Narodila se
roku 1933 v Praze a od mládí nesla v sobě vědomí nespravedlnosti –
pocházela totiž z rodiny politických vězňů. Možná právě proto v sobě
měla sílu, která ji vedla životem, ať už jako zpěvačku, herečku,
spisovatelku či nakladatelku. Uměla obstát v těžkých časech a proměnit
osobní bolest ve tvůrčí energii.
Její mladické roky byly spjaty s
hudbou a divadlem. Laterna Magika, Paravan, filmy šedesátých let – to
všechno jsou svědectví o její otevřenosti světu, schopnosti vyprávět
příběhy i beze slov. Ale opravdové dějiny začala psát až tehdy, když
byla nucena Československo opustit. Spolu s Josefem Škvoreckým se stala
strážkyní české literatury v exilu.
Nakladatelství ’68 Publishers
v Torontu nebylo jen podnikatelským počinem. Byla to malá svatyně
svobody. Díky ní vycházeli Hrabal, Kundera, Vaculík, Kohout – a zároveň k
českým čtenářům promlouvala i sama Salivarová. Její knihy, často osobně
bolestné, se dotýkaly zkušenosti generace, která byla vykořeněna,
nucena žít „na kufrech“, mezi domovem a cizinou. V románu Honzlová či
novele Nebe, peklo, ráj se ozývá hlas ženy, která hledala svou identitu
ve světě, jenž jí byl vytržen zpod nohou.
Co ji činilo
výjimečnou, byla její neústupnost. Nikdy neoddělila literaturu od
života. Věřila, že knihy mají smysl, jen pokud jsou pravdivé – a pravda
byla v jejím pojetí neoddělitelná od osobní odvahy. Proto zůstane navždy
spojena s představou, že i v časech, kdy byla svoboda zakázaným slovem,
může kniha být klíčem k vnitřnímu osvobození.
Když byla po roce
1990 vyznamenána Řádem Bílého lva a obdržela čestný doktorát University
of Toronto, nebyla to jen pocta jedné spisovatelce. Bylo to uznání celé
generaci, která vzdorovala totalitě tím, že uchovala český jazyk a
literaturu pro budoucnost.
Zdena Salivarová odešla ve
věku 91 let. Ale knihy, které napsala a vydala, tu s námi zůstávají. A s
nimi i vědomí, že svoboda je hodnota, kterou si musíme znovu a znovu
chránit.
Diskuse