Narodila se roku 1933 v Praze a od mládí nesla v sobě vědomí nespravedlnosti – pocházela totiž z rodiny politických vězňů. Možná právě proto v sobě měla sílu, která ji vedla životem, ať už jako zpěvačku, herečku, spisovatelku či nakladatelku. Uměla obstát v těžkých časech a proměnit osobní bolest ve tvůrčí energii.

Její mladické roky byly spjaty s hudbou a divadlem. Laterna Magika, Paravan, filmy šedesátých let – to všechno jsou svědectví o její otevřenosti světu, schopnosti vyprávět příběhy i beze slov. Ale opravdové dějiny začala psát až tehdy, když byla nucena Československo opustit. Spolu s Josefem Škvoreckým se stala strážkyní české literatury v exilu.

Nakladatelství ’68 Publishers v Torontu nebylo jen podnikatelským počinem. Byla to malá svatyně svobody. Díky ní vycházeli Hrabal, Kundera, Vaculík, Kohout – a zároveň k českým čtenářům promlouvala i sama Salivarová. Její knihy, často osobně bolestné, se dotýkaly zkušenosti generace, která byla vykořeněna, nucena žít „na kufrech“, mezi domovem a cizinou. V románu Honzlová či novele Nebe, peklo, ráj se ozývá hlas ženy, která hledala svou identitu ve světě, jenž jí byl vytržen zpod nohou.

Co ji činilo výjimečnou, byla její neústupnost. Nikdy neoddělila literaturu od života. Věřila, že knihy mají smysl, jen pokud jsou pravdivé – a pravda byla v jejím pojetí neoddělitelná od osobní odvahy. Proto zůstane navždy spojena s představou, že i v časech, kdy byla svoboda zakázaným slovem, může kniha být klíčem k vnitřnímu osvobození.

Když byla po roce 1990 vyznamenána Řádem Bílého lva a obdržela čestný doktorát University of Toronto, nebyla to jen pocta jedné spisovatelce. Bylo to uznání celé generaci, která vzdorovala totalitě tím, že uchovala český jazyk a literaturu pro budoucnost.