Musí si demonstrant přinést vlastní vládu?

16. 11. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut
 
Člověk jde v neděli na Letnou a večer se dozví, že měl přinést program příští vlády. Stál několik hodin venku, protože nechce, aby si politici přiblížili veřejnoprávní televizi k vlastní peněžence. To se ovšem ukazuje jako nedostatečná kvalifikace. Kde má řešení bytové krize? Jak osloví Babišovy voliče? Co udělá v pondělí? Český demonstrant by si měl před odchodem z domova zkontrolovat, zda má kromě šály také stínového ministra financí.

 
Nedělní Letná poskytla mimořádný obraz občanské účasti. Organizátoři odhadli počet přítomných přibližně na čtyři sta tisíc. O rozsahu shromáždění však není třeba vést spor, abychom si všimli, jak rychle se kolem něj rozběhla výroba politických závěrů. Lidé se sotva začali rozcházet a už se rozhodovalo, co jejich příchod znamenal pro budoucnost vlády.

Bohumil Kartous v něm vidí předzvěst změny. Jan Čulík je skeptičtější a připomíná, kolik skutečných problémů české společnosti zůstává bez řešení. Oba se zabývají důležitou otázkou, co může z takové mobilizace vyrůst. Mě ale zajímá také člověk, kterému jsme ještě nestačili přidělit místo v těchto prognózách. Ten, který přišel s poměrně srozumitelným požadavkem a nyní zjišťuje, že jeho účast bude uznána za smysluplnou teprve tehdy, až povede k něčemu podstatně většímu.

Požadavek se týká České televize a Českého rozhlasu. Vláda chce zrušit poplatky a převést jejich financování na státní rozpočet. Návrh prošel prvním čtením při nočním hlasování 24. října. Čas 4.36 se stal názvem politického způsobu jednání. Lze vést spor o navržené financování, o parlamentní postup i o podobu protestu. Občan však nemusí mít vyřešené všechny tyto otázky do posledního paragrafu, aby měl důvod namítat, že vláda postupuje špatně.

Představa, že oprávněný odpor musí předložit kompletní alternativu, je pro každou moc nesmírně pohodlná. Ministr má úřad, aparát a placené poradce. Občan má po práci dodat lepší zákon, jinak se jeho nesouhlas označí za emoci. Když se takových občanů sejde příliš mnoho, požadavky na jejich odbornou způsobilost vzrostou. Už nestačí opravit zákon. Musejí nabídnout politickou vizi.

Od organizátorů velkého hnutí je samozřejmě namístě chtít vědět, co zamýšlejí dál. Mikuláš Minář není náhodný kolemjdoucí, kterému někdo vložil do ruky mikrofon. Vybírá řečníky, formuluje požadavky a obrací se na veřejnost s určitou představou politického působení. Jeho strategii lze posuzovat stejně přísně jako kteroukoli jinou. Jen bychom přitom neměli zacházet s každým člověkem pod pódiem jako s členem Minářova přípravného výboru.

Účast na demonstraci není souhlas s každou větou, která na ní zazní. Kdo přišel kvůli rozhlasu, nemusel tím potvrdit zahraničněpolitické názory všech řečníků. Kdo zatleskal umělci, neudělil mu právo vykládat své volební úmysly. Pohled z pódia svádí k představě jednotného tělesa. Zblízka je to mnohem méně úhledné. A právě taková neúhlednost patří k občanské společnosti.

Z fotografie se nedozvíme, kolik lidí přišlo poprvé. Nevíme, kdo se rozhodoval celé dopoledne a kdo má podobné akce dávno zapsané v kalendáři. Bez rozhovorů a výzkumu nemáme právo doplňovat jim životopisy. Můžeme ale uvažovat o něčem, co velké shromáždění umožňuje: člověk na něm potkává vlastní nesouhlas v jiných lidech.

To není zanedbatelná zkušenost. Doma lze mít pocit, že člověk už jen opakuje stejné námitky několika známým. Na sociálních sítích se velikost každého názorového tábora mění podle toho, co mu zrovna přinese obrazovka. Na náměstí nebo na pláni dostává souhlas tělesnou podobu. Někdo musel přijet. Někdo si na to vyhradil neděli. Přítomnost druhých stojí určité úsilí, a tím získává jinou váhu než další rozhořčený komentář.

Není z toho automaticky volební většina. Může z toho ale vzniknout ochota ozvat se znovu, vstoupit do místního spolku nebo se příště zastat někoho, koho by člověk dříve nechal samotného. Může také vzniknout jen příjemná vzpomínka. Výsledek nelze slíbit předem. Pohrdat takovou zkušeností, protože do večera nesestavila vládu, však znamená podivně málo rozumět tomu, jak se lidé učí veřejně jednat.

Právě tady má váhu výhrada, kterou na Britských listech opakovaně vznáší Pavel Veleman. Obrana demokracie by měla být schopna zahlédnout lidi, kteří nemají kde spát. Je to konkrétní otázka položená organizátorům, kteří dokážou shromáždit peníze i pozornost. Zaslouží si konkrétní odpověď. Nemusela by se však proměňovat v účet vystavený každému účastníkovi Letné za veškeré sociální selhání republiky.

Společnost, v níž by se smělo protestovat proti jednomu problému teprve po vyřešení všech naléhavějších, by byla pozoruhodně tichá. Naléhavější problém se najde vždycky. Vláda by ani nepotřebovala zakazovat demonstrace. Stačilo by zřídit komisi pro jejich správné pořadí.

U nedělního shromáždění mě ale zajímá ještě jiný závazek. Ten, který může začít pociťovat instituce, za niž se lidé postavili. Vděčnost je příjemná lidská vlastnost. V redakci potřebuje jisté omezení.

Česká televize musí být schopna položit Minářovi nepříjemnou otázku i po takové neděli. Má zkoumat hospodaření organizátorů, pokud k tomu vznikne věcný důvod. Má ověřovat výroky umělce, který ji z pódia hájil. Má kriticky sledovat opozičního politika, který slíbil zachránit její nezávislost. Nikdo si účastí na její obraně nekoupil příznivější zacházení.

To bude chvíle, kdy se ukáže, jak přesně jsme slovu nezávislost rozuměli. U vládního odpůrce se nepříjemná otázka oceňuje snadno. Když ji dostane někdo, kdo pro televizi právě mrzl na Letné, může se náhle jevit jako nedostatek taktu.

Veřejnoprávní televize ovšem nebude potřebovat menší svobodu jen proto, že ji tentokrát žádají o ohleduplnost slušní lidé. Její novinář nesmí před rozhovorem zjišťovat, kdo mu v neděli držel palce.

Nejpřesvědčivější poděkování Letné tak možná jednou odvysílá v reportáži, která část Letné pořádně naštve.

0
Vytisknout
104

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2026