Tento paralelní stát nevznikl náhodou. Byl záměrně vytvořen za podpory regionálních mocností – především Íránu. Rozbitím iráckých institucionálních struktur a pěstováním loajalistických skupin Teherán zakotvil svůj vliv v klíčových sektorech irácké bezpečnosti a financí a řídil národní rozhodnutí v kritických okamžicích. Íránský vliv již není skrytý; je nyní hlavní silou udržující bezstátnost a proměňující Irák v bojiště regionálních rivalit a budování aliancí.

Naproti tomu oficiální irácký stát – zastupovaný svou vládou a ústavními institucemi – se ocitá v defenzivě. Přes snahy některých složek výkonné a soudní moci prosadit rovnováhu a manévrovat diplomaticky zůstává jejich kapacita omezená. Ministerstvům vládne politika ústupků, banky jsou využívány jako nástroje pro praní peněz a financování proxy skupin a soudnictví funguje pod tlaky, které narušují jeho plnou nezávislost.

Tato dualita přesahuje domácí záležitosti. V zahraniční politice oficiální stát usiluje o sbližování se Zálivem, Evropou, Spojenými státy a poválečnou Sýrií. Zatímco paralelní stát pracuje na sabotování těchto snah – vyostřuje napětí na místě, útočí na zahraniční mise a vydává prohlášení, která odrážejí agendu Teheránu, nikoli oficiální postoj Iráku.

Kurdistánský region slouží jako mikrokosmos této fragmentace. Zatímco federální vláda se snaží zachovat minimální ústavní vztah s regionem, paralelní síly zahajují raketové útoky, narušují ropné dohody a vedou mediální kampaně, které podrývají legitimitu kurdského modelu vládnutí – vnímajíce ho jako hrozbu íránské vizi sektářsky orientovaného centrálního státu v Iráku.

Ekonomicky paralelní stát prosperuje z nezákonných zdrojů. Pašování ropy ze severu i jihu, míchání íránské ropy s iráckými dodávkami, kontrola hraničních přechodů a manipulace s trhem s dolarem prostřednictvím směnných sítí napojených na ozbrojené frakce – to vše činí irácké hospodářství rukojmím neodpovědného aparátu. To vystavuje oficiální Irák neustálému riziku mezinárodních sankcí zaměřených na jeho finanční a energetický sektor.

V důsledku toho je Irák dnes uvězněn ve stavu negativní rovnováhy mezi dvěma entitami: jedna usiluje o potvrzení své suverenity, druhá upevňuje závislost a chaos. Tato dualita již není vnitřní záležitostí; představuje širší regionální a mezinárodní bezpečnostní dilema. Stát bez jednotného rozhodování nemůže být důvěryhodným partnerem v oblasti energetiky, bezpečnosti nebo hraniční stability. Ani nemůže ekonomicky pokročit, ani ochránit své instituce před kolapsem uprostřed proměnlivé dynamiky nového Blízkého východu svázaného s globálním přeskupováním sil.

Západ musí při hodnocení této reality překročit diplomatické přetvářky. Už není životaschopné chovat se k Iráku jako ke soudržnému celku nebo poskytovat vojenskou a finanční podporu, aniž by se rozlišovalo mezi složkami státu. Je naléhavě potřeba podporovat oficiální stát – ale za jasných podmínek, které zahrnují rozebrání paralelní struktury, omezení množení nezvladatelných zbraní, posílení nezávislosti soudnictví a ochranu ústavní a federální trajektorie.

Irák dnes stojí na rozcestí: buď rozhodné vítězství státu, nebo pád do totálního kolapsu – takového, v němž se rozpustí poslední zbytky národních institucí a země se stane trvalým dějištěm konfrontace mezi zahraničními mocnostmi a jejich domácími zástupci.

Žádný národní projekt nemůže uspět, dokud přetrvává dvojvládí. Neexistuje budoucnost pro Irák ovládaný dvěma státy: jedním řízeným zákonem a druhým vnější loajalitou a nekontrolovanými zbraněmi.