Trump, Si a Putin sdílejí společnou vizi globální moci – v níž není místo pro Evropu

18. 11. 2026

čas čtení 7 minut
 

V dějinách diplomacie 21. století jen málokteré prohlášení vyvolalo tolik pohoršení tak málo slovy jako Barack Obamův popis Ruska z roku 2014 jako „regionální mocnosti“, píše Raphael Behr.

Politiku Vladimira Putina tehdy, stejně jako dnes, definovala pomstychtivá zášť z toho, že jeho země po skončení studené války přišla o status supervelmoci. Jeho pohled na svět je zkreslen paranoidním přesvědčením, že NATO nikdy nepřestalo usilovat o prohloubení této poníženosti, a to ani po rozpadu SSSR. Z svého kremelského trůnu ruský prezident očekává, že s ním bude zacházeno jako s kolosem světových dějin. Těžko lze přecenit, jak hořce nesl, že ho Obama označil za geopolitickou druhořadou postavu.

V Donaldu Trumpovi má Putin pohotového dodavatele balzámu na uklidnění své zraněné ješitnosti.

Trump má povrchní a zkorumpovanou představu o moci. Působí na něj pozlacené paláce a těžce ozbrojení rváči. Cítí se frustrován americkou demokracií a závidí tyranům, kteří jednají bez jakýchkoli omezení. Jelikož Trump měří velikost země podle toho, jak její vůdce pohrdá menšími národy a jakou má chuť na drancování ve vlastním prospěchu, ochotně vrací Rusko zpět do nejvyšší ligy.

Právě v tom spočívá pro Putina význam třístranného summitu s Trumpem a čínským Si Ťin-pchingem, který se koná ve čtvrtek v Šen-čenu. Dodává mu to zdání rovnocennosti s dvěma skutečnými světovými supervelmocemi. To je pro Rusko vítězství, bez ohledu na to, zda dojde k dohodě o něčem podstatném.

Program je vágní. Čínské ministerstvo zahraničí uvedlo, že diskuse se zaměří na „ochranu světového míru“ a „podporu strategické stability ve vztazích mezi velmocemi“. Si se spokojí s tím, že Čína bude prezentována jako iniciátor nového světového řádu. Trump prohlásil, že očekává, že se rozhovory budou týkat denuklearizace, Íránu, obchodu a „mého oblíbeného tématu, Ukrajiny“.

Obraz tří lídrů, kteří vyvažují globální mocenské poměry, byl přirovnán k Jaltě z února 1945: Roosevelt, Stalin a Churchill vypracovávali plány pro poválečnou Evropu. Jednalo se o týdenní konferenci, na níž vojenskí spojenci rozhodovali o osudu poraženého nepřítele. Tato analogie je výmluvná především jako projev úzkosti těch, kteří na schůzce nebudou přítomni.

Mnohým Evropanům Jalta evokuje vzpomínky na cynické rozdělení, při němž byly východní národy odsouzeny k desetiletím sovětského zajetí. V Kyjevě panují obavy, že Putin využije svého privilegovaného přístupu k Trumpovi, aby mu vtloukal do hlavy jedovaté teorie o původu války na Ukrajině a o tom, jak ji ukončit – pokroucený příběh o provokaci ze strany NATO, neodolatelné ruské převaze a nutnosti, aby Evropa přestala plýtvat penězi a americkou vojenskou technikou na prohranou věc.

Vyloučení evropských demokracií ze zasedací místnosti v Šen-čenu je částečně jen důsledkem toho, že se rozhovory odehrávají na okraji summitu zemí s pobřežím v Tichém oceánu. Odhaluje však hlubokou strategickou nejistotu. Kontinentální spojenci Ukrajiny sice prosadili své právo být součástí jakéhokoli mírového procesu, ale nenašli způsob, jak tento nárok proměnit v kolektivní postoj koordinovaný osobností s diplomatickou autoritou.

Po sérii mírových rozhovorů v Abú Dhabí minulý týden Jared Kushner, jeden z Trumpových vyslanců, vydal uklidňující prohlášení, že dohodu nelze uzavřít „bez účasti Evropanů u jednacího stolu“. Naproti tomu hlavní ruský vyjednavač Vladimir Medinskij obvinil Evropany z nedostatku vážného úmyslu najít řešení. Jejich delegaci v Perském zálivu označil za „turisty“, kteří by se stejně dobře mohli „povídat v hotelovém baru“.

To je typický kremelský provokativní výpad, ale skrývá se v něm zrnko pravdy. Poukazuje na starý problém, který se často popisuje pomocí legendární historky o Henrym Kissingerovi, jenž si stěžoval, že když chtěl mluvit s Evropou, neměl na koho zavolat. Dnes je tento problém ještě naléhavější. Institucionální a ekonomické základy evropského vlivu jsou pod tlakem. Trump má k NATO přinejlepším ambivalentní postoj. Jeho administrativa je protekcionistická a nacionalistická. Ideologie hnutí MAGA vykresluje liberálně demokratickou Evropu jako umírající civilizaci, která se sama ničí masovou imigrací.

Čína považuje Evropu za skupinu spotřebitelů pro vývoz průmyslových výrobků, jejíž politici se obvykle automaticky podřizují Washingtonu. EU má ambice „strategické autonomie“, ale tento proces je pomalý a nákladný. Znamená to přechod od měkké síly – soupeření s USA a Čínou v ekonomické váze jako jednotného trhu, jehož předpisy stanovují globální standardy – k něčemu mnohem tvrdšímu. Evropští voliči možná pohrdají Trumpem a bojí se Putina, ale ne všichni se cítí pohodlně s volbami, které z toho vyplývají, pokud je řešením posun v rozpočtových prioritách směrem k vyšším výdajům na obranu.

Velká část evropské politiky v posledních letech byla poháněna toužebným pohledem do zpětného zrcátka a úvahami, zda existuje cesta zpět do starého světa otevřeného obchodu, dodržování mezinárodního práva a Bílého domu, který by Kremlu nepomáhal v imperiálním zabírání území. Stále více se však uznává, že budoucnost Evropy se nemůže podobat její nedávné minulosti.

Součástí tohoto příběhu je i Spojené království a Andy Burnham pochopil, co to znamená. V pondělním projevu rozšířil premiér svou kritiku brexitu z ekonomické roviny na geopolitickou. Byl to, jak řekl, „první padlý dominový kámen“ v procesu globální fragmentace. Způsobil rozkol v evropských spojenectvích, což bylo „přesně to, co naši nepřátelé chtěli“. Burnhamův rozbor nákladů spojených se ztrátou obchodních příležitostí byl sice známý, ale svou argumentaci posunul o úroveň výš, když poznamenal, že odchod z nejvyššího stupně evropského rozhodování stál Británii moc a vliv ve světě. To je něco, co zastánci brexitu, kteří se drží starých pořádků, nedokážou pochopit.

Británie je regionální mocností, která podcenila zesilující účinek členství v EU. Výhody členství v tomto klubu se jevily natolik jako status velmoci, že euroskeptiky oklamaly do domněnky, že si vystačí sami. Drží se této iluze.

Summit, na kterém Si, Putin a Trump tvrdí, že rozhodují o osudu světa, možná nepřinese mnoho konkrétních dohod, ale přesto v sobě skrývá varování pro evropské demokracie. A volbu. Jednou z možností je posílit vliv prostřednictvím užší kontinentální spolupráce. Alternativou je útěk do fantazií o neposkvrněné národní suverenitě a vzkříšené historické velkoleposti. Jedna z těchto cest je pro Evropu cestou k větší autonomii, bezpečnosti a prosperitě v 21. století. Druhá je cestou hořké sebedestrukce, jejíž vzorem je brexit.


Zdroj v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
1641

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2026