevských úmluv, podle nichž má země povinnost přijímat uprchlíky ohrožené válkou či pronásledováním. Tak co?

93. Proč se válka na Ukrajině stala zároveň otázkou hranic redakční otevřenosti?

Nerozumím otázce. Žádnou hranicí redakční otevřenosti  se v Britských listech ruský útok na Ukrajinu nestal. Samozřejmě ovšem nebudeme publikovat nesmysly, jako že například prý ukrajinský stát (jehož prezident je žid) je nacistický, atd. Jenže nesmyslům se vyhýbáme po celou dobu existence Britských listů.

94. Proč věnují Britské listy tak výrazný prostor válce v Gaze a české debatě o ní?

Řekl bych, že ten prostor není nijak výrazný. Je úplně stejný, jaký mu věnují mezinárodní sdělovací prostředky. Že se izraelské válečné zločiny v Česku ignorují nebo omlouvají, to je jiná věc.

95. V únoru 2026 Britské listy uvedly, že poprvé za třicet let nevybraly dost prostředků ani na minimální honoráře pravidelných autorů. Jak vážná je jejich finanční situace dnes?

Zajímavé myslím je, že do doby, kdy vládla v České republice pravicová vláda Petra Nečase, se docela podstatné množství Čechů identifikovalo s kritikou této vlády, jak ji publikovaly Britské listy. Tak do roku 2014 měly Britské listy asi 25 000 čtenářů denně. Odhaduji, že po islamofobní a protiuprchlické hysterii počet denních čtenářů poklesl na takových 11 000. Ale hlavně mi přišlo, že se mnozí Češi od roku 2015 odklonili od humanitárních principů, které Britské listy zastávají a budou je zastávat i nadále. Docela mi přijde, jako by se Česko vrátilo do husákovské normalizace, ultrapravicového režimu založeného na konzumerismu (samozřejmě chabém, protože režim na víc neměl).

96. Je model založený na pravidelných příspěvcích čtenářů dlouhodobě udržitelný, nebo bude nutné hledat jinou formu financování?

To je velká otázka. Šéfredaktor je plně zaměstnán prací vydávání deníku. Absolutně nemá kapacitu zjišťovat cokoliv o nějakých možných grantech.

97. Co může umělá inteligence Britským listům prakticky pomoci dělat a co by jí naopak nikdy nemělo být svěřeno?

V současnosti je jedinou technologií, kterou Britské listy využívají, automatický přepis audiozáznámů do textu a automatický překlad zahraničních materiálů do češtiny (to se ale musí redigovat).  Umělou inteligenci jinak nepoužíváme, protože je za deset vteřin z jejího stylu poznatelné, že to nenapsal člověk.

98. Jaká část práce Britských listů musí být zachována bez ohledu na technologické a mediální změny?

Možná, jak říkám, je to určitá vzdorná zakořeněnost, ale listováním v posledních třiceti letech  Britských listů jsem si ověřil, že jejich přístup, jejich obhajoba lidských práv a snaha přinášet nápady a myšlenky ze zahraničí nezastaraly. Zajímavým problémem za cca posledních deset let je zaznamenaný odklon určité části české veřejnosti od těchto hodnot. Je možné, pokud tento trend bude pokračovat, že už Britské listy v budoucnosti nebude nikdo číst.

99. Jak konkrétně uvažuješ o budoucnosti Britských listů v době, kdy už je jednou nebudeš moci každodenně řídit?

Je to samozřejmě otázka, protože každodenní editace Britských listů vyžaduje ,mnoho hodin individuální práce. Jak známo, jsem posedlý jako jejich extrovertní šéfredaktor vydáváním periodik už od deseti let svého života. Nedovedu si dost dobře představit, že by několik málo kolegů, kteří se mnou v současnosti na Britských listech pracují (upozorňuji, já tu práci na Britských listech dělám zcela zadarmo, nepřijímám z nich žádné peníze, naopak jsem je občas nucen osobně finačně dotovat) bylo schopno takového osobního nasazení, jaké tomu věnuji já.

100. Co mají Britské listy ve svém čtvrtém desetiletí dělat, aby jejich existence nebyla pouze pokračováním minulosti, ale stále potřebnou součástí české veřejné debaty?

Jak jsem vzdorně konstatoval v některých odpovědích výše, myslím si, že je velmi důležité, aby Britské listy dál dělaly přesně to, co už dělají třicet let. O to víc, že se těmto ideálům a této praxi jak se zdá Česko nyní víc a víc vzdaluje.